Ten despekt zesiluje ještě to, když vidíte před vlastní návštěvou pár fotografií z výstavy. Na jedné je vitrína plná Mistrových kuřáckých potřeb (neboli kult osobnosti jako blázen, něco jako sbírka Stalinových fajfek v Kremlu), na druhé Krylův „3D avatar“ vzniklý za pomoci AI, který údajně písničkáře pro návštěvníky „oživuje“ – ale vy na tu fotku koukáte a vidíte, že je originálu podoben jen hodně, hodně vzdáleně.
Dobrá, vezmete si boty, bundu, a do Domu u Zlatého prstenu, který provozuje Muzeum hlavního města Prahy, vyrazíte osobně, s myšlenkou na hodně uštěpačnou glosu, kterou tuhle hrůzu rozcupujete na padrť. A s ní i celý ten humbuk kolem písničkáře, kterého si, jak jinak, za mnoho věcí nesmírně vážíte, za řadu jeho písní byste dali ruku do ohně, ale stavět ho na piedestal jako neomylného génia (zvlášť když od něj znáte skoro stejný počet slabých písní jako těch, které se skutečně dotýkají geniality), to prostě zásadně odmítáte.
Nakonec je to ale všechno jinak. Ty předem jasné negativní body výstavy, která se jmenuje „Ahoj občani!“ (ne, s Babišovým „Čau lidi“ to fakt nemá nic společného; takhle Kryl po svém návratu pozdravil svoje první publikum, které se konečně rudému teroru postavilo na odpor a on byl jeden z prvních exulantů, kteří chtěli být u toho), se zčásti relativizují instalací, zčásti negativními až tragickými zůstávají.
Marťan v láku
Onen „oživený Kryl“, který návštěvníka čeká v samém závěru poměrně rozsáhlé expozice ve sklepení goticko-renesančního domu, je skutečně příšerný, skoro strašidelný. Rozpohybovaný 3D hologram působí notně amatérsky, Kryl vypadá jak Marťan naložený v láku, provádí nesmyslné zpomalené pohyby (absurdní mávání různými lejstry apod.) a je si v obličeji dost nepodobný. Až to člověka překvapí, při vědomí, jak jsou dnešní technologie vepředu, že vlastně nešla podobná věc udělat líp. Každopádně jinak dobře udělanou výstavu tohle její finále úplně zbytečně shazuje na amatérskou a senzacechtivou úroveň. Vosková figurína profíků od Mme Tussaud by byla určitě důvěryhodnější, když už...
Budování kultu osobnosti pomocí kuřáckých pomůcek se ale vlastně až tak nekoná. V předposlední místnosti výstavy jsou pro odlehčení vystaveny Krylovy věci osobní potřeby – kytara, různé talismany, které s sebou vozil na koncerty, jeho svršky, ve kterých poprvé přiletěl za revoluce do Prahy (což je i fotograficky zdokumentováno). To jsou věci, které se běžně na podobných výstavách objevují. A když na slavné celosvětově putovní výstavě o Davidu Bowiem mohla být k vidění jeho lžička na kokain, proč ne u Kryla cigaretové špičky, tabatěrka, paklík tabáku a spol. Jasně, dávat těmto předmětům samostatnou vitrínu je možná trošku moc, ale v konkrétním kontextu místnosti to vlastně nijak neuráží.
Zdroj: Muzeum Prahy
Výstava je ale jinak opravdu vkusná, bez přeceňování (ale ani nedoceňování) čehokoli, co se Karla Kryla týká. Návštěvník sleduje jeho život od dětství, první umělecké pokusy na výtvarném poli (všeobecně se ví, že studoval keramickou školu v Bechyni) i na divadelních prknech, rozkošný je fotodokument o trampském muzicírování po boku bratří Wabiho a Mikiho Ryvolových. A pak už následují léta první slávy, kterou odstartovala rozhlasová Houpačka Jiřího Černého, protiokupační protestsongy a dlouhohrající debut Bratříčku, zavírej vrátka.
A pak emigrace – k zajímavým perličkám patří žádost o zajištění cesty do Německa cestovní kanceláří ČEDOK ze září 1969. „Povolení k pobytu ve Spolkové republice Německo měl vyřízeno jen na 14 dní. Hranici překročil 9. září 1969 v Chebu pouze se zásnubním prstenem, dvěma gramofonovými deskami a hotovostí ve výši 20 západoněmeckých marek. Prsten byl pravděpodobně určen sestře herce Pavla Landovského Heleně, se kterou tehdy zpěvák v Praze žil,“ praví popiska u faksimile dokumentu.
Pravé i levé extrémy
Výborně je fotograficky, ale zejména audio formou zdokumentován Krylův život v emigraci, jak nahrávkami písní, tak například částí pořadů ze Svobodné Evropy, jejímž byl moderátorem. Na četných fotografiích vidíme občas výjevy ne sice překvapivé, ale z dnešního úhlu pohledu paradoxní. Třeba z července 1989, kdy Kryl sedí u piva za stolem legendárního vídeňského emigrantského klubu/hospody Nachtasyl ve společnosti Jaroslava J. Neduhy a Jaromíra Nohavici – přičemž popiska samozřejmě netají, za jakých okolností se Nohavica do Vídně dostal a k čemu musel být svolný.
Anebo snímek ze slavného festivalu českých písničkářů v polské Wroclawi, který se odehrál pouhé dva týdny před vypuknutím Sametové revoluce. Tihle lidé by se dnes už na jedné fotce prostě neobjevili: s Krylem na jednom pódiu stojí mimo jiné veřejní antipodi Jaroslav Hutka a Jaromír Nohavica, do toho Pavel Dobeš (kterému Nohavica leží v žaludku nejen pro podpis StB, ale i proto, že mu – podle jeho slov – ukradl písničku Až to se mnu sekne alias Černé papírové boty), anebo Pepa Nos, ze kterého se po revoluci postupem času stala karikatura a stal se hlásným troubou té nejhorší dezolátské lůzy.
V tomto ohledu výstava „Ahoj občani!“ vlastně spoluvypráví nejen příběh jednoho konkrétního písničkáře, ale celé naší folkové scény a tím i podstatné vrstvy společnosti, přinejmenším té, které není ještě všecko jedno. A to včetně relativně krátké poslední fáze Krylova života, kdy se velmi brzo začal prezentovat jako kritik nového establishmentu. Výstava sice nijak hluboce neanalyzuje, proč tomu tak bylo, to touto formou asi ani nejde, ale spíše s odstupem konstatuje fakta. Včetně toho podstatného, co uvádí jeden z posledních výstavních panelů: „Dodnes odkaz zpěváka zneužívají téměř všechny politické směry od mainstreamu po pravé i levé extrémy.“