Skladba inspirovaná Jacksonovým Remember the Time a In the Air od Philla Collinse zaujme kombinací hiphopového beatu a rockového zpěvu. V rámci společenského sdělení patří mezi ty lepší kousky, za pár dní se na ni ale nejspíš zapomene.
„Pamatuju ten čas / bylo to před lety / pamatuju ten čas / tanky a rakety / pamatuju ten čas, ten rok.“ To je hlavní textový motiv písně 1968. Roxtar i Erika Fečová byli tou dobou ještě na houbách, takže začátek skladby, kde výše zmíněná slova oba zpívají, působí poněkud divně a člověk si říká, co za patetickou slátaninu to zase slyší. Jenže pak nastoupí Michael Kocáb a najednou to začne dávat smysl.
Není třeba zpochybňovat Kocábovy zásluhy na odchodu sovětských vojsk, stejně tak nejde zpochybnit, čím si musel před rokem 1989 projít. Navíc je politicky naprosto čitelný člověk a jeho postoje dobře známe, takže není jediný důvod se obsahově pošklebovat nad tím, co v písni 1968 nakonec slyšíme. Je to možná poněkud škrobená skladba, ale díky Kocábovi získává nejen na autenticitě, ale i na váze. Zkrátka, tady o roku 1968 nezpívá žádný nazdárek.
Otázka je, jestli má nějakou váhu skladba samotná. A tady už přichází rozpaky. Problém písní se společenským sdělením a vydaných k aktuálnímu dění je ten, že mají sílu teď a tady, ale na atraktivitě a významu ztrácí s každým měsícem, či dokonce dnem od okamžiku vydání. Michael Kocáb a DJ Roxtar nám zahráli písničku 1968. Dobrý. Ale pustíme si ji za týden? Za měsíc? Vzpomeneme si na ni za rok? Nejspíš ne. Budou s písničkou oba hudebníci pracovat dál? Budou lidi na mejdanu chodit za Roxtarem, aby pustil 1968, protože chtějí dotyční protočit kámoše na parketu? Opět, nejspíš ne. A budou fanoušci Pražského výběru nebo sólových alb po Kocábovi chtít, aby na koncertě 1968 zahrál? Těžko. Tohle prostě není Sametová a už vůbec to není Bratříčku, zavírej vrátka.
Skladba se tak nejspíš bez větší pozornosti rozplyne ve vzduchoprázdnu, do kterého za pár dní vpluje a zůstane tam viset. Takový osud už potkal řadu podobně vyprodukovaných písní a Roxtar s Kocábem museli vědět, že to, na čem pracují, je zkrátka singl fungující jen tady a teď. O to víc si zaslouží ocenit jejich snahu. Hudebně to průšvih není, Roxtar to klidně mohl nechat v šuplíku a za pár měsíců to nabídnout nějakému zpěvákovi nebo rapperovi. Kocáb zase vůbec nemusel s Roxtarem do studia lézt, i kdyby do konce kariéry už jenom seděl u krbu s čajem, nikdo jeho pozici na scéně nezpochybní. A přesto se oba hecli a 1968 vydali. Dost možná i proto, aby tiktokové generaci připomněli, co za hrůzy tu zažívali jejich rodiče a prarodiče. Proto si skladba 1968 nezaslouží pošklebky, i když si na ni za pár dní nejspíš nikdo nevzpomene.