Něco na té Kalifornii musí být, když tam mohla vzniknout řada punkových, poppunkových a punkrockových kapel. Rancid, Green Day, Black Flag, The Offspring, Bad Religion, Dead Kennedys, NOFX, Pennywise a řada dalších muzikantů během osmdesátek a začátku devadesátek vytvořili specifickou scénu, jaká neměla jinde na světě obdoby. Není divu, že odkojila i blink-182.
Hlavní postavou začátku našeho příběhu je Tom DeLonge, kytarista ze středostavovské rodiny z města Poway, aglomerace San Diega. Měl pověst problematického studenta, historka o tom, jak musel na jinou školu, protože na střední přišel opilý na basketbalový zápas, už patří do kánonu kapely. Právě na nové škole Rancho Bernando High School se během soutěže kapel seznámil se Scottem Raynorem, budoucím bubeníkem blink-182. Jiný DeLongův kamarád tehdy chodil s Annou Hoppus, jejíž bratr Mark hrál na basu. A když se jednoho dne Tom DeLonge a Mark Hoppus díky dostředivosti kalifornských maloměstských partiček seznámili, základ kapely byl na světě.
Nejprve zkoušeli ve dvou v garáži u DeLongových, a když k sobě přibrali i bubeníka
Scotta, přesunula se už celá kapela na zkoušky do ložnice k Raynorovým. Jak už to u punkových kapel bývá, říkali si všelijak. Duck Tape, Figure 8, DeLonge nakonec přišel s názvem blink. První demo Flyswater si natočili svépomocí v Raynorově pokoji. Bylo jaro 1993 a kapela byla připravená vyrazit do klubů.
Zkoušeli to všelijak, booking na sebe vzal DeLonge. Obvolával kalifornské kluby a snažil se najít jakýkoli flek na hraní. Blink-182 měli výhodu, že byli ve správný čas na správném místě. V regionu byla na vzestupu druhá vlna punkrocku, hrál se prakticky všude, a kapela k tomu přidala ještě jeden efektní trik, když nabízela středním školám denní koncerty s protidrogovou osvětou. Trojice se tak rychle dostávala do povědomí, nabalovala na sebe první fanoušky i spolupracovníky. Například Mark Hoppus tehdy pracoval v obchodě s deskami a jeho šéf pomohl kapele nastavit si finance tak, aby si z honorářů našetřila na studio. Tak v roce 1994 vznikl demáč Buddha, první profesionální nahrávka blink-182.
Další z prvních pomocníků byl týpek říkající si O, pankáč z lokální kapely Fluf. Dohodil kapele smlouvu s Cargo Records, labelem fungujícím v rámci nezávislé scény, i když roli hrál bezpochyby i fakt, že syn majitele společnosti patřil mezi kámoše kapely.
Může to znít jako nudný výčet postaviček, které se okolo blink-182 točily, a podobné lidi bychom našli napojené na řadu dalších kapel. Jenže to musí zaznít, protože to dobře ilustruje situaci na tehdejší kalifornské punkrockové scéně. Všichni se znali mezi sebou a snažili se pomáhat, jak kdo dovedl.
Naháči v šatně
Pod záštitou Cargo Records trojice vydala první desku, tehdy ještě pod názvem blink. Záhy se však z Irska ozvala poprocková skupina Blink hrozící žalobou, a tak nezbývalo, než název změnit na blink-182. Počáteční kapitola byla dopsána, byl čas rozletět se do světa.
V roce 1995 vyrazili na první turné, tentokrát už s profesionálním manažerem a bookingovou agenturou za zády. DeLonge, Hoppus a Raynor konečně mohli pustit z hlavy všechny ty technické a organizační povinnosti a soustředit se jen na muziku. Koupili si první kapelní dodávku pojmenovanou Millenium Falcon a podívali se za oceán. Hráli v Japonsku a solidní úspěch měli v Austrálii, kde publikum oceňovalo hlavně spojení punkrocku s přisprostlým humorem, tomu se tamní kapely vyhýbaly.
Na kalifornské punkové scéně byl přetlak a množila se obrazně řečeno buněčným dělením, na jednu rozpadlou kapelu vznikly dvě nové. Byl to právě humor, který blink-182 odlišoval od ostatních. Což vedlo samozřejmě k tomu, že naráželi i na posměšky, a řada lidí, rozhlasových moderátorů i novinářů odmítala kvůli tomu brát kapelu vážně.
