Obrázek k článku Vypsaná fixa: Babička je definitivně nahoře a tady dole je deska hotová
| Honza Vedral | Foto: Michaela Fousková

Vypsaná fixa: Babička je definitivně nahoře a tady dole je deska hotová

Márdi postává na pardubickém nádraží a přes hlavu si rovná sluchátka. Lidi kolem spěchají na vlak nebo prchají za svým někam do města. V tom ruchu dopoledne působí jako tečka klidu. I když ta sluchátka, no, z blízka vypadají trochu rozkřáple. „Ráno jsem byl v kremáku,“ pronese jen tak mezi řečí.

„Babička nechtěla obřad, byl to jen takzvanej žeh, kterej probíhá brzo ráno před pohřby s účastí veřejnosti. Žeh je vlastně předkapela normálních pohřbů. Myslel jsem si, že si tam budu venku jako alespoň nějaká podpora sedět a chtěl jsem si tam poslouchat muziku. Ale když jsem si ty sluchátka v autě před kremákem nasadil, tak praskly. Bral jsem to jako znamení, že si je brát nemám. Byl jsem tam sám a já poslouchal hučení větráku od pece a do toho kukaly kukačky. Kukání na hřbitově mi přišlo jako dost černej humor a myslím, že babička by se tomu nahlas smála.“  

I to patří k příběhu desátého alba Vypsané fixy.

„Jak jsem tam postával a koukal, jak se kouří z komína krematoria, tak najednou přiletěl malej ptáček, sedl si na střechu a pak se najednou vznesl, letěl směrem ke mně, zastavil mi nad hlavou, chvíli se tam třepotal a pak frnknul pryč. Došlo mi, že dneska je tečka za vším. Babička je definitivně nahoře a tady dole je deska hotová a my musíme tlačit káru dál.“

Ta deska se jmenuje Kusy radosti a písničky na ni Márdi napsal v době, kdy se nesmělo hrát ani vycházet ven. Pak dal taky basák Mejn v kapele bez předchozího varování padáka a dvaadevadesátileté babičce začalo falírovat zdraví. Temnota, která zahalila nejen město, hnala Márdiho do ulic. A přes uši měl ta stejná sluchátka, co teď. „Všechno bylo v hajzlu, tak jsem se šel projít městem a poslouchal muziku,“ vypráví, zatímco jdeme po nekonečné rovině Pardubic od nádraží do centra. Když jsem nové album slyšel poprvé, poprosil jsem Márdiho, aby mi ukázal svoje cesty ke Kusům radosti. Mají vyjít už za pár dnů a je to možná nejsilnější i nejponuřejší album Vypsané fixy. 

I když teď už kolem místo temnoty začíná jaro, do nějž už se pomalu probouzí i okolní ulice. 

„Tohle byly dřív záchodky,“ ukazuje na stánek s kebabem vklíněný doprostřed třídy Míru. „A tady nebyl nikdo,“ rozhodí rukama do upracovaného ruchu centra. „Všichni seděli zalezlý strachy doma. A já začal vyrážet do tmy pravidelně. Cejtil jsem se trochu jako chlápek v jednom novozélandským scifi, kterej zůstal sám na planetě v původních kulisách bez lidí.“ Bylo to začátkem loňského roku a trvalo to měsíce, během procházek Márdi doposlouchával desky, na které nebyl čas, i ty, které měl kdysi rád. Zpětně objevil Dinosaur Jr. nebo Libertines, najel mu objev britské scény Wet Leg a nechal se unášet The Doors, protože „když jdeš městem, kde nikdo není, tak Morrison je úplně boží“. Ticho žití obklopil hudbou. A tak vždycky, když přišel domů, začal nahrávat nápady na nové písničky. „Nikam se sice nesmělo, ale je to cestovní deska. Furt na ní někam jdeš, jedeš nebo odjíždíš. Zpětně jsem zjistil, že je to její motiv.“

A tak i my pokračujeme městem dál. „A taky mi přijde, že je to spíš deska na noc,“ podotkne Márdi. 

