Astley se narodil do typické britské dělnické rodiny jako čtvrté dítě. Nižší vrstvy v poválečné Británii daly světu řadu hvězdných muzikantů, Black Sabbath počínaje a Sex Pistols konče. Taková byla doba, tendence a nálady. I Rick Astley cítil společenské pnutí přelévající se do touhy po vyjádření, tuplem v momentě, kdy se jeho rodina rozpadla.
„Naši se rozvedli, když mi bylo pět, vychovával mě táta,“ vyprávěl v rozhovoru pro Independent. „Rozvod byl tehdy nezvyk, stejně tak byl nezvyk, že děti vychovával otec, i když jsem mámu vídal o víkendech. Ovlivnilo mě to nejen v tom, jak jsem vypadal, ale úplně ve všem, co jsem v životě dělal. Začal jsem se předvádět, chtěl jsem získat máminu pozornost.“
To byl důvod, proč se malý Rick začal věnovat muzice. Nejdřív zpíval ve sboru, na střední bubnoval v několika skupinách a následně začal toužit po dráze zpěváka. „Ukažte mi teenagera, který nechce být slavný. Kdo v tom věku nechce hrát fotbal nebo mít kapelu? Nikdo nevyrůstá s tím, že bude účetní.“
Jedna a půl miliardy, tolika přehráním se klip blíží.
Tehdejší Astleyho kapela FBI nebyla žádný zázrak. Jak vzpomínal v knížce vydané k jeho turné v roce 1988, většinou hráli pro pět lidí, z nichž tři měli zrovna službu na baru. Ale věřili si a neúnavně zkoušeli obrážet talentové soutěže. A na jednu z nich se přišel podívat i Pete Waterman, jeden ze členů skladatelské a producentské trojice Stock, Aitken, Waterman. Když uslyšel Astleyho zpívat, okamžitě v něm rozpoznal talent. Příběh sice nepokračuje tak, jak by ho napsali hollywoodští scenáristé, Waterman nepostavil Astleyho před mikrofon a neudělal z něj hvězdu. Ve skutečnosti pro něj udělal mnohem víc, když mu nabídl elévské zaměstnání v londýnském PWL Recording Studios.
Začátky ve studiu
Astley tak získal mnohem komplexnější vhled to tvůrčího a nahrávacího procesu, i když zprvu nedělal víc než roznášení občerstvení. „Pracovat ve studiu jako nosič čaje mi tehdy dodalo sebedůvěru,“ píše možná překvapivě Astley ve zmíněné knize k turné. „Ale ne všichni ze mě byli tak nadšení. Nedokázal jsem si zapamatovat, kdo chtěl mléko a kdo kolik cukru. A měl jsem neobvyklý talent na polévání nahrávacího pultu. Takže ještě štěstí, že se mé desky prodávají tak dobře, protože jako číšník bych byl příšerný.“
Mimochodem, nejen z tohoto citátu je znát, že Rick Astley měl a dodnes má obří smysl pro humor a nebojí se zasmát sám sobě. To je součástí jeho kouzla a snad s výjimkou Jamese Blunta bychom v Anglii nenašli dalšího hudebníka, který si ze sebe už tolikrát udělal srandu. Ale zpátky do poloviny osmdesátek, kdy se Astley otrkával ve studiu slavné skladatelské trojice.
Bral svou práci s pokorou. V šestnácti odešel ze školy a dělal šoféra v otcově zahradnictví, což pro teenagera s touhou po předvádění musela být poněkud útrpná činnost. Proto vnímal práci ve studiu jako šanci nejen na patnáct minut slávy, ale hlavně jako získání zkušeností a vhledu do širší práce v hudební produkci. Navíc nastoupil v tu nejlepší možnou dobu, kdy se z trojice Mike Stock, Mike Aitken a Pete Waterman stávalo jedno z nejžádanějších tvůrčích těles v Británii.
