Začneme hezky zvolna a popořádku – pokud jste vášniví a nekriticky neobjektivní fanoušci Guns N' Roses a budete se za Axla a jeho kamarády prát do posledního dechu, nečtěte. Akorát vás to naštve a budete se rozčilovat, a to za to opravdu nestojí. Já sám jsem jako malý kluk taky poskakoval, když mi rodiče někde Guns N' Roses pustili, a jako zpupný teenager jsem se dokonce naučil celou Sweet Child O' Mine.
Jenže čas plynul, a zatímco já jsem se vyvíjel, Guns N' Roses šli taky svým směrem. Stárli, chřadli, taky se párkrát rozpadli a porůznu dávali dohromady a hráli koncerty různé kvality. Letos prvního května – lásky čas – v Jižní Koreji odehráli první koncert šňůry, kterou nazvali Because What You Want & What You Get Are Two Completely Different Things Tour (tedy Protože to, co chcete, a to, co dostanete, jsou dvě rozdílné věci). A s touto tour dorazili i na pátý, bonusový den festivalu Rock for People do Hradce Králové.
Před nimi jsme na pódiích v areálu mohli vidět například Rival Sons – americkou kapelu, se kterou máme rozhovor, na nějž se můžete brzy těšit. Zpěvák Jay Buchanan patřil rozhodně mezi top 3 vokalisty dne, ne-li celého festivalu, a zbytek kapely v čele s kytaristou Scottem Holidayem odehrál naprosto špičkový set plný krásných riffů a velkých refrénů. Jen škoda, že v té době se pocitová teplota na letištní ploše před pódiem Fat Lady pohybovala někde kolem sta stupňů. Krom jiného pak ještě předvedly koncert tři mexické sestry, které si říkají The Warning, a to byl tedy pořádně ostrý mexický předkrm před hlavním chodem, chtělo by se říci.
Když přichází čas na hlavní hvězdy, moc se mi z pohodlí zázemí nechtělo. Pořád bylo velké horko a navíc znám ta věčná zpoždění kapely. Nakonec ale Guns začali hrát s „jen“ asi dvacetiminutovou sekerou. Asi nám už stárnou…
Nováček a bubeník Isaac Carpenter hned začne do půli těla, zatímco ostatní buď v tílkách či vestičkách s odhalenými rameny, případně jen v tričku. Takový Axl Rose těch outfitů ve finále vystřídá možná podobné množství jako Slash kytar. Okamžitě mě zaujmou dvě věci – moc šikovná klávesačka s modrými vlasy Melissa Reese a to, jak mizerně Axl Rose zpívá.
Ano, samozřejmě, čas se nedá zastavit a věk je věk, já sám jsem během pěti dní festivalu o hlas takřka přišel, ale místy během celého setu to působilo opravdu až komicky. Co mu ale připsat musím, je jeho energie. Prakticky od úvodní Welcome To The Jungle do finální Paradise City se nezastavil a přebíhal ze strany na stranu. Až po třetí písni došlo na první (nutno dodat, že nejvtipnější) slova k divákům, a sice když Axl popřál dobré odpoledne a vzápětí dodá, že pro něj je tato doba (bylo 20:12) teprve ráno – inu, divoký rocker se nezapře.
Ke koncertům americké kapely už tradičně patří porce coverů – velmi obstojný byl Live And Let Die od kapely Paula McCartneyho Wings, o legendární skladbě Boba Dylana a provedení Knockin‘ On Heaven’s Door se asi raději bavit nebudeme, ale překvapilo mě zařazení vypalovačky I Wanna Be Your Dog od Iggyho Popa a The Stooges. Rychlejší a ostřejší věci kapele svědčily mnohem lépe než táhlejší balady. Vzpomněl jsem si na článek Honzy Vedrala o headlinerovi třetího dne, kterého přejmenoval na Post-Coitum Pistols, a říkal si, jak bych asi já přejmenoval Guns N' Roses. A dojdu k příměru Vodní pistolky a bodláky u cesty.
S mraky a větrem jsem se rozhodnul, že si ještě dojdu pro něco k snědku, jelikož kapela hrává set skoro ke třem hodinám, a přišlo mi, že se málo chválí gastro na festivalu. Na RFP jste mohli najít opravdu velký výběr všeho možného, jídla ze všech kuchyní světa včetně vege i vegan pokrmů, a já jsem se za pět dní opravdu všude dobře najedl. Pořád to není samozřejmostí. Stejně jako celý festival Rock for People, kterého bychom si měli vážit – je to největší festival v zemi a letos, až na pár konfliktů, vlastně nedošlo k žádné kontroverzi. A tak bych chtěl poděkovat všem organizátorům i lidem z týmu za krásný přístup (nejen) k nám novinářům.
Zatímco mi kamarádi píší, že v Praze prší a že oni pláčou štěstím a dojetím na Bruce Springsteenovi, mně je chvíli do pláče, že jsem nejel s nimi. Mezitím ovšem náladu zachraňoval Slash. Odehrál další ze svých sól. Je to legenda, je to fenomenální kytarista a to, jak balancuje s kloboukem, je jednoduše obdivuhodné. Ale pochvalu zaslouží celá kapela! Druhý kytarista Richard Fortus, skvělý basista Duff McKagan, klávesák Dizzie Reed a již zmínění bubeník Isaac Carpenter s Melissou Reese. Všichni jeli velkou kvalitu, o kterou se mohl Axl Rose opřít a která ho tedy opravdu držela nad vodou, co to šlo.
Když Axl usedl ke klávesám sám a na sobě měl flitrované sako jako Elton John, už mi bylo zase do smíchu – a ten mě přešel ve chvíli, kdy jsem poznal, že půjde na November Rain. To vám tedy bylo něco... ty limity v jeho zpěvu prostě jsou. Jak říkám, mnohem lépe mu sedí vypalovačky jako například předposlední Nightrain, než balady. Naštěstí jsem měl kolem sebe několik lepších zpěváků z lidu, kteří se Axlovi snažili pomoci.
Poté, co zahoukal vlak, už přišlo velké finále grande: hit Paradise City a obří ohňostroj. Festival skončil – někdo se chystal ještě na některou z menších stageí, jiný do postele, ale všichni s úsměvem na tváři a radostí. A to bylo důležité. Guns N' Roses mají svoje zlaté časy za sebou, ale pořád je to kapela, která zaslouží obdiv. A Rock for People se třemi křížky, zdá se, vstoupili do svého nejlepšího věku. Tak snad se zase za rok uvidíme v Parku 360, kde festival sídlí, a zase si to užijeme.