The Peanuts – Headliner doporučuje
Dawn (album)
The Peanuts pro nás nejsou žádnou neznámou. Zvítězili v soutěži Blues Alive Aperitiv 2019 a v Headlineru se blýskli EP There Will Be Blues. Tentokrát přicházejí s novým albem Dawn. Je velmi barevné co do stylu i zvuku a jeho hlavní linkou je trocha funku a samozřejmě blues. Najdete zde opravdu pestrou paletu všeho, co tahle semilská parta umí. Matěj Myslivec je nesmírně talentovaný hráč a skladatel. Nicméně na mě je stopáž 53 minut trochu přespříliš. „Ukážeme všechno, co umíme, a ještě trochu navíc“? Zbytečně! Album pak působí nekompaktně a je na první dobrou trochu neuposlouchatelné. Já bych škrtal. To ale neznamená, že nestojí za to. Každá věc je tady domyšlená do konce a funguje přesně podle bluesových pravidel.
Jinak albu není co vytknout, je za tím poctivý muzikantský kus práce. Předpokládám, že ortodoxní bluesmani budou vyčítat Peanuts „český úkrok stranou“, píseň Komerční blues. Já jsem z toho textu docela nadšen. Připomíná mi to období Žlutého psa konce osmdesátých a počátku devadesátých let, kdy se ještě psaly texty pod vlivem Hanspaulky a kdy králem všech byl Ivan Hlas. Díky, kluci.
Dany Stejskal
Jeremy
The Good, The Bad, The Ugly (EP)
Nechápu, proč se to děje, ale v drtivé většině dostávám feedbacky z Brna – zrovna já! Když mi přišlo EPčko brněnského dua Jeremy, okamžitě jsem zpozorněl. Co to jako je, dát si do názvu nejlepší western všech dob? Doufám, že to bude aspoň pořádná kvalita, a ne žádný Tucův podvod!
Roman a Patrik, kteří tvoří duo Jeremy, se poznali během první covidové vlny přes inzerát a nahrávka The Good, The Bad, The Ugly je jejich debut. Sami říkají, že je to tvorba z let 2011–2014 různě se vyvíjející a balancující mezi alternativním folkem až po sludge/doom. Album jim masteroval sám Ondřej Ježek a je to znát – v dobrém. I přes to, že nástrojové obsazení je hodně úsporné a absence basových linek mi většinou vadí, tady si to vlastně posluchač ani neuvědomí. Zvuk je perfektně vybalancovaný. Osm písniček a celková stopáž do dvaceti minut příjemně uteče – ani jeden z muzikantů nemá zapotřebí se předvádět a drží opratě písní pevně v rukou. Celkem dobrá angličtina na kluky z Moravy. Napadají mě přirovnání jako Alice in Chains nebo Stone Temple Pilots, ale to bude tím, že sám moc grunge jako posluchač nevyhledávám, a tak ho nemám tolik naposlouchaný. Pokud ho vy rádi máte, určitě si kluky najděte a poslechněte, myslím, že vás to bude bavit…
Vladimír Sejk
Lukas Ninety – Headliner doporučuje
Turn Up the Night (singl)
Lukas Ninety je jednočlenný projekt pražského producenta elektronické hudby Lukáše Zahradníčka. Singl Turn Up the Night žene dopředu splašený drum‘n‘bassový rytmus, který je v perfektním kontrastu s melodickou linkou i celkovým vyklidněným soundem a atmosférou písně. Tu ještě umocňuje poměrně působivý vizuál s tancem v industriálním prostředí. Ta skladba hraje skvěle. Má v sobě pnutí. Zároveň tesknou emoci i energii, která bude fungovat v tanečním klubu. Ninety v ní ctí žánr, i když je pouze tady a teď. Výsledkem je nenápadná klubovka, která se prosmýkne ušima a ulpí jen náladou. Ale to je spíš charakteristika žánru, v němž výraznost není hlavní cíl. A ten Lukas Ninety zvládá na světové úrovni.
Honza Vedral
Metanol
Empatie
Když pojmenujete kapelu Metanol, nejspíš chcete svět už předem upozornit, že budete tak trochu agro. Což je v Česku specifická disciplína, kdy se po hmatníku pohybujete jen za pomoci paroháčů, ve slokách drtíte dždždždž a na refrény vám stačí kytarová kila. A takový obyčejný bigbít většinou doprovází texty plné prázdných frází. Kapela Metanol je jinde. Bohužel jen trochu. Hrnou do lidí něco podobného jako Škwor nebo Dymytry, ale mají při tom blíž k metalu a nebojí se ani kláves nebo elektroniky. Texty jsou nepřekvapivě o holkách, ale také o nekonečných zástupech falešných moralistů, ale i tom, jak stojíme nad propastí, jak jsme mezi nebem a peklem a tak dále. Celkově to balancuje nad propastí hlouposti, ale naživo to určitě svoje publikum má.
Radek Pavlovič
Homeoffice
One word, small letters (EP)
Tohle je velmi dobrá kapela, která hraje funky music pohybující se chvílemi v jazzovém, chvíli v poprockovém světě. Tři ze čtyř skladeb jejich EP one word, small letters (všechno malými písmeny) jsou překvapivě přesvědčivé. První se šlapající kytarou patří spíš do světa jazzové fusion music z osmdesátých let, se zvukem možná až moc oholeným na kost, prostě jako by živák. Nejlepší je druhá skladba Solitude, na níž je naopak znát pečlivá práce se studiovou technikou. Má dobře filtrovaný zpěv a zajímavé klávesy, které dovedou přitáhnout pozornost. Trochu jako Prince! Vzdušně lehkou atmosférou zase oplývá čtvrtá skladba Birds s invenční kytarou a jako by vznášejícím se vokálem. Jen zavřít oči a snít. Tohle není hudba pro masové české publikum, ale třeba čtveřice u nás usazených Rusů nás už konečně přeškolí na bytostně americkou hudbu.
Josef Vlček
Dvouhlavej Kluk
Takovej sadismus ve střední Evropě (album)
Pražský písničkář Dvouhlavej Kluk je syrový a své limity přetavil v autenticitu, což platí hlavně pro zpěv. Jen tak s kytarou by to asi byla nuda, ale opentlení o doprovodné nástroje a pady dělají z Dvouhlavýho Kluka zajímavý indiefolkový projekt. Někde to funguje okamžitě (Rorschach, Pomsta), někde to trochu skřípe, ale to si sedne. Otázka je, jak by to znělo bez produkce Dominika Zezuly? Asi hůř.
Na gymplu jsme tohle rozervané intelektuální písničkářství chtěli dělat, sotva jsme se naučili mačkat hmatník. Je fajn slyšet, že podobné pudy mají i zástupci následující generace. Tohle se asi dědí a bude dědit dál. A to je dobře. Proto je pro mě hudba Dvouhlavýho Kluka poctivá a rozumím jí, i když je to žánr, se kterým bude rád, když vyprodá čajovnu.
Jarda Konáš