Je pozdní odpoledne a sedíme v Michalově magické pracovně studia Na Kloboučku. Kam oko dohlédne, visí kytary, fotky a různá ocenění, na stojanech blikají stovky efektových krabiček, o stěny jsou opřené různé futrály a kousek od monitoru si všímám dvou krabic s výmluvnými štítky. „Trsátka – nové“ a „trsátka – použité“. Vzduch tu prostupuje hudba, i když právě žádná nehraje.
A do hudby se během povídání s Michalem noříme přímo organicky. Vydáním alba právě uzavírá náročné období, během něhož spal v průměru tak pět hodin denně. Kromě jedenácti nových písniček připravil dva výjimečně pojaté narozeninové koncerty, s až posedlým smyslem pro detail odbavil jejich televizní záznam. A také má za sebou premiéru dokumentu Michala Baumbrucka Rocker verze 7.0.
Snad nebudu přehánět, když řeknu, že zatím zažíváme pavlíčkovský rok. Jak se žije rockerovi verze 7.0?
Na podzim a začátku roku to bylo trochu hektický. Byl jsem ve stresu, přiznám se. Ještě mi to zkomplikovaly zdravotní potíže, a tak jsem před sebou všechno lehce tlačil jak buldozerem. Toho úsilí a že jsem chvilkama jel na doraz, ale nelituju. Ty koncerty byly krásný.
Když jsem ti před nimi volal a chtěl z tebe vytáhnout, co vlastně chystáš, překvapils mě větou: „Určitě nebudu hrát jenom starý věci. Slíbil jsem, že zahraju i pár novinek, a kdybych to nedodržel, tak to bych se už před sebou musel stydět.“ Spousta hudebníků to má v tvém věku přesně naopak…
Podle mě by se člověk měl i ve stáří pokoušet dívat do budoucnosti, i když samozřejmě může být krátká, může být smutná, ale taky může být veselá a šťastná. Já se snažím užít si stárnutí se vší parádou. Ale to neznamená, že se nějakým způsobem odděluju od toho, co jsem byl doteď. Jen v sobě pořád mám nějaký vnitřní tlak, prostě se chci posouvat dál. Neznamená to, že se budu inovovat do nějakých mladých směrů, které už opravdu patří jiným generacím. Spíš si i od nich poslechnu něco, co mě vyloženě osloví.
Dokument i koncerty ukázaly, že se stejně vášnivě jako rocku věnuješ i filmu a scénické hudbě, máš přesahy do alternativy. Jak si vybíráš, čemu budeš věnovat čas?
Obyčejně je to intuice, a hlavně mě to prostě musí oslovit. Nikdy jsem si nevybíral systematicky. Když za mnou před víc než třiceti lety přišli Monika Načeva s Tadeášem Verčákem, abych jim vyprodukoval Možnosti tu sou… a napsal i nějaký písničky, byla to prostě životní setkání. A v těchto náhodách to je. Přesně tak to bylo i s Bárou Basikovou. Přišel jsem kdysi na koncert kapely Precedens, protože jsme byli s Martinem Němcem taková spřízněná divoká umělecká „mládež“, a on mě pozval. No a najednou se tam objevila Bára a bylo to.
Vlastně i moje setkání s klukama z Výběru nebo s Jirkou Hrubešem, který byl od začátku můj nejbližší souputník a v muzice jsme byli jako dvojčata... To všechno byly spíš náhody.
Pokud se nepletu, s Jirkou Hrubešem jste natočili i první album…
Před tím jsem už točil s Bohemií. Ale s Jirkou to byl Horkej dech Jany Koubkový. Byla to taková experimentální deska, kde jsem hodně hrál i na akustiku. Byli jsme s Jirkou sehraný duo. On kombinoval bicí a perkuse a já vytvářel takovej lehce najazzlej svět, ale ty moje atypický harmonie a melodie byly trochu jinde. Jazzmani nás moc nebrali, už to na ně bylo moc odchýlený od mainstreamu, ale Jana se v tom našla a lidi to chytlo. Hráli jsme v Redutě a začali na nás chodit mladý. Na to rád vzpomínám.
