Pantau
Sudety v nás (singl)
Když jsem se dočetl z přiloženého bia, že pánové z broumovské kapely pantau spolu hrají už 20 let, kdysi si říkali Masterpiece a zpívali anglicky, už jsem byl skoro doma. Už si to moc nepamatuji, ale matně si vzpomínám, že jsem od této kapely kdysi dávno něco slyšel a že to mělo koule a vůbec to nebylo špatné. Pantau by tedy asi mělo být jakési pokračování a Sudety v nás debutový oficiální singl, který kapela nahrála ve studiu Thoma Frödeho a nechala si ho zmasterovat v Golden HIVE Studios. Pánové se vypravili trochu jiným směrem, upozadili kytaru a vydali alternativně elektronický track ve středním tempu, na němž mě baví momenty, kdy elektronické zvuky jako by rozbíjely jednotně plynoucí rytmus songu. Za zmínku stojí i skutečnost, že se kapela pustila do textů v češtině. To kvituji s povděkem i proto, že se jí to daří, mohu-li tedy soudit podle jednoho singlu. Není to na první dobrou, je to v obrazech a má to hloubku. Trochu mi to evokuje poslední tvorbu kladenské Kolektivní halucinace, zejména v přístupu k textu, v přístupu ke zpěvu… a zpěvák má vlastně i podobný hlas. Každopádně mě to baví jak hudebně, tak textově. Těším se na další songy. Jen tak dál.
Marek Reinoha
Barbora Soares
Heuristic Heart (singl)
Pražská rodačka dlouhodobě působící v Německu novým singlem mile překvapila. Obklopila se zkušenými muzikanty a natočila solidně nakopnutou bluesrockovou baladu. Obsahově singl sice levituje trochu v bezčasí, tohle se mohlo klidně nahrát před dvaceti nebo třiceti lety a na současnou bluesrockovou první ligu to bohužel nedosáhne, na druhou stranu to rozhodně neudělá ostudu před žádným publikem někde v žánrovém klubu.
Soares je nejzajímavější ve chvílích, kdy se opře do svého chrapláku – v ten moment předvádí něco, co v tuto chvíli na české scéně chybí. Dobrá kapela, skvělý hlas, singl sice zaprášený, ale o to víc technicky vyniknou muzikanti. Česká Beth Hart zatím Soares asi nikdo říkat nebude, ale časem klidně může.
Jarda Konáš
Nomura – HEADLINER TIP
The Silent Whisper (Singl)
Olomouckou partičku Nomura jsme začátkem loňského roku zahrnuli do našich padesáti nadějí české hudby a jejich nový singl The Silent Whisper jsem shodou okolností začátkem listopadu přidával do Headliner playlistu Natvrdo na Apple Music. Téhle novince se v podstatě nedá nic vytknout. Moderní metalový sound, technicky promakané riffy i pestrá kompozice skladby, která vás nenechá v klidu. Vlastně je opravdu krásné u nás slyšet kapelu, jež se zhlédla v djentu s prvky death metalu a dělá to na světové úrovni, moc takových tu opravdu není. Navíc se mi zdá, že s přibývajícím počtem novým skladeb Nomura roste a začíná si pomalu upevňovat pozici jedné z nejnadějnějších metalových skupin u nás. Pokud bych mohl kapele dát několik rad, tak ať se rozhodně drží svého soundu a zkusí časem do muziky zahrnout více signifikantních prvků. Ačkoli je jejich progressive-djent na té nejvyšší úrovni, je fajn se něčím odlišit a nabídnout přehlcené metalové scéně něco více neotřelého. Je to na dobré cestě, kluci!
Lukáš Rešl
The Last Help
Tears of the Creep (singl)
Hle, nová kytarová kapela na tuzemské scéně. Mladá krev The Last Help je projekt Kryštofa Sofilkaniče a jde o power trio někde mezi alternativním rockem a asi grungem. Co nevidět kapela vydá svůj debut Mindless Fantasies. Song Tears of the Creep je tedy první ochutnávka. Myslím, že to byl legendární švédský producent Denniz Pop, který razil přístup „když tě nějaká pasáž v songu nudí, prostě ji vyhoď“. Přesně na tuhle větu jsem si totiž vzpomněl při poslechu zmíněného singlu. Tears of the Creep není žádný patetický art (myšleno v dobrém), jen přímočarý a obstojně zahraný rockový song se silným chytlavým refrénem. Maká to, baví mě to. Výhrady bych měl k produkci – vokál je vepředu až moc, kytary jsou naopak tak daleko, že si je skoro domýšlím. Ale celek zní slibně, tady je rozhodně na čem stavět.
