Kdykoli se Gabriela vrací z Lausanne domů, nevynechá jediný koncert svých vrstevníků v pražské galerii Lapidárium. Na jednom z nich z cyklu Hudba mezi obrazy si sama zahrála skladby Albana Berga a Mieczysława Weinberga. Zejména její Weinberg se posluchačům vryl pod kůži a není divu. Gabriele je tenhle židovsko-polsko-ruský autor tak blízký, že o něm napsala bakalářskou práci a jeho Sonátu pro klarinet a klavír hrála i na svém absolventském recitálu v Lausanne. „Impulz k tomu, naučit se něco pro klarinet, vzešel od violoncellisty Viléma Vlčka. Když jsem slyšela v jeho podání Weinbergovo Concertino, úplně jsem mu propadla. Weinberg je takový židovský Šostakovič. Jeho hudba si zaslouží, aby byla uváděna,“ říká Gabriela, která Weinbergovu Sonátu pro klarinet a klavír nahrála s Pavlem Praženicou na jaře v brněnském rozhlase a je k poslechu na YouTube.
Rodinná podpora pomáhá
Na Gabrieliných koncertech se schází celá rodina. „Chodí všichni, rodiče, někdy i moje sestra a mí prarodiče, i teta. Protože bydlíme všichni ve stejné vesnici, je celkem jednoduché dát se dohromady. Mám veliké štěstí, protože celou rodinu, i když nikdo z nich není profesionální hudebník, to ohromně zajímá,“ líčí Gabriela. Velkým fanouškem je dědeček, který natáčí každé její vystoupení, ba i domácí přípravu. Gabriela si pochvaluje i finanční pomoc rodiny. Nejen na studiích v cizině, ale i při pořízení špičkového nástroje značky Buffet Crampon, na který hraje většina světových klarinetových es.
Proč je pro mladého hráče tak důležitý kvalitní nástroj? Jack Brymer, někdejší první klarinetista London Symphony Orchestra, říká: „Schopnost hrát na klarinet je schopnost překonat nedokonalosti nástroje. Neexistuje žádný dokonalý klarinet, nikdy nebyl a nikdy nebude.“ S tímhle názorem souzní i Gabriela, která ví, že nástroj horší kvality může hráči připravit nejednu horkou chvilku, se kterou se pak musí vyrovnat.
Hudební začátky nadané klarinetistky se odvíjely jako u každého talentovaného dítěte. Přestože se nikdo z rodiny hudbě profesionálně nevěnuje, tatínek si rád zahraje v bluegrassové kapele. A malinká Gabriela se chtěla připojit. Maminka ji proto odvedla do hudební školy, ještě než uměla psát, a děvčátko pilně cvičilo na zobcovou flétnu. V osmi letech vyměnila flétničku za klarinet a klavír, protože na něj podle svých slov „brnkala, kde se dalo“. Na klarinetu Gabrielu fascinoval jeho vzhled. „Moc mě bavilo, jak to bylo nové a vzrušující, měla jsem z toho opravdu radost. Ani jsem si neuvědomovala, že klarinet je tak těžký nástroj, z něhož dostat slušný tón zabere roky,“ usmívá se Gabriela.
Nasát z každé školy něco
„Po gymnáziu jsem studovala konzervatoř. Tam jsem objevila úplně nový svět. Profesor Milan Polák, který mě naučil prakticky všechno, mě už na začátku posílal na soutěže, kde jsem získávala zkušenosti a setkávala se s klarinetisty ze zahraničí. Profesor Polák také hodně dbal na to, abych se učila orchestrální party, to považoval za zásadní, protože tím se jako dechař budu živit. A já s tím souhlasím,“ potvrzuje Gabriela.
Vedle sbírání sólových komorních a orchestrálních zkušeností na Pražské konzervatoři se Gabriela poohlížela po studiu v zahraničí. Francouzsky uměla dobře, a tak mohla v šestém ročníku studovat souběžně na Regionální konzervatoři v Paříži u Francka Ameta a Florenta Héaua. V rámci orchestrální hry se setkala i s legendárním klarinetistou Paulem Meyerem, s nímž studovala také sólové party, a proto i jeho počítá mezi své profesory. Florent Héau ji natolik zaujal, že se po absolutoriu Pražské konzervatoře rozhodla odejít na vysokou školu HEMU ve švýcarském Lausanne, kde se dále rozvíjela pod jeho vedením.