„Když jsem přišel, už měli nějakou nasmlouvanou práci s Bananarama,“ vzpomínal Astley pro Independent. „Tehdy se to začalo lámat, dělal jsem čaj pro Dead or Alive v době, kdy měli se Stock, Aitken a Waterman první hit na čele žebříčku. Samozřejmě že se měnili. Nejdřív to byli tři týpci, pak najednou vydělávali miliony a z jejich jmen se stala značka. Měnilo se i jejich chování. Protože jsem měl jako práci i úklid studia v těch nejdivnějších denních časech, občas jsem je slyšel hádat se nad něčím, co nakonec vydali úplně jinak. Ale jak se stávali úspěšnějšími, dokázali analyzovat, co dostalo jejich písničku na první místo hitparády, a pak to použili znovu. Byly rozdíly v umělcích, se kterými spolupracovali. Dead or Alive jsou jiní než Mel a Kim, stejně jako jsme byli jiní já a Bananarama. Ale velký rozdíl v tom zas není. A čím úspěšnější hity to byly, tím víc zněly jako podle ověřeného receptu.“
Astley se tak ještě před začátkem kariéry naučil pragmatičnosti hudebního průmyslu, o to racionálněji pak přistupoval ke svému zaškolení a přípravě. A nutno dodat, že pánové Stock, Aitken i Waterman s ním pracovali velmi intenzivně. I když po dvou letech práce ve studiu se i Astley ozval, jestli už náhodou nepřišel jeho čas.
„Ne že bych na to nějak tlačil, ale postěžoval jsem si. Sledoval jsem, jak všem ostatním skládají hity na špicích hitparády a říkal jsem jim: No tak, kluci! Ale nebylo to tak, že by na mě zapomněli, prostě měli spoustu další práce. Věděl jsem, že až přijde můj čas, bude to velká věc, protože ze Stock, Aitken a Waterman se stávala továrna na hity.“
Zní to skoro stejně jako první singl, holt Stock, Aitken a Waterman.
Kdepak one hit wonder
Dočkal se. Debutový singl Never Gonna Give You Up vznikl na podzim 1986, pak ovšem následovalo tři čtvrtě roku příprav na vydání. Producenti Astleymu vysvětlovali principy PR, důležitost rozhovorů, pomíjivost popularity a nehodlali nic nechat náhodě. Věděli, že to bude hit, a dali si záležet, aby jen tak nezmizel z hitparád. Když singl konečně v létě 1987 vyšel, měl Rick Astley pečlivě naplánovaný a zaplněný kalendář. Vystoupení, tiskovky, rozhovory, setkání s fanoušky. Příprava se vyplatila, z Never Gonna Give You Up se stal okamžitě hit. Astley měl své vytoužené první místo v hitparádě, ale jízda nekončila. I když je dnes řadou lidí vnímaný jako zpěvák jednoho hitu (k tomu se ještě dostaneme), opak je pravdou. Z debutové desky Whenever You Need Somebody vzešlo několik skladeb dodnes slušně hraných v rádiích a třeba píseň When I Fall in Love (cover Nat King Colea) měla na konci roku 1987 zaděláno na to stát se v Británii nejhranější vánoční písní. Nakonec musela ustoupit Pet Shop Boys, jejichž Always on My Mind si vánoční žebříčky a rotaci rádií uzmula pro sebe. Ale bylo to těsně.
Úplně stejně v roce 1988 dopadl další úspěšný singl Together Forever. Ten se na první příčku britské hitparády neprotlačil jen proto, že mu tehdy absolutně dominovala Kylie Minogue s I Should Be So Lucky. Tedy žádný one hit wonder, jen s dalšími singly skončil, řečeno sportovní terminologií, věčně druhý.
Na konci osmdesátých let byl Astley sice hvězda, ale špatně snášel tlak zvenčí. Kritici ho vůbec nešetřili, navíc si na něm smlsnul bulvár. Rozebíral jeho dětství v rozvedené rodině i ne zrovna jednoduché kamarádské vztahy, které vzaly za své v momentě, kdy Astley změnil prostředí a naplno se rozhodl věnovat muzice. Svou roli v tom hrál i fakt, že bulvár toužil po senzaci, ale tehdy jedenadvacetiletý Astley mu žádnou nenabízel. Přes den byl ve studiu, večer se věnoval své partnerce. Žádné skandály, žádné večírky, žádné groupies.
Změnu na třetí desce pojal Astley výrazně. Včetně image.