Zpráva o tom, že dlouholetý basák Vypsané fixy Mejn se rozhodl už podruhé skončit, kapelu zastihla nepřipravenou mezi dvěma online koncerty někdy v březnu 2021. Mejn poslal dlouhý e-mail, ze kterého bylo jasné, že tentokrát je jeho rozhodnutí konečné a už to tak bude napořád. „Když odešel poprvý, dost mě to vzalo. Co budeme dělat? Vždyť je to nejlepší basák!“ vzpomíná Márdi na osm let starou epizodu. „Ale tentokrát jsem se smál. Ve všech těch sračkách mi to přišlo vtipný. Vzal jsem to jako další důvod jít se projít.“ 

To celkový zastavení času a života ve městě bylo, jako když se ponoříš do vody a máš potápěčský brýle. Protože když je město prázdné, ukazuje příběhy, které jinak nejsou vidět. A Márdimu bylo jasné, že kromě těch, které sám vpisuje do písniček, musí novou kapitolu začít i Vypsaná fixa. Ten večer napsal Honzovi Muchowovi a několika dalším známým, jestli neví o nějakém basákovi, ale domů šel s jistotou, že to nějak dopadne. 

„Já totiž nic jinýho než dělat hudbu neumím,“ odtuší. „Jsem za to vděčnej. Když teď babka  umřela, hodně jsme mluvili s mámou. Musel jsem jí poděkovat, že se nezhroutila, když jsem někdy v roce ’96 přišel domů a oznámil, že končím s vejškou a budu se živit hudbou. Jsem rád, že to pořád dělám a pořád s touhle partou. I když Mejňák cítil, že on už nechce. Vlastně to udělal v nejlepší možnou dobu, protože byl čas na to někoho najít. Zažili jsme toho spolu hodně, bylo to neuvěřitelný dobrodružství, ale poslední dva roky jsem dost cítil, že už je definitivně na konci se silama. Na všechny koncerty jezdil sám z jižních Čech, pak jel zase zpátky. Měl to tvrdý. Na druhou stranu jsme se mu museli dost přizpůsobovat, protože to měl už jinak než my. A jsme zase u radosti. Když ji nemáš, tak je jasný, že se blíží konec.“

Pookřátí

„Myslím, že každý město muselo mít takový místo,“ prohodí, když vcházíme Zelenou branou na Perštýňák, a ukazuje mi stánek, kde se před rokem navzdory zákazům scházely hloučky borců a – zahaleni tmou – tu nenápadně v tichu centra popíjely svařák. Pravidelná zastávka jeho nočních toulek městem byla taky kusem radosti v době, kdy vypadal za jiných okolností docela všední moment najednou tak důležitě.

Kde se vlastně v té temnotě vzaly Kusy radosti?

„Byla to úplně poslední songa, kterou jsme nahrávali,“ zamyslí se Márdi. „Písničky na celou desku probíhaly pekelnou selekcí od obou producentů. Zejména Ondřej Ježek je dost tvrdej, co se týče textů. On je sám i autor, tak po tobě jde. Má dar odhalit každý nedostatek, jako učitel, co vždycky vidí, že máš tahák.“ Márdiho vyhecoval, aby celou písničku skoro kompletně přepsal. A tak se stalo, že věta „na silnici jsou kosti a taky kusy radosti“ byl obrat, který natáčení alba uzavřel. „Bylo to to poslední, co jsem napsal ve vlaku do Prahy, když jsem za ním jel do Jámoru. Ondřej mě pak upozornil, že by to byl dobrý název celého alba, protože přesně vystihuje dobu, během které jsme nahrávali.“

Nejdřív normální život roztrhal covid, pak Putinova válka na Ukrajině. A v Márdiho případě ještě odchod babičky, jejíž památnou větu, že „člověk si zvykne na všechno“, zhudebnil vizionářsky už na předchozí album Vypsané fixy.