Když už jsme takhle na úvod skočili do minulosti. Umíš definovat, kdy se z toho experimentování s jazzem a rockem začalo skládat to, čím je dnes Michal Pavlíček? Kdy ti začalo docházet, že musíš být něčím originální?
Vždycky jsem v sobě měl mix toho, co jsem poslouchal. V začátku to byl jasně rock, oslovila mě celá éra hippies, ale zároveň jsem poslouchal i vážnou muziku. Velmi silný období přišlo, když jsem vstoupil do Expanze a hrál s Jirkou Jelínkem. To bylo hudebně zásadní, protože jsem se dostal hráčsky do tehdejší první ligy, i když jsme byli spíš taková alternativa. Měli jsme jen pár koncertů. V začátku jsme hráli i tvrdý věci, ale potom jsme přešli víc na jazzrock.
A právě ten mě ovlivnil zásadně, protože jsem se ocitl ve světech, kde se prolínalo jazzové hraní s rockovým, bylo to něco nového. A najednou se pro mě objevily osobnosti jako John McLaughlin, Allan Holdsworth nebo Jeff Beck a další, kteří mi otevřeli bránu k tomu dívat se na kytaru jinak.
A kupodivu ze všech nejvíc mě ovlivnil Miles Davis. Jeho desky jsem měl rád, i když nejsem vnitřně vůbec jazzman. Ale ta magie jeho hraní, koncerty a celá atmosféra jeho hudby mi učarovala. Můj největší vzor v tomhle smyslu byl právě Davis, protože mi ukázal, jak improvizace může mít nový rozměr. A díky tomu jsem se snažil vystoupit z té zajeté kytarové pentatoniky.
Ovšem ty jsi to pak, zejména s Pražským výběrem, uměl scuknout do písniček, ve kterých se leckdy hudebně dějí naprostý šílenosti. Ale jako posluchač pořád chápeš, že to je písnička.
Jazzrock se totiž brzy přejedl. Najednou začal být nějak sterilní a taky po tom ohromném boomu sám odezněl. Já v té době měl možnost jet s manželkou na devizový příslib do Anglie a tam jsem nasál atmosféru svobody. A hlavně rocku, který byl v Anglii cítit na každém rohu. Ta země je protkaná rockovým cítěním, protože tam se to všechno zrodilo.
Když jsem se pak vrátil do Československa a dělali jsme Výběr, najednou to byl mix jazzrocku a vážné hudby, co měl v sobě Michael Kocáb i já, ale zároveň jsem tíhnul víc k tomu rocku. Bylo to zajímavý vyústění všech našich vlivů. A to hlavně nastoupila nová vlna! A to nás nesmírně oslovilo. Ivan Wünsch, basista a kamarád, mi půjčoval desky a já všechno nové nasával. Přinesl jsem Michaelovi první kazety nový vlny. A tak se to přirozeně začalo dostávat do toho našeho výběrovskýho světa.
Tehdy se vám povedly nahrávky, které jsou dodnes úplně jinde a i zvukově předběhly dobu. Když si dnes pustím Straku v hrsti, slyším třeba elektronické postupy prolnuté s rockem, říkám si, jak jste to v době komunismu dali dohromady?
Od začátku jsme byli nezávislí a nikdy jsme z toho neslevili. S Michaelem jsme každý začali tvořit nápady, na zkouškách jsme je pak lepili dohromady, vstupovali si vzájemně do skladeb. Nesmím zapomenout ani na Jirku Hrubeše, který měl vliv na aranže bubnů. A to je celá Straka v hrsti! Proto jsme tam – s výjimkou Vilémovýho Václaváku – podepsaní jako autoři oba. Když je to víc moje písnička, jsem první já, když je víc Michaela, je první on. Opravdu tam neustále docházelo k vzájemnýmu ovlivňování a finální kompletaci toho výrazu a hudby společně. Nevím, jak vysvětlit tu magii, ale najednou z nás byla autorská dvojice. My jsme nebyli takoví ti kamarádi, kteří spolu chodí každý den na pivo. Ale když jsme byli na zkouškách, na pódiu nebo ve studiu, ta vazba byla vždycky silná. Byli jsme i ve střetech, ale vždycky jsme z toho uměli vycouvat a užívat si, že ta muzika funguje a že nás spojuje.