„Punk vyšuměl,“ řekl toho roku DeLonge v rozhovoru pro Los Angeles Times. Který, mimochodem, ten posměšný odstup trochu dokazoval, když novinář na úvod článku oznámil, že se zpěvákem mluvil po telefonu z domu jeho rodičů. „Offspring už nejsou nic ve srovnání s tou intenzivní sílou Black Flag nebo Descendants. Ale přístup to vyvažuje. Všichni sdílíme stejnou energii, přístup k životu a je nám jedno, co si o nás lidi myslí. Já naši muziku budu dál nazývat punkem a jsem na náš fekální humor hrdý.“
Oproštění se od vážného pojetí rocku či punkové zaťatosti je pro blink-182 životní postoj. Celou svou kariéru je řada lidí vnímala jako blbečky, ale to je právě bavilo. „Pamatuju si, jak jsme hráli na Floridě,“ vyprávěl DeLonge v roce 2011 časopisu Rolling Stone. „Mark vyšel ze šatny celý od pěny, byl úplně nahý, na sobě jen bublinky. A rozhodl se, že vejde do šatny Goo Goo Dolls zeptat se, jestli neviděli jeho ručník. Tohle je přesně důvod, proč nás nikdo nemá rád a hrajeme jen na fesťácích komerčních rádií. Všechny ty kapely si říkají: ,Co je to, kurva, za kokoty? Vždyť jsou to úplný idioti, co vypráví akorát fóry o pinďourech.‘ Mají své důvody nás nenávidět, protože jsou to umělci. My se vždycky chytali každé příležitosti zasmát se sami sobě a bylo vidět, že jsme pro každou srandu. Lidi na to reagovali. Jsme naprostým protipólem rockových hvězd.“
Úspěch nebyl zadarmo
Na slávu si sice museli blink-182 ještě pár let počkat, ale v rámci klubové scény už je nešlo přehlédnout. Kalifornský punkrock byl vždycky spjatý se surfem, skatem a snowboardem, a právě skejťácká a surfařská komunita pomáhala kapelu šířit dál. Když blink-182 natočili svůj první klip k singlu M&M’s, vzali skupinu na milost i dramaturgové rádií. M&M’s je zvukově esence devadesátkového punkrocku, zároveň jasně definuje, čím byla kapela zajímavá. Humor je tady všude. Klip je blbina o okradených partnerkách, které na konci klipu muzikanty za trest rozstřílí, zatímco se Hoppus a DeLonge vyžívají v dělání ksichtů jak ze spaghetti westernů. Mimochodem, v klipu je vidět i model, který si blink-182 zopakují a dotáhnou do dokonalosti ve slavném videu k What’s My Age Again?, tedy „kluci běhají po městě a dělají blbosti“.
Humor je i v textu M&M’s, kde se zpívá o masturbaci, což je mimochodem téma, jež budou hudebníci s chutí vytahovat pořád. Když se v roce 2004 Marka Hoppuse Rolling Stone zeptal, na jakou hudbu je nejlepší onanovat, odpověděl: „Na klasiku! To si totiž připadáte jako vznešený honibrk. Jako inteligentní masturbátor. Po aktu se zas tak moc nestydíte.“
Odezva singlu M&M’s v kombinaci s faktem, že si blink-182 nebyli líní úspěch vyjezdit, vedly k tomu, že okolo kapely začaly v roce 1996 kroužit velké labely. Muzikanti si mohli vybírat, dostali nabídky od MCA, Epitaphu a Interscope. Rozhodli se pro MCA a podpis smlouvy spustil největší proměnu, jakou kdy trojice prošla. Není jen řeč o nesrovnatelně lepším zázemí nebo technických podmínkách, než mohli nabídnout v Cargo Records, to je samozřejmost. Blink-182 se ale změnili i vnitřně.
Potkal je klasický osud punkových kapel spjatých s velkým labelem. Do podpisu smlouvy byli miláčky scény, poté se od nich kdekdo ze starých fanoušků odvrátil s tím, že se z nich stali komerčáci. Můžeme to odmávnout, že je to klasické fanouškovské pozérství, nicméně se smlouvou nebyl spokojený ani bubeník Scott Raynor, protože byl pro kontrakt s Epitaphem. Podpis smlouvy s MCA byl bod, od něhož se dvojici DeLonge a Hoppus začal už jen vzdalovat.