„Ale je to hudba, co tě při tom všem drží, aby ti úplně nehráblo. V covidu chodíš po městě a posloucháš kapely, cos neposlouchal. Jdeš do nemáku a řekneš: Babi, chceš si poslechnout Sen? Ona že jo, tak jí dáš novou písničku a ona ti řekne, že se jí to líbí a alespoň na chvíli vidíš v jejích očích nějaký jiskry. Hudba slepuje,“ kývne Márdi. 

Ujdeme ještě pár kroků a zase na chvíli zastavujeme. „A tady je místo, kde přišel Mejn do kapely,“ ukazuje na horním kraji náměstí. „Tady jsme ho s bubeníkem Pítrsem náhodou potkali a řekli jsme mu: Mejne, pojeď s náma hrát koncert do Ústí, a cestou ho učili songy. Pak si stoupnul na pódiu a pronesl: Nepamatuju si nic,“ vzpomíná na staré časy, kdy nebylo ani tak důležité kde, kdo, co, proč a jak, ale prostě hrát někde v klubu a užít si to, co šlo. „A teď ti ukážu, kde odešel,“ mávne pak rukou k Divadlu 29, kde Vypsaná fixa odbavila poslední společný online koncert, kterým se pro kapelu, aniž by to v tu chvíli tušila, uzavřela jedna éra existence. 

„Kde Mejn začal, tam skončil. Od té doby jsme se neviděli.“ 

Organismus každé skupiny je zašmodrchané klubko vztahů, vzájemných nectností, nejapného dobírání a hudební i lidské souhry. Je to zvláštní druh hraničního přátelství a tolerance. Stačí, když se změní nepatrný detail a celé se to rozpadne. Vypsaná fixa se nakonec shodla, že nejspíš jediný, s kým to zvládne vydržet, je Kryštof Mašek, který byl v té době, kdy se ocitli bez basáka, v angažmá u Mekyho Žbirky. Když mu zavolali, Kryštof se prý do telefonu nejdřív dlouho smál. Pak se během týdne naučil 25 songů, odehrál další online koncert. „Zavařil si mozek.“ A v kapele už zůstal. 

„Najednou to zase bylo super,“ pokrčí
Márdi uznale rameny. „Když pak Kryštof
přišel do studia, vypadlo z něj, že nikdy předtím nenatáčel, protože Mekyho alba dělali borci z Abbey Road. Nemohl tomu uvěřit. ‚Já budu nahrávat basu?‘ ptal se. Tak jsem mu říkal, že jo, že tak to chodí. Ať si něco připraví.“ 

Jako by se trhala tma a Vypsanou fixu začala opouštět únava stereotypu. Ve všem marastu doby s sebou právě Kryštof přinesl kus nadšení z toho, že se zase „něco“ děje. Parta byla najednou zase kompletní. A navíc s náladou připomínající energii dob, kdy začínala. „Kryštof byl nadšenej a kapelní duch pookřál,“ shrnuje tu změnu Márdi. 

A my zatím míříme k zámku. 

Velká bílá zeď

V Pardubicích je málo míst, ke kterým by neměl historku. Ulice, náměstí a jejich podniky se v Márdiho slovech lusknutím mění na San Piego plné postaviček, které se zabydlely v sonzích Vypsané fixy. Jenže na novém albu se zdá, jako by jich ubylo. A Márdi místo koloritu polofantaskního maloměsta začal ukazovat víc sám sebe. Nebo mi to tak alespoň připadá. „Asi jo,“ kývne na to Márdi hlavou. „Těch postav tam moc není. Jak bylo všechno opuštěný, tak jsem do toho nejspíš víc zanořil sám sebe,“ uvažuje, když procházíme skrz díru v bílé zdi na příhrádek. 