Nakolik pro vás bylo důležité, že jste měli nepřítele v komunistech?
Všichni, kdo měli rádi rockovou muziku, víceméně vzhlíželi k Západu a normalizace a celý systém jim lezla krkem. Provokovat byl náš přirozený výrazový prostředek, ale bylo to samozřejmě cílený i na to, že nás štvala nesvoboda. Chtěli jsme se na pódiu oprostit od bolševických represí a všeho kolem. Pódium pro nás bylo únik i naše hlásná trouba. Tam jsme byli svobodní a ani jsme si neuvědomovali, že žijeme v tomhle státě. Potom to pro ně začalo být moc silný kafe, proto nás na čtyři roky típli. A nejen nás.
Ptám se i proto, že jsem z dokumentu pochopil, že nový materiál Pražskýho výběru už spíš nikdy nebude.
Téma normalizace a celý ten propagandou budovaný obrázek socialistický idylky se sice rozpadl, ale téma ochrany svobod a mít vztyčený prst je Výběru stále vlastní. Já myslím, že témat ze současnosti, která nás štvou a na která je nutné reagovat, je habaděj na celou novou desku. Spíš je problém shodnout se na nějakém uměleckém souladu. Já mám prostě výhrady k novým věcem a nechci dělat něco proti srsti.
Já normalizační dobu zažil jen jako dítě. Ale právě píšu knížku o Radimu Hladíkovi a zrovna jsem někde na konci sedmdesátých let. A na jeho případu si uvědomuju, jak těch deset let sevřelo jeden ohromnej talent a možnosti ho rozvíjet. Pokud sis vybral, že budeš hrát na elektrickou kytaru, vybral sis, že to bude těžké…
V tomhle smyslu byl tlak na rockovou muziku evidentní. Ona přinášela vzdor, pocit svobody a vlastně i deziluzi z režimu. Vždycky byla pod tlakem. Někdo byl schopnej z toho nějak vyjít a ještě hrát. My jsme nakonec opravdu dostali zákaz na tvrdo. Nejhůř dopadli Plastici, to je jasný. Celkově to ale byla omezující záležitost vůči tvůrčí svobodě a všemu. Ty neuvěřitelný cenzury, kontroly textů… tohle je moc, tohle není. Byla to ponižující doba.
Jak jsi absolvoval povinné přehrávky?
Já je dělal už dřív jako mladík, když už jsem začal hrát s Bohemií. Je to dávno a už si ani nevzpomínám, jestli se mě na něco ptali. Ale obecně ty přehrávky byly ponižující. Čím víc normalizace prostupovala společností jako rakovina, tím víc si člověk připadal jako úplnej šašek.
V dnešní době to zní nepředstavitelně, že ti někdo schvaloval, jestli můžeš hrát s kapelou...
Ten tlak byl hlavně ideologický. Oni opravdu rozhodovali o tom, co je vhodný a co není vhodný pro socialistickou kulturu. Někteří muzikanti to neustáli a přihlíželi, plnili rozkazy, jezdili na různý politický festivaly, aby mohli hrát. To my jsme s Výběrem nikdy neudělali a dočkali se zákazu. Jediný náš kompromis byl, když přišli v roce 1986 a řekli nám, že můžeme hrát, ale že se nesmíme jmenovat Pražský výběr, jen Výběr.
V jakém směru to kapelu poznamenalo?
Přerušila se ryzí kontinuita. Strakou v hrsti jsme měli našlápnuto, koncerty byly neuvěřitelný, drželo to pohromadě, mělo to drive. Pak jsme se rozprchli, Jirka Hrubeš emigroval, což byl zásadní moment, který ovlivnil atmosféru. I když potom přišel úžasnej Klauda a nahradil ho plnohodnotně, něco se změnilo. Po těch čtyřech letech to už nebylo tak spontánní, i když jsme do toho dávali všechno. Udělali jsme druhou desku a hráli koncerty, lidi chodili a měli jsme úspěch, ale myslím, že ten ranej Výběr byl takovej dravější.