„Je to jako v té písni I left my Heart in San Francisco,“ popsal Raynor po letech své tehdejší dojmy Joe Shoomanovi, autorovi knihy blink-182: the Band, the Breakdown, the Return. „Já své srdce nechal v kancelářích Epitaphu. Po tom kompromisu (podpis MCA, pozn. red.) jsem cítil, že dělat další kompromisy pro mě bude těžké a připadalo mi, že se po mně chce příliš. To postupně vedlo k tomu, že jsem si v srdci nedokázal obhájit hraní v takové kapele. Stáhl jsem se do sebe a stala se z toho koule na noze.“
Kapela nebo kariéra?
Druhá deska Dude Ranch z června 1997 už se mohla opřít o plnou podporu velkého labelu. Kapela vyrazila na dlouhé turné, singl Dammit nasadila rádia po celé Americe, a to včetně těch, kde si z blink-182 ještě rok dva předtím moderátoři utahovali.
„Pamatuji si, že před Vánoci toho roku jsme prodávali čtyřicet tisíc desek týdně,“ řekl o dva roky později DeLonge v rozhovoru pro Los Angeles Times. Ano, ty samé Los Angeles Times, kde si kdysi dělali srandu z toho, že volá od rodičů. „V ten moment mi došlo: bože, tohle je síla! V ten moment a ještě, když jsem dal tátovi naši zlatou desku. Táta na mě hodně tlačil, abych dělal kariéru a byznys, abych studoval a tyhle věci. Hraní v kapele nikdy moc nepodporoval, neměl pro to pochopení. Až když jsem mu věnoval mou zlatou desku, tak se dojal. Konečně na mě začal být hrdý.“
DeLonge kdysi na muziku opravdu vsadil všechno. Po střední ho nezajímala škola ani práce, hodlal se věnovat jen kapele, a tudíž díky jejímu úspěchu po letech nejistoty konečně získal pevnou půdu pod nohama. Hoppus byl stejný případ, ovšem s chápavějšími rodiči, jak popsal pro kalifornský časopis Risen: „Mám obrovské štěstí, že mě moje máma vždycky podporovala, i když jsem se vykašlal na školu a bydlel u ní pět let, než se naše kapela chytla. Říkávala: Na školu se můžeš vrátit vždycky, času dost. Lidi si dodělávají tituly v padesáti i šedesáti letech. Táta mě podporoval taky, ale radil: Měj něco v záloze. Byl větší realista. Však si to představte, že za vámi přijde váš syn a řekne: Kašlu na studium, raději založím kapelu.“
Přichází Barker
Úspěch alba Dude Ranch zkrátka DeLongovi a Hoppusovi konečně umožnil věnovat se hudbě profesionálně, což ovšem nezvládal Scott Raynor. Měl osobní problémy, rád pil, nad čímž na dlouhém turné totálně ztratil kontrolu, a se zbytkem kapely se často hádal. To vedlo k tomu, že se v roce 1998 rozhodli DeLonge s Hoppusem bubeníka vyhodit a přijali místo něj Travise Barkera. Udělal dojem na první dobrou, během hodiny se naučil celý setlist kapely, blink-182 bez větších problémů dojeli turné a v této dnes už klasické sestavě začali připravovat další desku.
Jako producenta si zvolili Jerryho Finna, stojícího za průlomovým albem Dookie od Green Day, a strefili se do černého. Ačkoli jim už dřív singl Dammit zajistil jakž takž pozornost médií, ani v nejmenším to nejde srovnávat s lavinou, která se strhla po vydání alba Enema of the State. Singly What’s My Age Again?, All the Small Things a Adam’s Song se staly okamžitě hity, ba co víc, jejich klipy do zblbnutí točila MTV.
Bylo léto 1999, děcka na prázdninách koukala na bednu a komické klipy tří potrhlíků bez přehánění nastartovaly novou vlnu zájmu o punk rock a pop punk. Předtím to byl klubový žánr skomírající v popularitě hluboko za nu metalem, teď se ovšem role prohodily. Blink-182 přinesli s Enema of the State zvuk, jaký na nějakou dobu definoval kytarové hitparády a dal vzniknout nové generaci kapel, které žánr dostaly mimo Kalifornii i americký kontinent.
Co na tom, že řada fanoušků neslyšela první dvě desky a naopak, mnozí fanoušci-pamětníci nikdy nevzali na milost pozdější mainstreamové blink-182? Na přínosu kapely to už nic nezmění. Až 19. září vystoupí v pražské O2 areně, bude fajn si tu dobu zase připomenout. Kapesníky s sebou, řada z nás se v duchu dojatě vrátí na gympl. Ale i ta nostalgie dnes patří ke kouzlu blink-182.