„Velká bílá zeď, zasažen něčím, něčím, co neznám, nevím, proč brečím, co mám dělat, když pohyblivé písky ze strachu poprvé útočí,“ vzpomenu si přitom na jeden z nejsilnějších momentů nového alba. 

Právě ponurá skladba nazvaná Velká bílá zeď je možná jedním z nejosobnějších Márdiho textů vůbec, protože v něm ukazuje svoje démony. „Zrovna tahle písnička je už starší, ale vždycky jsem se nakonec rozhodl, že ji na album nedám, protože je moc osobní. Teď jsem na každé nahrávání nosil do studia šest sedm demáčů a jednou ji tam přidal. Kluci po ní hned hrábli, že je to prej dobrý,“ vypráví. „Jak pak byla babka v nemocnici, chtěl jsem pro ni natočit na kameru, jak už je rozkvetlá zahrada. Když jsem to doma stříhal, říkal jsem si, že k tomu dám nějakou muziku,“ popisuje Márdi moment, ve kterém intuitivně sáhl po svém potemněle melancholickém songu. „Velká bílá zeď je tak trochu o naší rodině a jejím složitým osudu. Tak jsem ji k tomu dal, pustil si to… no a úplně mě to odrovnalo.“  

„Tuhle píseň produkoval Dušan a povedla se mu podle mě úplně neuvěřitelná věc, protože vytvořil sound a doprovodné zvuky, který fungujou jako stroj času, a když zavřu oči, tak se při poslouchání pokaždý dostanu zpátky ke psacímu stolu v pokoji, kterej jsme obývali s bráchou. Prostě tam jsem, je konec 80. let a máma něco dělá vedle a já koukám z okna a děje se to, co je v tý písni. Přesně kvůli tomuhle jsem moc rád, že můžu pracovat s lidma jako Ondřej nebo Dušan, protože oni tohle umí a vdechnou to do toho.“ 

V posledním měsíci, kdy se album Kusy radosti připravovalo, měl Márdi rituál. Procházky vyměnil za projížďky autem, během kterých poslouchal pracovní mixy a vrtal se v detailech. Často zaparkoval u zkušebny, kterou má Vypsaná fixa vedle plavečáku, poslal dceru na trénink a vydal se do nemocnice, která je asi pět minut chůze. „Vznik a nahrávání desky, to bylo něco jiného, ale závěr alba mám spojený s ní,“ zamyslí se Márdi. „Babka v sobě vždycky měla takovej drajv, šťávu, takovej punk. Během dvou měsíců chození na geriatrii jsem viděl závěr lidskýho života. Najednou ti dojde, co je podstatný, a co ne. Když jsem za ní byl naposled, už jenom ležela a spala. Já u ní seděl a najednou mi napsal Ondřej, že by mělo být jinak pořadí písniček.“ 

„Doma bych se vztekal, proč se šahá do něčeho, co už je, ale v pokoji na geriatrii se to jevilo jako naprosto nicotnej, nepatrnej záškub dění.“  

Tak Márdi sedí a kouká a říká: Babi, tak co to pořadí? 

„A ona se trochu zavrtěla a já se rozhodl: Tak to ještě změníme.“

Plíce města

Cesta k pardubickému zámku vede konečně alespoň trochu nahoru. Zastupuje nám ji ale párek vyšňořených pávů. „Jsou tu všude a pořád řvou,“ směje se jim Márdi a noří se ve vzpomínkách zase hlouběji. Ukazuje mi, kam v začátcích Vypsané fixy chodili chlastat, i potravinářskou školu, ve které se setkali bubeník Pítrs a kytarista Mejla, jenže tehdy ještě v jiných rolích. „Pítrs hrál na basu a Mejla se začal vtírat do kapely, že nám bude pouštět automatickýho bubeníka,“ chechtá se Márdi dál, i když pávi se svými barevnými péry zůstali vzadu za námi. 

