Michal Hrůza se na tuzemské scéně stále jeví jako naprostý úkaz. Zná ho každý, ale v podstatě nemá žádné zavilé odpůrce. Navíc se dá sám Hrůza přirovnat konstantní kvalitou nahrávek ke spolehlivému pošťákovi, který vždy doručí vše, co má. Navíc ve výborném stavu. To samé platí i o novince Neplavec, a to přestože se jedná o stokrát omletý zpěvákův rukopis hitu. I Neplavec má v sobě pověstné „Hrůzovské“ kouzlo, díky kterému se vám dostane pod kůži a vy sami nevíte proč. Je pro to vysvětlení?
Z Michala Hrůzy se s postupem času stal velmi ostřílený muzikant a hitmaker, který ví, co na posluchače platí. Nemyslím si však, že by se v jeho případě jednalo o jakousi vypočítavost či sázení na jistotu za účelem honění čísel. To hlavní, co drží i po letech Hrůzu stále v kurzu, je jednoduchost zabalená do složitosti. Když si totiž poslechnete Neplavce pořádně, jedná se o klasickou milostnou baladu, kterých se za rok vyrojí v popovém rybníčku nespočet. Jen málokdo však umí naprosto tuctové téma toužení po ženě zabalit do tak inteligentního hávu jako právě Hrůza.
Tak plavu ve tvém moři, si pro mě nový svět, neutopím se v bouři, nemyslím na konec.
Jak dostanu se z vody, když plavat neumím, jsem v zajetí tvé touhy, až skončím, tak ti odpovím.
Právě tento vypravěčský dar turnovského rodáka dává skladbám potřebnou váhu kvality, která ho odlišuje od ostatních. Nejinak tomu je i v případě hudební stánky skladby. Od klavíru přes bicí, basu a kytaru se jedná o naprosto jednoduché vyhrávky, když se však spojí dohromady, dávají skladbě potřebný proud, který Hrůzu dumajícího o lásce nadnáší až nad pomyslnou hladinu. Je však na jednoduchosti něco špatného? Kdepak. Dokonale by o tom mohli hovořit třeba Beatles.