Nechala si upravit Pokáčem text a přidala modernější, nicméně starý sound připomínající aranžmá. Proč to? Nechme stranou showbyznysové teorie typu „ať si o nás píší, i kdyby špatně“.
Tak tedy Lucie Bílá v novém textu vyměnila tenisky za bačkory, a ještě nás vystrašila v průvodním textu na YouTube slovy, že „tahle nahrávka je návratem… i novým začátkem.“ Díky tomuto výroku odpadá jeden z možných výkladů, proč k takovému kroku došlo. Tím by mohla být teze, že když končí novou verzí písničky, s níž začínala, efektně uzavírá svou kariéru, ohlašuje svůj konec na popové scéně a odchází do zaslouženého důchodu. Zároveň ale vyvolává otázku, čeho jsou Neposlušné tenisky 2 začátkem.
Připomeňme si, že když vynecháme rozpačité začátky, stojí tedy Lucie Bílá na prahu třetí fáze své kariéry. Tou první, a podle mého osobního názoru nejdůležitější, byla role rebelky. Nechme stranou, nakolik se na tom podepsal vliv Niny Hagen, ale Lucie Bílá představovala v devadesátých letech hlas celé jedné generace žen (navíc s velkým přesahem k těm starším), která si začala uvědomovat svou důležitou roli ve společnosti. Už to přestaly být ty putičky, vychované v dávných představách o lidské společnosti, ale svobodné osobnosti, které se snažily být samy sebou, i za cenu toho, že to někdy bolelo a že se části veřejnosti mohly zdát potrhlé.
Následující fáze by se dala nazvat „matka národa“. Převzala ji po Martě Kubišové a řekněme si rovnou, že to opravdu nedělala špatně. Její schopnost horovat pro dobré věci, inspirovat k pozitivním činům a pomáhat daleko překračovala rozměr populární hudby. Já vím, nelze pomoct všem. A občas se lze i mýlit, ale jako celek: klobouk dolů.
A teď nám hrozí další fází v podobě parodie na asi nejblbější skladbu, kterou kdy nazpívala. Tenisky v ní nahradila papučemi, bačkorami, pantoflemi… Dobře, chápeme, má kluka z Ostravy, je s ním šťastná a chce to říct všem. Reflektuje to ostatně i její zatím poslední album Obyčejná holka, které by mohlo být prvním krokem do onoho slibovaného nového začátku. V předchozích obdobích své čtyřicetileté kariéry byla k šedesátce se mílovými kroky blížící diva hlasem pozitivních proudů veřejnosti. Jak tuto roli spojí se svým dnešním mnohem intimnějším pohledem na svět, v němž hrají roli jen dva? To je zajímavá výzva.
Ale to všechno jsou jen spekulace. Děláme vědu z něčeho, co je třeba jen a jen bohapustá legrace z Luciiny strany.
A tím se dostáváme k druhému zásadnímu úhlu pohledu na Luciinu novou verzi starého songu. Tím je otázka přijímání humoru. Sám často opakuji, že to nejtěžší, co ve všech oborech umění existuje, je dělání humoru. Jeho vnímání příjemci je tak rozrůzněné, že vždycky se objeví velká skupina těch, kdo ho prostě nepochopí. Nedávno se v českém popu objevil přímo křiklavý případ, kdy humor Nohavicovy skoro-častušky Za všechno můžou oni nepochopili i ti, od nichž by to člověk nečekal. Neposlušné tenisky 2 patří do stejné kategorie – buď písničku lidi chápou jako nadsázku a možná i pokus Lucie Bílé dělat si legraci sama ze sebe a zasmějí se, anebo ji vezmou jen jako pitomost. Koneckonců, nemylme se, tak řada lidí vnímá i písničky spoluautora nové verze Tenisek Pokáče. Nebo dokonce Vodňanského nebo Suchého.
Ale nakonec si řekněme jednu důležitou věc. My intelektuálové hledáme ve všem kličky. Pak náhodou zabloudíme na nějakou místní diskotéku a místo hodnot, které oslavujeme a které by měli obdivovat i naši čtenáři, s úžasem sledujeme, že ti, kteří s námi ještě před dvěma hodinami diskutovali o velkých hudebních hodnotách, po půlnoci opile a s nadšením poskakují při Sladkém mámení, Jede jede mašinka nebo nově při Cítím voňu lesa. Neposlušné tenisky 2 do této konstelace dobře zapadnou.