A autorsky jste se s Michaelem Kocábem začali vzdalovat?
No jo. Ta spontánní autorská dvojice se postupně proměnila. Na další desce Výběr, i když jsme ještě pár věcí udělali společně, jsme se začali i autorsky dělit. Každý prostě přinesl svoje písničky. Tohle nejvíc zarezonovalo po revoluci na desce Běr, kde už jsme si oba doma dělali i komplet hotové demáče na klíč. Abych se vrátil k té otázce, od které jsme odběhli. Právě to souvisí s tím, proč teď žádný nový materiál Pražského výběru nevzniká. To, co nás spojuje, je Výběr na pódiu. Ty starý věci. Ale když se podíváš na můj hudební vývoj a na Michaelův vývoj, autorsky jsou to již odlišné světy. Jen si je poslechni.
Ale nějaké pokusy za sebou máte…
Když jsme zkoušeli dělat nový repertoár pro Výběr, já přinesl asi čtyři pecky, Michal taky, ostatní kluci taky něco. A já to řeknu úplně otevřeně: u mě nenastal ten okamžik vzájemného propojení. Ty věci mě neoslovily natolik, že bych je dělal rád a s chutí a dal bych do toho všechno. A když je ti pětašedesát, což mi v té době bylo, tak už nechceš dělat něco proti svému přesvědčení. Chci hrát a užívat si věci, který mě fakt baví. Jen kvůli pocitu, že „uděláme desku“, to natáčet nechci. To není nekompromisnost. Když tě písničky neosloví, tak to nemůžeš udělat jen kvůli kamarádství. A pozor! Stejně tak nemusely přesvědčit kluky moje písničky.
Takže jsme zase u toho – základ tvého muzikantství je pocitovost.
Musíš se pro tu věc nadchnout: Ježíš, tohle si rád zahraju, tohle chci dělat! Hele, ale já nehážu flintu do žita, že by se to třeba někdy nepodařilo. Ale asi ještě nenastal ten čas… Možná bychom se museli s Michaelem někam zavřít, odjet třeba do Anglie do nějakýho studia a zkusit to vytvořit spolu, což se nám naposled povedlo u Pána výtahů. Tam měl on sloku a já refrén a jen se to slepilo a natočilo. Trefit se a navázat po čtyřiceti letech do světa Pražského výběru je těžký. Výběr je specifický, harmonie, melodie, všechny texty a celý jeho styl, image má svoje koleje. Tam musí zaznít sarkasmus, narážky, sranda i temný odstíny. Nikdy jsme nezpívali o hlubších vztazích mezi mužem a ženou. Nikdy u nás nezaznělo „I love you“. To tam prostě není. Kromě paní Brázdový, která řvala v nahrávacím studiu jako uklízečka a pár písní jako Sbal si to svý ráno. Prostě nám chybí nějaký silný love song – hit, což je přitom jeden z pilířů repertoáru slavných kapel ve světě. Baby, I’m gonna leave you a tak dál. My jsme tyhle emoce nějak vynechali, ale i přesto to fungovalo.
Ale zpátky k tvému světu. Jaký je, bylo dobře patrné na těch narozeninových koncertech. Měl jsem strach, že půjdu na dvakrát dvě hodiny kytarové exhibice a bude to na mě dlouhý. Ale to se vůbec nestalo! Odrovnal mě už začátek, několik minut hraní na gongy, na které jsi navázal novou skladbou Haštal věnovanou tvému zesnulému kamarádovi. Po dvaceti minutách rockového koncertu k sedmdesátinám jsem si říkal, tak tohle jsem fakt nečekal. Sám jsi to nazval „elegií za mrtvé“. Přemýšlel jsi o tom tak, že lidem hned na začátku „naložíš“?