Radek Pavlovič
Stellar
Memory Foam (EP)
Severočeská kapela Stellar uši posluchačů nešetří. Orientuje se na řízný a místy ostrý rap metal s příměsí hardcoru, jak jsme ho poslouchali v devadesátkách. Jejich velmi kvalitně nahrané EP Memory Foam má ostrý tah na branku s dostatečným množstvím agresivity. Zpěvák překvapivě dobře frázuje v angličtině, takže všechny čtyři skladby působí velmi důvěryhodně. Kytara jak brus. Snad jen bicí mají trochu holý zvuk, ale je docela možné, že to bylo záměrem kapely. I kdyby nic jiného, tak úvodní skladba Time to Self Hate stojí za poslech. Slušné.
Josef Vlček
Moontalk
Tears Drippin‘ (singl)
Trio Moontalk vstupuje na scénu docela sebevědomě. Tears Drippin‘ je singl, který dobře šlape, má v sobě taneční odpich i odpovídající melodiku. Vůbec nepochybuju, že naživo to pány baví hrát a docela dobře to funguje. Na nahrávce je ale přece jen znát jistá neotesanost a opojení tím pověstným nadšením, „že to hraje“. Přitom by v jejich případě stačilo jen málo. Kdyby ta písnička měla nějakou produkci, trochu se zkrátila, kluci zamakali na vokálech a jejich ladění. Zkrátka s trochou větší péče to mohla být opravdická klubová pecka. Zní to možná přehnaně kriticky, proto radši zdůrazním, že na debut to není vůbec špatné a Moontalk mají na čem stavět. Rád si od nich poslechnu další věci. Snad brzy.
Honza Vedral
Coubey - HEADLINER TIP
Butterfly collection (album)
Páni, já zírám. Indie písničkářů slyším desítky do roka, ale letos mě ani jeden nezaujal tak jako Cubey, a to hned na první poslech. Inspirace ostrovními songwritery je jasná, je tu něco z Jamese Baye, něco z Passengera a mohli bychom zajít ještě dál. To je dáno hlavně žánrovou barevností různých skladeb, v jedné s houslemi prohopsáme do irské hospody, jindy nás hypnotizuje ságo či naopak ze zasnění vytrhne plná kapelní aranže. Producent Drew Linden odvedl dobrou práci, tady se rozhodně vytáhl víc než ve své sólové tvorbě, což naznačuje, kudy by mohla vést cesta…
Cubey má navíc dobrou angličtinu, skvěle pracuje s hlasem, a hlavně mají oba s producentem perfektně naposloucháno, jak se teď indie folk na angloamerické scéně dělá. Dokázali to v malém, třiadvacetiminutovém balíčku ukázat i tuzemským posluchačům. Skvěle, pánové!
Jarda Konáš
Artmosféra
Odbila půl šestá (SP)
Dneska se loučíme s kapelou Artmosféra, protože je v rubrice Feedback potřetí. Ale já myslím, že o ní určitě neslyšíme naposled. Singl Odbila půl šestá je podle mě to nejlepší, co se k nám z Artmosféry zatoulalo. Má kultivovaný zvuk, je to dobře zahrané i dobře zaranžované. Je to trochu píseň poskládaná tak, že už jsme ji někde slyšeli, já se nemohu zbavit přirovnání k Burma Jones, ale špatná není. Text je napsaný, aby libozvučně končil na dlouhých slabikách, s vokálem souzní skvěle, sice jsou pro mě některé verše nesrozumitelné, ale frázování funguje bezvadně.
Není co vytknout, je to poctivě vykonaná muzikantská práce, mě to překvapivě (kromě toho textu) baví, je to dobře vystavěné, ale ta pocitová pachuť „tohle už jsem někde slyšel“ tam prostě je. Je to trochu obraz dnešní doby. Mám pocit, že zatímco jsme dříve měli bezpočet dobrých autorů a textařů, na rozdíl od instrumentalistů a vokalistů, dnes je to obráceně. Básníka abys pohledal…
Držím Artmosféře palce a trochu doufám, že je někde potkám naživo.
Dany Stejskal