Letos dokončila ve Švýcarsku bakalářský stupeň a na podzim nastupuje na proslulé Mozarteum v Salcburku. Proč právě tam? „Se svým profesorem jsem strávila čtyři roky a měla jsem pocit, že švýcarské prostředí mi už dalo vše, co mi mohlo dát. Takže jsem si řekla, že je asi potřeba trochu změnit atmosféru a zkusit něco jiného. Nechci se řadit mezi klarinetisty, kteří hrají francouzskou školu. Já jsem z Česka, mám něco z Česka, něco si beru z Francie, ale teď chci zase trošku nasát atmosféru německého a rakouského klarinetu. Mým profesorem bude úžasný sólo klarinetista Berlínských filharmoniků Wenzel Fuchs. Jeho hra je velmi muzikální a zajímavá a já možná trochu potřebuju vystoupit z té krabice striktní technické dokonalosti. S Florentem Héauem jsme se hodně bavili o tom, že je potřeba mít na každou skladbu plán, kdy přesně zahraju každou dynamiku, každou artikulaci, přesně vím, co dělám, a jsem schopná to zahrát pětkrát stejně. To je v něčem dobré, ale v něčem je to svazující. Když jsem pak na Akademii komorní hudby zažila, že každý koncert může být úplně jiný a vždycky se spoléháme na vlastní muzikalitu, bylo to super. To je možná ten směr, který bych teď chtěla trošku prozkoumat v Salcburku,“ těší se Gabriela.
Nauč se dvojité staccato!
Gabriela už nasbírala orchestrální zkušenosti, které by jí mohla řada kolegů závidět. V osmnácti se stala členkou Orchestrální akademie SOČRu, ovšem příprava na konkurz nebyla lehká. „Přišla jsem za panem profesorem Polákem, že bych to chtěla zkusit. On na to, proč ne, ale nauč se dvojité staccato a předehru k Prodané nevěstě. To je v Čechách naprosto nepostradatelné, bez toho prostě nemůžete jít na konkurz, protože ta Prodanka je všude. A často to chtějí slyšet právě proto, aby zjistili, že umíte to dvojité staccato,“ usmívá se Gabriela. V SOČRu hrála tři roky a pořád se tam vrací. Hraje totiž výborně na es klarinet a takových všestranných hráčů u nás tolik není.
V roce 2022 prošla konkurzem na místo prvního klarinetisty ve Filharmonii Bohuslava Martinů Zlín, ale velká příležitost přišla o rok později. V letech 2023 a 2025 vyhrála konkurz do Orchestru mladých Evropské unie, kde se setkala se dvěma dirigentskými osobnostmi, sirem Antoniem Pappanem a Manfredem Honeckem. Co pro mladého muzikanta znamená pracovat s takovými umělci? „Bylo to naprosto úžasné a úplně neuvěřitelné. Nejprve jsme tři týdny zkoušeli a pak přišli oni. Sir Antonio Pappano řídil Tak pravil Zarathustra Richarda Strausse a jako přídavek předehru k Verdiho Síle osudu. Co ten dokázal z orchestru dostat! Na koncertě ještě víc než na zkouškách. Manfred Honeck byl přátelský, otevřený, spíše doporučoval, než aby nám nakazoval, jak to máme dělat. S ním jsem zažila koncert, na který vzpomínám doteď. V berlínském Konzerthausu jsme hráli Šostakovičovu Pátou symfonii. Ke konci první věty přišel moment – myslím, že to cítili všichni –, jako by se skoro zablesklo, ve vzduchu se objevilo jakési zajiskření. Já jsem se v tu chvíli na Manfreda Honecka podívala a on sebou taky jako by cuknul. Všichni jsme to cítili. Prostě husí kůže a mráz po zádech. Myslím si, že jsme se dotkli něčeho výjimečného,“ líčí Gabriela.