Může si vůbec kapela po osmadvaceti letech existence zachovat energii začátků a oslovovat pořád dokola puberťáky, co chtějí chodit na koncerty a bavit se v rámci svojí generace? „Lidi se měněj, ale vzorec zůstává stejnej. Iggy Pop taky jede pořád dál. Dneska je mu 75 let a pořád je ve hře,“ mávne nad tím chytračením Márdi rukou. „I v mý třídě byl nějakej borec, co poslouchal Black Sabbath. A když už třeba nemůžeš dostat celou třídu na střední škole, pořád můžeš ulovit pár týpků, kterým to, co děláš, přijde v pohodě.“ I když doba, kdy svatou trojici české rockové hudby v klubech tvořili Wohnout, Divokej Bill a Vypsaná fixa, už je pryč, není důvod to se současností vzdávat. 

„Když jsme natočili album Fenomén, všude to jelo. A pak zjistíš, že výš to nejde, že O2 arena z toho asi nebude, protože nechceš. Nás by nebavilo čekat na jeden koncert rok. Koncerty jsou to nejlepší, co můžeš dělat. Přijet, někde si zahrát. Vidět na lidech, který jsou blízko, že je to baví…“

Koukáme přitom na pardubický Norimberk a Márdi mi dál ukazuje, kde všude v zámeckém areálu v minulosti pořádali jaký koncert, dětský den, festival nebo jenom mejdan. A najednou mi připadá, že právě tady stojíme na místě, odkud člověk může s trochou fantazie uzřít to jeho San Piego v úplnosti. Do poznámek si píšu Márdiho slova: „Tohle jsou plíce města.“ A v hlavě se mi vybaví skladba Hotel. 

„Hvězdy visej nad městem a čas je bulteriér. Jde pořád dopředu a ničeho si nevšimne.“ 

Nejtěžší nahrávání

Otočíme se a zvolna míříme dolů ke zkušebně. Cestou se odněkud z baru vymotá týpek ve vytahaném pokresleném tričku. Huláká na Márdiho, jak moc zbožňuje jeho písničky, že si je pouštěl v baru a najednou všemu rozuměl. Táhne to z něj na dva metry. Ale radost, jakou má z toho setkání a nejspíš i hudby Vypsané fixy, jeho odér přebijí. 

Jak to bylo? Lidi se měněj, vzorec zůstává stejnej. 

Přesto se mi hlavou honí ještě jedna otázka. Má v dnešní době ještě vůbec smysl natáčet celá alba? „Deska je frajeřina,“ odvětí mi na to Márdi bez váhání. „Singl natočí každej jouda. Jedna songa je jednoduchá, ale udělat to dobře celý? To je, oč tu běží!“

S tím taky ostatně mířil tak jako pokaždé do studia. „Můj záměr byl udělat desku, kterou si zapneš, někam půjdeš a celou ji doposloucháš. I na sobě jsem si všiml, že už se mi to stává jenom s málo alby a místo toho si dělám playlisty. I proto je to pro mě ta největší výzva. Udělat album tak, aby fungovalo celý v kuse a fanoušci do něj mohli pronikat a najít tam víc vrstev,“ věří Márdi. Vypráví mi, že Kusy radosti pro něj byly zatím ta vůbec nejpracnější deska. A že zásadním důvodem byl způsob nahrávání, který otevřel prostor se v každé písničce do nekonečna pitvat. 

