Celé album Obyčajnosti má být hodně inspirované osobním životem zpěvačky a autorky písní, i tisková zpráva slibuje, že na něm „vypráví o každodenních starostech a radostech ze svého života coby mámy, ženy i umělkyně.“ Asi to tak opravdu bude, protože první singl Struny vypráví zpěvačka v první osobě a je dost pravděpodobné, že to, co říká, je pravda: že v ní hudba hrála odmalička, že asi leccos dělala mimo vlastní vůli a že to s ní vůbec nebylo lehké.
Zajímavé ale je, že ačkoli text sám o sobě působí velmi pozitivně (vždyť co je špatného na tom, že v někom „znějí struny“ a jejich tóny v něm „rostou jako stromy“?), píseň jako celek vlastně vyznívá velmi temně, čemuž přidává ještě klipové ztvárnění, v němž hrají hlavní roli papírové masky, zobrazující snad její dětské vize; ty zde ale vesměs působí hlavně jako strachy.
K potemnělé atmosféře přispívá zejména (sám o sobě skvělý) beat, kolem něhož se píseň obtáčí, ale také hlasový rejstřík a výraz samotné Jany Kirschner, který nemá daleko do sípotu (možná v tomhle pohledu ale hraje roli úplně prostý fakt, že od téhle zpěvačky prostě čekáme něco trochu jiného, tedy vlastně jakýsi druh předsudku).
Jediné okamžiky prosvětlení jsou pseudofolklorní mezihry nebo refrény, chcete-li. Ty samozřejmě obecně nejsou nic nového, používání prvků folkloru je už řadu let módní záležitost, ale pokud skutečně v tomto případě má naznačit, že ve věku, o němž v písni vypráví, Jana Kirschner měla ráda slovenské lidové písničky a zpívala si je, má tato rovina písničky svoje obsahové opodstatnění.
To, v čem je píseň Struny vynikající, je naprostý minimalismus produkce. Ani tón tady není navíc, každá doba a každý zvuk je umístěn naprosto přesně, nic nevyčnívá, ale zároveň nic nechybí. Pokud takhle bude znít celé album, a je naděje, že bude, rozhodně se je na co těšit.