„Vyfoťte mě, ať jsem krásná. Dlouho jsem na tom pracovala,“ vypořádala se s fotografy před dveřmi salónku hotelu InterContinental. Dovnitř totiž nesměly diktafony, foťáky, natož kamery. Asi i díky tomu se uvnitř brzy rozhostila tak neformální a přátelská atmosféra. Ale přitom tak na úrovni.
Bylo kouzelné poslouchat, jak se Hegerová nořila do různých vzpomínek. Třeba na svoje začátky v Žilině, kdy neměla moc peněz, ale stejně vždycky po výplatě zašla do hotelu Polom a objednala si koňak. Se stejným gustem si objednávala jídlo. „Představte si, že jsem nikdy neměla dušeného kohouta na červeném víně!“ říkala s tím nenapodobitelným přízvukem elegantního snobství.
To se projevilo i v jejím „odcházení“. Nechtěla na koncertech sedět ani ztrácet dech. A svoje časy ve studiu se rozhodla ukončit silnou a povedenou deskou Mlýnské kolo v srdci mém s třináctkou francouzských písní a texty svých oblíbených autorů. Víc ani ťuk. La fin du travail.
I když se to nemělo, poznamenal jsem si tehdy, jak na tom narozeninovém obědě říká: „Firma Hana Hegerová zkrátka končí, zůstává soukromá osoba Hana Hegerová, která si chce konečně vychutnat obyčejné klidné dny se svým pejskem. Držte mi palce, ať je jich ještě hodně.“
A tím to celé skutečně uzavřela. Těch dalších roků bylo téměř deset. A obešly se bez dalšího nahrávání. Bez koncertů. Bez vzpomínkových rozhovorů. A snad i podle jejích představ. Tak umí odejít jen nebývale elegantní hvězda.
Hudební příběh Hany Hegerové pro vás chystáme do dubnového vydání Headlineru.