„Dušan Neuwerth říkal, že je to hlavně široká deska. Že se nám to podařilo ještě víc roztáhnout. Tak uvidíme. Byl bych rád, kdybych za pět let někoho potkal a ten mi řekl: Hele, s touhle deskou jsem odmaturoval nebo se učil na státnice. Nebo jsem s ní postavil dům. Nebo jsem zrovna byl zamilovanej. Nebo s ní ležel v nemocnici, jako jsem to měl já kdysi s OK Computer. Dodnes to mám v sobě a hned mi to naskočí, když si tu desku pustím.“

Vítr změny

Jdeme dál Pardubicemi a všechno je tady blízko. Mluvíme o budoucnosti a míjíme u toho minulost, někdejší klub ABC. Kdysi, ještě když byl v prváku, do něj holky ze třídy zatáhly Márdiho poprvé na diskotéku. Vypráví, jak si do splachovače u záchodu schovaly lahev s vodkou, kterou celou dobu chodily upíjet. Ale pro něj bylo mnohem zajímavější, co slyšel. Bylo to v době, kdy vyšlo Nevermind a dýdžej poslal do diskotékového balastu blesk v podobě Smells Like Teen Spirit. 

V takovém bizarním panoptiku Márdi slyšel poprvé skladbu, která ho přitáhla k Pixies a dalším partám. A i díky tomu momentu teď o mnoho let později řve v prvních vteřinách alba Kusy radosti s podobnou razancí jako kdysi Kurt Cobain to svoje: „Řekni mi, co je nejvíc a nejdál!“

„Nikdy jsem nezažil desku, u které by skoro všichni, co na ní dělali, měli tak nepříznivý období,“ povídáme si ještě chvíli, když dorazíme do zkušebny. Malá místnost v budově naproti plavečáku je strohá, účelně vybavená a nejlíp dokresluje, že Vypsaná fixa k psaní svojí hudby nepotřebuje o moc lepší podmínky, než když začínala. 

Márdimu se najednou vybaví asi dva měsíce stará příhoda. Po celé Evropě se tehdy zvedla vichřice. V Anglii jí říkali Eunice, ale stromy rvala i tady. „Já šel to ráno se psem a potkal jsem jednoho Anglána, co tu žije. Tak jsem myslel, že udělám vtip, a houknul jsem na něj: Wind of change!“ 

Anglán se začal smát.

Ale zas taková sranda to nebyla. 

„Pak začala Ukrajina, brácha musel přivézt svoji tchyni z Kyjeva a babka šla do nemáku a za dva měsíce čau. Prostě Wind of change!“ shrnuje to Márdi.

Když to vypráví, vypadá už trochu unaveně, ale vlastně spokojeně. Je vidět, že desáté album Vypsané fixy nevznikalo lehce, ale zachytil na něm a narval do něj všechno, co šlo a co žil. Pomalu se loučíme. Sedáme k Márdimu do auta, aby mě hodil na vlak, a když ho nastartuje, rozezní se skladba Chlap. Asi největší divočina celé nové desky. Její riff vznikl během předvolební kampaně, zní jako protestsong a Márdi ji chtěl dlouho vyhodit. „Ta písnička byla o nějakých  gangsterech, který se vyskytujou v každým malým městě, jako je to naše, a já se v ní dostal při natáčení zpěvu na hranu šílenství toho chlapa, o kterém je, a chtěl jsem to vyhodit. Teď jsem moc rád, že to tam je,“ vypráví, zatímco se jeho hlas z autorádia až rapově zasekává do tvrdých kytar, jak to kdysi dělali Michael’s Uncle. „A pak přišla Ukrajina. A celé to chytlo megarozměr s Putinem.“

„Ten chlap je všude!“ řvou repráky. 

A mě napadá, že právě ty stopy hořkosti dělají z Kusů radosti tak intenzivní nahrávku. „Myslím, že jsme prostě využili zdánlivě špatné situace k tomu, abychom natočili něco dobrýho,“ zamyslí se ještě Márdi, než mě vypustí ven ze svého města.

Kusy radosti

Desáté album vydá Vypsaná fixa v pondělí 9. 5. na vlastním labelu. Album vzniklo v produkci Dušana Neuwertha a Ondřeje Ježka a natáčelo se ve studiích Sono a Jámor a Gui-tón. Křest kapela chystá 22. 6. v Braníku v rámci Ledáren Open Air. 

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.