Ten nápad vznikl úplně přirozeně. Michal Blažek alias Haštal byl jeden z mých nejbližších kamarádů, vynikající kumštýř – sochař. Jeho táta malíř Jarda Blažek mi byl taky blízký. Jardovy obrazy mám všude ve studiu a v domě a rád na ně koukám. Staly se součástí atmosféry mého domova. Haštal mi navrhoval i některé obaly desek. Ale hlavně to byl kámoš, který byl ten správnej filtr mýho pohledu, abych nezblbnul, abych nedělal nějaký kraviny. Měli jsme silnou vazbu. Uměl pochválit stejně jako i poslat mě párkrát s věcmi, co jsem napsal, do prdele. Já jsem ten jeho hlas vnímal. Když nedávno odešel, hodně mě to sebralo. Tak jsem se rozhodl, že jemu i jeho otci věnuju začátek koncertu, pošlu jim vzkaz, že na ně pořád myslíme. A že i když jsou to moje narozeniny, tak ten mejdan tentokrát rozjedeme později. Zároveň jsem si uvědomoval, že tentokrát nechci začít známýma peckama, který jsem hrál na padesátinách a šedesátinách. Chtěl jsem ukázat, že tady, sakra, ještě pořád jsem i v sedmdesáti a chci dělat novou muziku, která mě baví. Proto jsem tam odprezentoval pět nových skladeb, s Radkem Škarohlídem, Philem Shoenfeltem a Davidem Kollerem, i ty instrumentálky. Pro lidi to bylo asi překvapivý, ale já to avizoval. A myslím, že je dobře, že to nebylo jen ohlížení a film pro pamětníky.
Koncerty končily další novou písničkou, která mi pro nové album přijde zásadní. Jmenuje se Země je věčná a opět je v ní téma smrti, odcházení, bytí…
Hele, když se přiznám úplně upřímně, tak jsem neměl ten poslední rok úplně růžovej. Nějaké zamyšlení na té desce bylo přirozené, protože se týkalo nejen Haštala, ale i určité krize, kterou jsem zažíval. Ta deska je prostě otisk stavu mý duše.
Konkrétně tahle písnička vznikla, když jsem četl knížku Pavla Koláře Pod hladinou. Vybral jsem si jednu její pasáž a zhudebnil ji. Je o naší existenci, pohled z minulosti do budoucnosti, která může být jakákoli. Může být osamocená i krásná, může to být nic, může být úplně jiná, když se člověk narodí třeba jako jiná bytost. Ten text odráží řadu věcí, co se dějí kolem nás. Netušíme, jestli najednou nepřijde nějaká zkáza z nebe a celý to tady neskončí jako v černý díře. Planeta i náš život prochází velkými změnami, oteplování, stoupající agresivita, AI, odcizení. Ta skladba je obraz o smrti a o životě, ale i o nutnosti myslet i na Zemi jako na náš domov, protože jinak tady zanecháme dalším generacím peklo.
Zrovna vznik téhle písně je zachycen i v dokumentu. Překvapilo mě, do jakého detailu jdeš při nahrávání zpěvu, který tu obstarala Milly Honsová. Netušil jsem, že máš tak jasnou představu: Žádný kudrlinky, všechno rovně, jasně…
Milly má krásný hlas. Nazpívala mi třeba i titulkovku k seriálu Oktopus a chci ji teď přizvat i na pár koncertů. Její výraz je mi blízký, líbí se mi hlavně její spodní polohy. Jsem rád, že to nakonec nazpívala a že se naše světy propojily. Je to velký talent a má v sobě zvláštní, takové indiánské kouzlo ve výrazu. Já mám o zpěvu jasnou představu, protože když složím písničku, tak ji pokaždé i nazpívám a připravím docela věrný demáč. Týká se to všeho, co jsem dělal, i muzikálů. Většinou se mi docela podaří do toho dát i ten výraz, i když moje barva hlasu je, jaká je. Ale funguje to jako vodítko pro interprety. Nejsem nějaký prudič, že by muselo být všechno do detailu stejně. Melodie se ale měnit nesmí. S výrazem si můžeme pohrát, ale trvám na tom, aby se to nevzdálilo mýmu pocitu.
