Není to úplně snadné a nezáleží to jenom na něm. Přitom mi připadá, že to není tak dávno, kdy jsem napsal svůj první článek. Byl o Santanovi a vyšel v časopise Jazz buletin. Už je to víc než padesát let. A je to jako včera, kdy mi Jiří Černý řekl, že si můžeme tykat. Stejně tak si pamatuju den, kdy mně šéfredaktor Melodie Honza Dobiáš představil budoucím kolegům jako nového redaktora Melodie. Bylo to zdánlivě nedávno. Potom ale přišla smršť devadesátek – ani nevím, jestli se mi to všechno jen nezdálo. A to tempo zkouším držet dodnes.
Mám spoustu vzpomínek a historek, ale snažím se žít dneškem. Dívám se, jak každá nová hudební generace opakuje stejné chyby a myslí si, že je jedinečná. Je a není. Existuje mnoho faktorů z minulosti i ze současnosti, které tu jedinečnou stránku naši éry pomohou definovat. Nejsem žádný Francis Fukuyama nebo Alvin Toffler, abych vytvořil nějaký obraz reality nebo budoucnosti s jasnými konturami, ale proč bych týden co týden nenapsal pár většinou úsměvných řádků, které třeba dohromady něco řeknou? Jen takové malé ilustrace toho, co jsme zažili a co zažíváme.
Dvanáct nedostatečných proti jednomu Dylanovi
Dneska začínám, tak dám jednu pamětnickou historku. Vzpomněl jsem si na ni na nedávném koncertě Boba Dylana. Na gymplu na konci šedesátých let jsme měli maličkého profesora ruštiny. Jmenoval se Frischmann a co si pamatuji, byl nadšeným podporovatelem obrodného procesu v roce 1968. Jenže pak přišli Rusáci a v té situaci učit ruštinu bylo naprostým šílenstvím. Myslím, že z toho byl upřímně nešťastný, ale učit musel. Ke konci maturitního roku 1969 jsem měl v jeho zápisníku dvanáct pětek a to jsem nebyl ve třídě rekordmanem! Někdy v dubnu mi proto náš ruštinář povídá: „Máte tu dvanáct nedostatečných, tak co kdybyste si udělal nějaký referát, abych vám mohl dát alespoň trojku?“
Řekl jsem, že bych mohl udělat referát o Bobu Dylanovi. „Očeň charašo, sdělaj štoto o Dylaně,“ pochválil mě Frischmann a dodal, že si troufám, protože to bude nejspíš náročný text. „Však já ho taky udělám v češtině,“ odpověděl jsem a maličký mužík se chytil za hlavu. „Tak to raději nedělejte!“ řekl a na vysvědčení jsem měl i bez toho trojku a mohl jít k maturitě.
Dodnes jsem Bobu Dylanovi vděčný za to, že mi pomohl ukončit středoškolské vzdělání.
Nový seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu.
