Wóďa – Headliner doporučuje
Malostranský střechy / Svědomí (SP)
„Na zpěváka punkový kapely jsi moc hodnej,“ uslyšel Wóďa a rozhodl se zkusit to sólově jako písničkář. Punkové kořeny nezatají, je syrový hudebník, a jako textař jde k věci. Autenticita je u písničkařiny důležitá, tuplem když vychází z undergroundu. A Wóďova autenticita je neprůstřelná. Není to ryzí písničkářství, zaslechneme několik dalších nástrojů včetně bicích, takže se Wóďa možná ještě nerozhoupal, jestli chce být fakt jenom kluk s kytarou, nebo to časem zase vidí na kapelu.
Chleba se, tak jako u všech songwriterů, bude lámat naživo. A já nevidím jediný důvod, proč by si nemohla taková muzika najít cestu jak mezi pankáče, tak na alternativní scénu a festivaly. Za mě čistá práce, Wóďo!
Jarda Konáš
KLOKAIN
Iluze (singl)
Jak jsem se dočetl, Klokain je mladá pražská skupina, která v roce 2018 debutovala EPčkem, pravděpodobně lakonicky nazvaným Ep (alespoň to říká Spotify), a v roce 2021 vychrlila několik singlů, mezi nimiž byl i song Iluze, který nám poslala do Feedbacku. A vybrala ho dobře, protože je ten z lepších. Když jsem si Iluzi poprvé pustil, tak mě ten klidný začátek postavený na táhlých tónech a občasných riffech a zpěvu v zajímavé hlasové poloze zaujal. Od zhruba 40. vteřiny se z toho však stal prostě kytarový pop rock, kterého je kolem nás tuny různé kvality. A to je žánr, který mě moc nezajímá a neoslovuje. Nicméně Klokainům nebo Klokainistům (podle toho, zda je název odvozen od slova klokan nebo kokain) nelze upřít jistou hudební invenci a snahu o práci s aranžemi a různými žánrovými vlivy (což je tedy více patrné na dalších singlech kapely), jako jsou grunge nebo hard rock. A také je to dobře zahrané a má to obstojný zvuk. Kytarový pop rock u nás má širokou fanouškovskou základnu a tou by kapela Klokain mohla bavit.
Marek Reinoha
Kvet z Alokatu – Headliner doporučuje
Fragmenty (EP)
Slovenský Kvet z Alokatu působí na scéně šest let. A řekl bych, že o tom takřka nikdo neví. A je to veliká chyba, protože pokud chcete slyšet moderní slovenský pop rock, lehounce na hranici alternativy, která mu moc sluší, jste na správném místě.
Fantastický a charismatický vokál Agnesy Krnáčové, vynikající basová linka, to celé decentně zabalené do pian a syntezátorů společně s kytarou, která se nikam necpe. Celé je to poetické, nádherně zvukobarevné, dává to smysl. Cituji z Instagramu: „Sme zoskupenie naoko nezoskupiteľných ľudí, spája nás ale láska k hudbe a nekonečné priateľstvo.“ V téhle větě je obsažena celá recenze tohoto EP. Nic víc, nic míň.
Nemám tušení, co tahle parta dělá, čím se živí, jaké má sny a cíle, moc o nich na těch internetech nenajdete. Ale vím, že má obrovský potenciál, se kterým by se mělo něco dělat. Všichni producenti pořád brečí, že nejsou noví interperti a kapely, tak tady jednu máte!
Dany Stejskal
Sightless Era
Son of Misery (singl)
Česko je země metalcoru zaslíbená. Při přeletu nad hudební scénou to alespoň tak působí. Se svým příspěvkem do „corové“ debaty přichází další kapela, tentokrát jsou z Třebíče a pojmenovali se Sightless Era. To jediné, co vás na novém jménu může překvapit, je fakt, že si vystačí jen ve dvou. Jinak se ale žádné překvapení nekoná. Sightless Era jsou muzikantsky zruční, hrají s patřičnou agresí a zanícením. Pod vlivem zahraničních jmen jako Polaris, Currents nebo Periphery vysypou na posluchače celý vagón drtivých riffů a průrazných breakdownů. Po řemeslné stránce není důvod ke stížnostem. Dokonce ani na bicích není poznat, že jsou z počítače. Na druhou stranu podobnou hudbu hraje nejen v Česku celý zástup kapel. Sightless Era jsou v téhle hudební džungli lehce zaměnitelní. I když to není nic, co by se nedalo změnit.
Radek Pavlovič
Face the Day – Headliner doporučuje
Echoes of The Child’s Mind
Najde si někdo v dnešní uspěchané době trochu času, aby si poslechl osmiminutovou skladbu? Pokud ano, a má-li navíc rád art rock, pak mu Face the Day budou stát za poslech. Třetí album tříčlenné party vedené multiinstrumentalistou Martinem Schusterem je jakýsi kříženec mezi Pink Floyd a U2, přináší všechno, co od tohoto žánru očekáváme. Bohatou instrumentaci kytar a kláves, dlouhé instrumentální plochy, zasněnou nebo tajemnou atmosféru jak z floydovských Echoes, krásně klenuté melodie, v nichž se nehledí na délku předehry. Tématem je ztracené dětství, které v české kultuře rezonuje už od 20. let pověstnými máchovskými verši „zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk (…) to dětinský můj věk“. Schusterova hudba hladí, dobře graduje (Grown Up) a skvěle nastavuje na svůj vokál různá zkreslení (Bright Dot in the Darkness). Nebojí se ani jít do instrumentálky (Panta Rhei). Kdyby byl art rock stejně módním žánrem, jako byl v polovině sedmdesátých let, byli by Face the Day českými jedničkami.
Josef Vlček
Bítoff
Nechci tě držet (singl)
Česky zpívaná kytarovka z Pardubic s názvem, který bude potřebovat nějakou tu dobu a trochu toho zvyku, aby přestal působit divně? Bítoff možná mají někde pod kůží Vypsanou fiXu, ale formálně jsou svým vyčištěným zvukem mnohem blíž popu. Písnička, kterou nám poslali do Feedbacku, zní ze začátku jako klišé, ale nakonec je přesvědčivá svojí energií. Zvlášť ten zlom v půlce do takřka rapově odeskávané pasáže má jednoduše drajv. Zatím Bítoff zní tak, jako kdyby si Mirai vzali do repertoáru něco od fixy. Ale to není na začátek vůbec špatné hodnocení.
Honza Vedral