V jednom rozhovoru řekla, že hrát v orchestru ji ohromně baví a chtěla by, aby se stalo součástí jejího profesního života. „U dechů to tak vždycky bylo, protože dechař se jako sólista hůře uplatní než třeba houslista. I s komořinou to je těžké, nemůžete hrát ve smyčcovém kvartetu a pro dechové kvinteto zas není repertoár tak široký. Navíc dát dohromady pět lidí je náročné. Takže dechař bude vždycky směřovat k orchestru. A my jsme v docela prominentním postavení, máme své party a jsme za ně zodpovědní. Jsme prostě slyšet,“ říká Gabriela.
Najít vlastní cestu
Pro mladého hráče je jedním z nejtěžších úkolů najít a uhájit si vlastní osobitost. „Když přijdu s vlastním nápadem, musím ho mít úplně dotažený do konce, aby ho můj profesor přijal. Když předvedu něco polovičatého, s čím nesouhlasí, neprojde to. Ale když to mám promyšlené a dokážu to předvést tak, aby to bylo přesvědčivé, měl by mě rozumný profesor nechat, ať si dělám, co chci.“
O Gabrielině opravdovosti svědčí i to, že dokáže přiznat, že někdy má klasické hudby nad hlavu a vyhledává buď ticho, nebo si poslechne Led Zeppelin, Green Day, The Offspring či Horkýže Slíže. Nepohrdne ani Hanou Hegerovou, Zuzanou Navarovou nebo Radúzou a někdy se zaposlouchá i do Rytmuse.
Vášní mladé klarinetistky jsou knížky. „Mám období jednoho spisovatele. Před časem jsem byla úplně pohlcená Milanem Kunderou, hodně jsem četla i Murakamiho, Iana McEwana, Kazua Ishiguru a Salmana Rushdieho. Když jsem četla Děti půlnoci, měla jsem pocit, že cítím vůni Indie. To je neuvěřitelně krásná knížka, asi jedna z nejsilnějších, co jsem kdy četla. A vloni jsem měla obsesi Johnem Irvingem. Jeho Pravidla moštárny mě tak zasáhla, že jsem si vzápětí přečetla jeho Modlitbu za Owena Meanyho. Skvělá kniha, v níž nacházím spoustu témat, která ve mně rezonují. Teď čtu náročný román Malina Ingeborg Bachmannové. Když jsem byla na přijímačkách v Salcburku, viděla jsem na nějakém domě její jméno, navíc má letos sté výročí narození. Tak jsem si řekla, že když už budu studovat v tom Rakousku, je načase si osvojit něco z jeho kultury.“
Gabriela studovala rok filozofii a v jejím přístupu ke světu se to odráží. Na otázku, jestli je ctižádostivá, odpovídá: „Chci být prostě dobrá. Mám pocit, že jsem na sebe docela přísná i v tom, že nechci, abych byla ctižádostivá jenom pro tu ctižádost. Zkrátka chci, aby za tím byl nějaký účel. A mým cílem je dělat dobrou hudbu s dobrými lidmi. K tomu je potřeba být ctižádostivý, aby se člověk dostal tam, kam potřebuje. Kdybych neměla tu úroveň, nemůžu studovat v zahraničí, nemůžu vyhrávat konkurzy a nemůžu se zlepšovat.“
Seznamte se
Gabriela Matoušková (25) letos ukončila bakalářské studium na HEMU ve švýcarském Lausanne u Florenta Héaua, od podzimu začne studovat u Wenzela Fuchse na Mozarteu v Salcburku. Absolvovala Pražskou konzervatoř ve třídě Milana Poláka, v šestém ročníku souběžně studovala na Regionální konzervatoři v Paříži.
Úspěšně prošla konkurzy do Orchestrální akademie SOČRu, na místo prvního klarinetisty do Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín a opakovaně do Orchestru mladých Evropské unie. Byla stipendistkou Akademie komorní hudby. Během studia na Pražské konzervatoři Gabriela získala řadu ocenění na interpretačních soutěžích v České republice, Polsku, Francii, Itálii a ve Velké Británii.
Hraje na nástroj značky Buffet Crampon, je zběhlá ve hře na Es klarinet i basklarinet.