Občas to může být i tvrdé. Když jsme dělali s Monikou Načevou Možnosti tu sou…, tak jsme se vlastně ještě pořádně neznali. Pro ni jsem byl člověk trochu z jinýho světa, já ji najednou jako producent usměrňoval do nějakýho výrazu. Ona na to nebyla zvyklá a tehdy se ještě vokálně usazovala. Jednou u mě ve studiu jsem ji trochu tlačil, aby intonovala lépe. Jedna pasáž jí nešla a nemohla to nějak dát, až jí to bylo líto a byla z toho hotová… Přitom zpěvaček si vážím a Monika je jedna z těch nejlepších.
Na nové desce zpíváš docela dost i sám, hlavně ve skladbě Fialový berle, která je asi hodně osobní…
To je takovej divnofunk… Nevím, jestli to z toho lidi pochopí, ale já jsem byl tři měsíce zakonzervovanej v nemocnici a měl jsem dlouho berle, protože mám pořád potíže se zádama. Teď chodím s hůlkama, ale předtím to byly opravdu fialový berle. Když jsem nemohl hrát a fungovat, stejně jsem toužil dělat hudbu. A tak vznikla tahle písnička, je to takový řvaní, že chceš tančit, tančit s tou kytarou, ale i s ženou by to samozřejmě bylo fajn.
Úplnou novinkou je tvoje spolupráce s britským zpěvákem Philem Shoenfeltem, který si zažil punk v New Yorku i závislost na heroinu. To je docela překvapivé spojení.
Phil je pro mě nesmírně zajímavá osobnost. Oslovil jsem ho, aby mi napsal texty, protože jsem vždycky měl rád na deskách angličtinu, a ty jeho se mi hned zalíbily. Myslím, že tak odlišný zase nejsme. Ty tvrdý věci, co zažil Phil, jsme po svém zažili i my tady. U nás to bylo taky vždycky na hraně, jen u toho tekl plným proudem alkohol. Já jsem nikdy v průběhu i před koncertem neholdoval alkoholu – to neznamená, že si nedáš jedno pivko – ale po koncertě… no, zažili jsme hodně divoký léta.
Každý, kdo si prošel tímhle obdobím sex and drugs and rock’n’roll a přežil ho, může mít nakonec podobný pocity. Phil k tomu má ten svůj čarovný výraz, něco mezi Nickem Cavem a Jimem Morrisonem. To se mi na něm líbí. Je v tom i určitá dekadence. A víš, že on opravdu ví, co zpívá.
A tady se do toho ještě v Burning Up přidá Radek Škarohlíd.
No, Radek je drak a taky ví svoje...
Mimochodem, slyšel jsi, jak Hentai Corporation použili motiv ze Zubatý do svý písničky s kapelou PAST?
Neslyšel, to si musím pustit. Ale mně se obecně líbí, co dělají. Má to osobitost. A právě u Radka je mi sympatický, že je nejen fajn kluk a skvělej zpěvák, ale on opravdu žije nadoraz ten rebelský život. Je vlastně symbol rockera. Má za sebou podobný prožitky, co Phil. Já se vlastně moc nepohybuju mezi jemnocitnými kluky… haha.
Překvapila mě i temná Načeva a Opice zla...
To je symbol doby. Myslím, že hodně lidí sdílí tu obavu, kam se svět řítí, známe ten nepříjemný strach ze současné vyhrocené situace a ohrožení existence. Válka, která visí pořád ve vzduchu, krutá, bezohledná, hnusná putinovská válka. Kolik obětí má tenhle svět zla? Ta píseň je symbol té apokalypsy. Text napsal Jáchym Topol, je to báseň, kterou mi kdysi Monika dala, jestli bych ji nezhudebnil. Tehdy jsem to nějak odsunul a teď jsem ji vyšťoural a říkal jsem si, že je tak aktuální, že jsem ji zhudebnil a poslal jí to.
Když to album rozebíráme po jednotlivých písničkách, potvrzuje se, že opravdu vzniklo v těžkém období.