„Mě ty holky vůbec nelákaly,“ prohlásil po letech. „Většina ženských, co se takhle vrhá na muzikanty, jsou… jak to říct? Udělalo to ze mě cynika. Prožíval jsem svých patnáct minut slávy coby nový chlapec v pop music stejně jako řada lidí přede mnou i po mně. Ze dne na den se ke mně lidi začali chovat jinak. A začali mě vnímat jinak. Podívejte se, nezáleží na tom, jestli jste slavný, nebo ne. Jsou chlapi, co spí rádi se ženami, a chlapi, co ne. Obdivuji ženskost ve všech podobách, ale když někoho mám, tak tím je to pro mě vyřešené. Možná kdybych byl tehdy nezadaný, tak by to všechno bylo jinak. Jenže já nebyl.“
Konec kariéry…?
Taktéž jeho tvůrčí ambice byly větší než přezpívávat produkty z továrny na hity. A tak udělal zásadní krok, s trojicí Stock, Aitken a Waterman se rozešel a rozhodl se dělat muziku sám.
„Bylo to moje vlastní rozhodnutí. Chtěl jsem natočit něco jiného, oni ne. Nepotřeboval jsem udělat radikální změnu, stačilo mi být ve studiu s vokalisty a živou kapelou místo synťáků.“
Rick Astley překvapil jak fanoušky, tak kritiky. Vzdálil se pop music a začal se víc věnovat soulové muzice, a především blue eye soulu, britské to hudební doméně. Obsahově mohl být spokojený, ale z komerčního hlediska přišel sešup. A tak v roce 1993 po vydání desky Body & Soul začal přemýšlet o konci kariéry.
„Živě si na ten pocit pamatuji,“ řekl v roce 2005 v rozhovoru pro Independent. „Začal jsem cítit opravdový tlak. Když se snažíte vydávat pořád hity pro top 5, je to samozřejmě taky určitá forma tlaku. Ale když se vám to rozpadá úplně celé, to je úplně jiná liga. Tehdy jsem si začal říkat, že bych byl raději doma s rodinou. Ale ona nebyla tím důvodem, proč jsem to nakonec zabalil. Mé dny byly prostě sečteny, šance na to, že se mi podaří zachránit kariéru, byly mizivé.“
Ještě jedno věčné téma nakonec Astleyho dohnalo ke stažení ze scény – bulvár. „Já si slávu docela užíval, ale bylo to hodně, hodně zvláštní.
Nová deska bude ovlivněná americkými tradicionály a country.
Můžete blábolit o odvrácené straně popularity, ale dokud to nezažijete, nic vám to neřekne. Není to tak, že vás zvou do televize, že chodíte na večírky nebo že se vystavujete před kamerou. Obrovskou roli hraje, že jste slavní i v supermarketu, že vás poznávají v restauraci. Sláva nespočívá jen v tom, že na Leicester Square vystoupíte z limuzíny. Její problém přichází v okamžiku, kdy chcete jít domů, a před barákem na vás čeká osm fotografů. Jakmile jsem měl po práci, chtěl jsem zhasnout a mít klid. Ale ono to nejde.“
Zbytek devadesátek i začátek milénia strávil Rick Astley v ústraní. Věnoval se rodině a na scénu se vracet nechtěl, protože byl otrávený z toho, jak moc byl pop zaměřený na peníze. Když byl v roce 2016 hostem televize Lorraine, vystihl svůj tehdejší postoj následovně: „Lidé jako Pete Waterman mi v začátcích úžasně pomohli. Ale hudební průmysl je především byznys a já si občas připadal, že bych úplně stejně mohl prodávat třeba fazole. Naprosto mě to tehdy vzdálilo samotné hudbě.“
Internetový fenomén
Jenže v roce 2016 už byl Astley dávno zpátky na scéně a zase ho poznával kdekdo, včetně těch, kteří se v době jeho slávy ještě ani nenarodili. Jak se to stalo? Inu… může za to internet.
Never Gonna Give You Up je nakažlivá píseň. Melodie chytne na první poslech, konejšivý text o tom, jak pěvec svou milou nikdy nenechá na holičkách, působí jako něžné objetí. Když se k tomu přičte lehce prkenný tanec a čiročirá osmdesátková výprava klipu, je prakticky jasné, že se něčeho takového vtipkující internetová komunita musí chytnout.
