Kdo někdy slyšel Mirai naživo, ví, že tahle skupina se do toho umí opřít. V singlech to ovšem nedávala moc najevo, hrála na jistotu rádiovky a kvůli tomu je u řady lidí zaškatulkována jako kolovrátkový otravný poprock. Na sociálních sítích prakticky nenajdete vlákno komentářů tákající se kapely, kde by se v tomto směru někdo nevyjádřil.
Že dotyční Mirai trochu křivdí můžeme definitivně slyšet právě v singlu all night long. Jde proti všemu, co jsme od kapely doposud slyšeli, a taky jde proti trendům typických rádiovek. Mirai nejde upřít, že se zvukově posouvají. Ne že o tom mluví v rozhovorech, ne že si jenom sem tam na další desce odskočí do jiných žánrů a jinak si hrají ten svůj standard, oni soustavně pracují na tom, aby neskončili zaškatulkovaní v čemsi, co je kdysi proslavilo a budou to ždímat, dokud chodí lidi. To si zaslouží uznání.
Proto není nový singl v rámci diskografie kapely žádná kuriozita, působí jako přirozený článek řetězce jejího vývoje. Bezpochyby v tom hraje roli i pokračování spolupráce s producentem Ondřejem Fiedlerem. On i druhý producent skladby Lukáš Chromek mají cit pro propojení popu s klubovými kytarami, bez nich by noví Mirai takhle rozhodně nezněli. Má to švih, má to šťávu i vstřícnou dvouminutovou stopáž. Značka ideál.
Abychom ale jenom nechválili, jeden škraloup si Mirai přeci jen přitáhli z minula. V písni se zpívá: „Zkusím si vzpomenout / radši mi ale řekni, co se dělo celou noc / jizvy na rukou / flashbacky, volání o pomoc.“ A teď text Kde jsi byla celou noc z alba Maneki Neko: „Je mi to jedno, kde jsi byla celou noc / když ráno přijdeš namol voláš o pomoc.“
Ne že by skladby Mirai byly běžně velká poezie, o tom hudba kapely nikdy nebyla. Ale tohle rýmování stylem ctrl + c, ctrl + v zbytečně sráží jinak velmi dobrý singl, který je, jak se zpívá v úvodu, poctivý „friday night song.“