V roli speciálního hosta se o rozehřátí návštěvníků hezky postaral Devin Townsend. Jeho opakované průpovídky o heavy metalu, prdech a opíchání svého otce byly někde na úrovni Terance a Philipa (Kanaďan, no), ale naštěstí dojem z výkonu nezazdily.
Spolu s dalšími třemi výtečnými muzikanty hrál hodinu. Prvních patnáct minut byla úžasná jízda, pak trochu spadl řetěz. Metalový koncert prostě nesmí být na sezení. To je jako tančit vleže. V závěru se řetěz podařilo znovu nahodit.
Po čtvrthodinové pauze přišly na pódium hlavní hvězdy a od prvního tónu stála celá pravá polovina publika a velká část levé. Ohromnou sílu muziky po celou dobu velmi citlivě doplňovaly projekce korespondující s texty a všemi barvami hrající světelná show.
Celkem zaznělo deset písní včetně přídavku, což vzhledem ke stopáži kompozic z dílny Dream Theater vystačí na krásné dvě hodiny.
Na úvod jsme si užili The Alien, za kterou kapela letos získala svou první cenu Grammy. Ani tentokrát k mojí velké radosti nechyběla už téměř dvacetiletá rocková hitovka Endless Sacrifice. Jak nám v rozhovoru řekl klávesista Jordan Rudess, na tomto turné hrají vůbec poprvé čtyři skladby z jedné desky, a tak jsme si z té aktuální mohli vychutnat ještě Invisible Monster, Awaken the Master a více než dvacetiminutovou titulní A View from the Top of the World, jež uzavírala základní set. Následoval přídavek, který jsme si pochopitelně intenzivním potleskem plným nadšení a uznání vynutili.
I z muzikantů bylo cítit, jak si užívají vzájemné propojení. „Až když znovu prožíváte něco, co vám dlouhou dobu chybělo, dojde vám, jak moc vám to chybělo,“ řekl zpěvák James LaBrie mimo jiné při přivítání publika. To v holešovické sportovní hale bylo tradičně specifické. Inu, jaká kapela, takoví fanoušci. O Dream Theater se traduje, že jejich publikum je genderově velmi nevyrovnané – ženy jsou čtyřprocentní. Díky Češkám by se to číslo mohlo výrazně změnit, protože nás dorazilo minimálně patnáct procent.
Dream Theater mají takový respekt, že nemusí ani promluvit, stačí zvednout ruce nebo se jen usmát a publikum přesně ví, jak reagovat. Frontman elegantně pluje po pódiu, občas se nechává jakoby větrem unášet tóny a vlaje v jejich rytmu. Taky se hodně nachodí a má čas na pauzy v zákulisí, když kapela rozjíždí někdy jako pavučinka jemné, jindy jako tornádo zběsilé instrumentální pasáže. Kytarista John Petrucci, klávesista Jordan Rudess a baskytarista John Myung se jen výjimečně pohnou z místa. Vzácné momenty, kdy se buď oba strunaři nebo Petrucci a Rudess s mobilními klávesami setkávají před nekompromisně hřmící hradbou bicích Mikea Manginiho, také nastaly. LaBrieho a Petrucciho vokální souznění bylo sametem pro uši.
Když máte dar z nebes, umíte ho rozvíjet a s noblesou a úsměvem předávat, pak nepotřebujete masky, rekvizity, make-up, zběsilou choreografii. Pánové podávají vskutku nadpozemské muzikantské výkony, ale s ohromnou dávkou vřelé lidskosti. V tom jsou tito progressive metaloví titáni, jak bývají často označováni, naprosto jedineční.
Pražské vystoupení umožnilo znovu si uvědomit, že na jejich koncertě se dostanete úplně mimo sebe a jen fascinovaně sledujete pódium do poslední buňky pohlceni geniálně propojenou změtí tónů. V ten moment, který se v průběhu koncertu objevuje opakovaně a protahuje se i na kolik minut, jste neoddělitelným aktérem celého tohoto ohromujícího divadla snů. Často procitnete jakoby po vteřině a nechápete, kam se ztratilo uplynulých dvacet minut. Dvě hodiny se tak mění v jeden silný a pro celý život nezapomenutelný moment.
Neexistuje gramofonek, který by byl pro Dream Theater dostatečně zlatý. Pro to, co tento kvintet hudebních ikon předvádí naživo, neexistuje dostatečně pestrá slovní zásoba, a tak si dovolím zopakovat další vyjádření Jamese LaBrieho, které na pražském koncertě zaznělo: „Hudba je ta nejmocnější síla na planetě. Je to magie.“
Na viděnou na příštím představení.
Dream Theater, Devin Townsend
26. 5. 2022, Sportovní hala Fortuna, Praha - Holešovice
Verdikt: 95%