Jo, je takový potemnělý, asi i odraz této doby. Za ten poslední půlrok mi nebylo úplně do zpěvu, měl jsem zdravotní potíže a tím jsem se, co se týče desky, ocitnul v obrovským časovým presu. Myslel jsem si, že si smíchám celou desku sám, což je napsáno i na obalu, protože šel do výroby o pár měsíců dřív, ale nakonec jsem smíchal jenom pět kousků a musel jsem svěřit šest skladeb Ronymu Janečkovi, Jiřímu Kulichu Novotnému a Mikoláši Müllerovi, mastering dělal Andrej Lažo. Takže tímto to uvádím na pravou míru a jsem rád, že mi pomohli to dotáhnout. Prostě došlo k posunům a pak jsem zas jel jak fretka nadoraz až k těm narozeninovým koncertům.
Ale příští desku bych rád udělat radostnější. Mám ještě řadu nápadů, které jsem nepoužil a jsou melodický, hezký, pohodovější. Tak možná příští deska bude taková, že si ji pustíš v autě a budeš happy. Všechno kolem dostane jiný, rozkvetlý barvy. I to je poslání hudby. Když je silná, může být temná a může tě zasáhnout, anebo tě může rozradostnit a dát ti pocit štěstí a blaha. Takže příští deska bude snad pozitivnější.
Neslibuj!
No určitě bude dřív než za sedm let. Říkal jsem si, že ideálně do roka.
V dokumentu je vidět, že nápadů máš víc než dost. Ty záběry na plné harddisky s nahranými nápady jsou skoro děsivé. To musí být hodiny skvělých věcí…
To je fakt peklo. Bohužel jsem opravdu takovej chrlič hudby, typickej workoholik. Jsem rád, že ty nápady pořád padají shůry. Něco jiného je skládání, když děláš podle předlohy, máš film nebo scénář. Ale obecně skládání nápadů vlastně probíhá tak, že si brnkám a třeba si u toho zpívám a natáčím to. Pak z těchto nekonečných hodin materiálu vybírám, kde byl silnej moment, nějaká silná pasáž, zajímavej motiv. Tohle oddělování zrna od plev je strašná práce. Těchto nahrávek se za čas nakupí spousty, že se to ani nedá vyhodnotit. Některý jsou třeba dvacet let starý a vůbec jsem je neslyšel. Dokonce mám ještě kazety z osmdesátých let, který jsem ani neposlechl. Chystám se k tomu. Mám ještě starej kazťák. Třeba tam jsou
nápady, který by byly zajímavý i pro Výběr!
Jak ses naučil alespoň některé z těch nápadů dotahovat?
Jsi vlastně sám sobě producentem. Když si poslechneš padesát hodin nápadů, tak si to rozdělíš do kapitol. Mám nápady pro zpívané písničky, instrumentální kytarovky, různé scénické motivy atd. Rozdělím si to do podskupin a prokousávám se tím. A pak najednou: Hele, tohle je ono, to je dobrej nápad. V hlavě už přesně slyším, jak ho rozvinu. Může to být třicet vteřin nebo minuta. Pak na tom pracuješ, rozvineš téma, dopíšeš sloku nebo refrén. Nebo to slepíš z různých nápadů, které vznikly v podobný epizodě a které do sebe zapadají.
Ale taky se stane, že uděláš písničku na jeden zátah. Třeba Odcházení. To jsem opravdu přijel od Václava Havla, sedl si tady ve studiu, spustil nahrávání a hrál na kytaru, broukal si u toho a najednou ta písnička vypadla celá. To vůbec nevíš, jak je možný. Tak jak jsem to v tu chvíli natočil, tak zní jako titulkovka i ve filmu Odcházení. Na první dotek.
Takže je to pořád záhada, odkud člověk bere invenci?
To je právě mysterium hudby. Nikdo neví, odkud padají nápady. Jestli je to nějaký paprsek z hvězd, co ti zasvítí na hlavu a zajiskří v tobě, nebo jestli to jsou záchvěvy duše, jizvy, který v sobě máme, nebo ozvěny pocitů radosti a smutku. Taková černá skříňka našeho srdce, kde skrýváme věci, který nás bolely nebo nám daly štěstí, a pak do tý muziky, co z tebe teče, nenápadně vplujou.
Myslím, že to je princip umění. Nedá se to racionalizovat. To jsou magický doteky, mystéria, chvíle tranzu, okamžiky a pocity.