Z Ricka Astleyho se stalo meme. Uživatelé se předháněli v tom, kdo druhému nečekaně pustí do uší či na obrazovce Never Gonna Give You Up, a tomuto žertíku se začalo říkat Rickroll. Zašlo to do absurdních bodů, kdy Rick Astley vyskočil na diváky po předehře porna nebo poté, co načetli QR kód z dlažby v chodníku. Kdo se sám tohoto žertování neúčastnil, ten se mohl bavit nápady, kam daleko rickrollování zajde. A chytl se toho i Rick Astley se svým pověstným smyslem pro humor. Za vrchol bychom mohli označit moment, kdy vlezl do živého vysílání předpovědi počasí a přímo ve studiu rickrollnul moderátora, populární je i video, kdy pro pořad iHeartRadio chodí po kancelářské budově a nárazově rickrolluje zaměstnance.
Tím, že na tuto virální hru sám přistoupil, si samozřejmě okamžitě získal srdce komunity memařů a šprýmařů, kteří by si jinak jeho muziku nikdy nepustili. Internet stvořil úplně novou generaci fanoušků. Možná z hlavy neřeknou jméno jediné jeho desky, možná by nevytáhli ani nějaký další singl, ale Never Gonna Give You Up milují k zbláznění a Rick Astley je pro ně frajer bez hvězdných manýrů, ke kterému přiletěl jejich míč, zasmál se a kopnul jim ho zpátky.
Rick Astley rickrolluje moderátora předpovědi počasí.
Už tam budeme?
Nebylo by ale fér tvrdit, že se Rick Astley vrátil jen díky internetovému fórku. Osmdesátky frčí a Never Gonna Give You Up je ukázkovým hitem té doby. Když MTV Europe v rámci svých cen vyhlásila kategorii pro „nejlepší výkon všech dob“, internet znovu zešílel a v duchu Rudy Kovandy ve Zlatém slavíkovi se mohutně burcovalo, aby sošku získal nakonec právě Astley. A získal ji. Psal se rok 2008 a Never Gonna Give You Up, jedenadvacet let od vydání, se znovu vrátila do britské hitparády.
V tuto chvíli má Astley na kontě už devět desek, poslední s názvem Are We There Yet? vyjde 6. října a zpěvák ji v tiskovce krátce představil s typickým humorem. „Tahle fráze (Už tam budem?) má mnoho významů. Už tam budeme ve smyslu mých hudebních ambicí? Mám po kariéře? Už jsme dojeli? Nebo jsme ještě pořád na cestě?“
Ať už dopadne nová deska jakkoli, jedno Ricku Astleymu upřít nelze. Zůstal svůj, jakkoli to může znít jako klišé. Jako kdyby byl prototypem popového Mirka Dušína, nebo spíš Rychlonožky, s ohledem na všechno to vtipkování. Byl pracovitý, pokorný, dokázal odhadnout situaci a přiznat si, kdy na něco ještě měl a kdy už by jeho snaha vypadala hloupě. Toužil po slávě, ale ne za každou cenu. A dělat si muziku po svém má pro něj větší cenu než submisivně přezpívávat to, co mu naservírují hitmakeři. No, nemilujte takového zpěváka!
Triumf na Glastonbury
Ve velkém stylu se letos Rick Astley uvedl na Glastonbury. Jeho polední vystoupení na Pyramid stage se stalo památným momentem ročníku. Zahájil ho jedním ze svých velkých hitů Together Forever. Svojí energií a nadhledem dokazoval, že není jen zašlým hitmakerem osmdesátých let. Zpíval jako o život, publikum tančilo, kapela hrála fenomenálně. A když sedl za bicí a odbubnoval Highway to Hell, nešlo ho nemilovat. O ovacích při Never Gonna Give You Up nemluvě. Svoje přirozené frajerství Rick Astley projevil ten den ještě jednou – když ve stanu Woodsies společně s kapelou Blossoms zahrál tajný set, během něhož zněly pouze hity britských indie hrdinů The Smith. Do stanu se nedalo dostat, ale i venku se společně zpíval This Charming Man nebo Bigmouth Strikes Again. To bylo skutečně pozoruhodné.
Honza Vedral