Není to lhaní si do kapsy, navzdory lockdownům jsme se u nás totiž dočkali řady vynikajících alb, která se navíc ne všechna do nominací vešla.
Na osobě Ewy Farne celý večer stál a potvrdilo se, že ačkoliv má do profesionální moderátorky daleko (zaplaťpánbůh), na moderování hudebních cen se hodí ideálně. Dokáže nenuceně komunikovat s oceněnými hudebníky a na diváka přenést trochu toho familiárního vztahu, protože, jak správně při přebírání ceny pro nejlepší skupinu poznamenali Tata Bojs, hudební svět je malý a často se zná mezi sebou. V Česku není třeba krmit diváky pozlátkem a ohňostrojem. Minimálně ne v případě hudebních cen vztahujících se k muzice místo popularity.
Některé fóry šly Ewě Farne víc, některé trochu skřípaly, ale to už k takovým ceremoniím patří. Důležité je, že dokázala věrohodně z pozice insiderky divákovi jak přetlumočit pocity hudebníků z koronavirové mizérie, tak občas stručně a trefně glosovat velké téma, jako když při děkovačce partnerům prohlásila, že o veřejnoprávním médiu jako Česká televize si v Polsku můžou nechat zdát. Je to pravda, polemizovat se s tím dá těžko, a teď si představte, jak by asi takový jasný vzkaz na podporu ČT formuloval třeba profesionální moderátor?
Letošní Andělé měli zatím nejsvižnější formát ze všech ročníků. Dostat vyhlášení šestnácti kategorií do osmdesáti minut a proložit to hudebními vystoupeními, to už je opravdu hodně kondenzovaná kultura, ale díky tomu večer neměl hluché místo. Jeho vrcholem bylo jednoznačně vzpomínání na Davida Stypku a cover jeho písně Kříž, během které se hudebníkům za zády promítala jména kolegyň a kolegů, kteří během koronavirového bezčasí zemřeli. Bylo to bez patosu, podané Stypkovými známými a spolupracovníky, takže upřímněji to snad nešlo, a ze závěrečné dohry, kdy píseň už dávno skončila, ale jména zemřelých do ticha najížděla dál, skutečně mrazilo.
Jestli něco bude Cenám Anděl 2020 vytýkáno, tak nejspíš nepoměr mladých talentů vůči ostříleným harcovnicím a harcovníkům. Starší generace nehrála přesilovku v oceněných, ale především v počtu tváří na obrazovce. A něco na tom může být, ocenění byli Lenka Dusilová, Tata Bojs, Kurtizány z 25. Avenue, další hudební čísla obstarali Aneta Langerová, Jaromír Nohavica nebo Monkey Business. To v sobotu večer na obrazovce opravdu působí jako cesta časem patnáct let zpátky a sošky pro 7krát3 či Yzomandiase ten generační rozdíl moc nevyváží. Jenže je třeba dodat, že tohle není žádná chyba a už vůbec to nelze vyčítat pořadatelům. Všichni výše zmínění zkrátka vloni natočili výtečné desky, na čemž se navíc shodla Česká hudební akademie čítající několik stovek porotců, ti v tomto ohledu mají větší slovo než dramaturgie večera. Určitá část lidí možná bude sýčkovat, že místo Kurtizán teď na kytarové scéně udávají směr Povodí Ohře nebo Tábor, ale už jejich nominace dokazuje, že akademici nejsou žádní zabedněnci a mezi alternativními a mainstreamovými umělci při nominacích nedělají moc rozdíly. Navíc Andělům zůstává ta nadhodnota, která se od hudebních cen často požaduje, tedy že by měly muziku dostat k širšímu publiku. O oceněných Amelii Siba či Le Payaco řada diváků pravděpodobně slyšela poprvé a je dost možné, že hvězda generace YouTube Viktor Sheen na obrazovce České televize dostal zatím největší prostor za dosavadní kariéru, tam už se totiž ta cílovka míjí úplně.
Předávání Andělů zkrátka dokázalo z mizerného koronavirového bezčasí vydupat velmi solidní obsah dokazující, že naživo jsme sice měli utrum, ale ve studiích se rozhodně děly velké věci. I takové poselství je radost slyšet.