Když jsem v prosinci pro Headliner sestavoval tipy na vánoční dárky, Klusákovu knihu jsem mezi ně zařadil, protože ji považuji za pozoruhodný titul nezpochybnitelné hodnoty. Ale že bude na Liteře o několik měsíců později vyhlášena Knihou roku, by mě vůbec nenapadlo. Ne proto, že bych chtěl zpochybňovat její kvality, ale Litera se zkrátka dlouho dívala úplně jiným směrem a titulů alespoň okrajově se zmiňujících o hudbě se v ní objevilo pramálo.
Gott: Československý příběh je unikátní v tom, že boří mýty o nejslavnějším českém zpěvákovi 20. století. V české společnosti tak nějak přetrvává, že na Mistra se nesahá. Sotva někde vyjde kritický článek, sesypou se v komentářích na autora i médium fanoušci s kolovrátkovými pseudoargumenty o tom, co pisálek oproti Gottovi dokázal a tak podobně.
Stejná situace byla v době vydání Klusákovy knihy, jakmile někde vyšla nějaká recenze, v komentářích už to zase jelo. Hudební publicista Pavel Klusák se přitom nesnaží na Gotta házet špínu, pouze zpěvákovu kariéru na základě pečlivé rešerše popisuje jako tanec s ďáblem, který, jakmile jednou začal, musel pokračovat, a z parketu nešlo slézt.
Litera za Knihu roku a druhá za publicistiku potvrzuje kvality knihy, nabízí se ale otázka, zda se dá na takový triumf navázat. Ne z hlediska autorova přístupu, ale z hlediska obsahu. Existuje vůbec v Česku další pěvecká hvězda, která by svým životním příběhem i kariérou stačila na podobnou knihu?
Můj názor je, že ne. Byli tu zpěváci, kteří s ďáblem tančili stejně a někteří o dost intenzivněji, ale nedokázali tolik vlézt pod kůži masovému publiku. A naopak známe hudebníky, které si národ zamiloval a jejichž životní příběh by možná uspěl v bulváru, ale ne v seriózní publicistice.
Čistě z hlediska popularity se Gottovi vyrovnají už jenom Helena Vondráčková a Lucie Bílá. Obě bulvár miluje a čtenáři hltají články o ranách jejich osudu, ale to zkrátka nestačí. Měli bychom tu i muzikanty, jejichž životní příběhy by vydaly na film nebo knihu, třeba Mejla Hlavsa nebo Miki Volek, ale tam nenajdeme ani morální rozpor, ani zástupy fanoušků, kteří by začali prskat, sotva by se někdo pustil do psaní. Ono by nebylo ani nad čím prskat.
Navíc v Headlineru začal vycházet seriál Josefa Vlčka Divný lidi. Co osoba, to fascinující příběh. Ale že by jejich tvorba dokázala oslovit masy natolik, aby je publikum považovalo za národní poklad? Ani náhodou.
Proto se domnívám, že kniha Gott: Československý příběh je unikátní nejen sama o sobě, ale i v kontextu české hudební scény. Rád se budu mýlit, podobných titulů není nikdy dost. Ale česká a kdysi československá scéna byly příliš malé na to, aby podobných postav vynesly nahoru víc. A taky doby, kdy se někteří pouštěli do tance s ďáblem, jsou dávno za námi. Naštěstí.