Obrázek k článku David Žbirka: Utajené detaily a neznámé souvislosti tátových Posledných vecí
| Honza Vedral | Foto: Miro Agency

David Žbirka: Utajené detaily a neznámé souvislosti tátových Posledných vecí

Posledné veci jsou citlivá a přitom odvážná deska. Povědomá pro fanoušky a současně úplně jiná a objevná. Přesně, jak to Meky Žbirka zamýšlel, když její produkci svěřil svému synovi Davidovi. Už teď se o ní píše jako o albu roku, protože při opakovaném poslechu odhaluje vrstvy netušených detailů a neznámých souvislostí. Rozhodli jsme se je společně s Davidem odkrýt.

„Ulevilo se mi, že už je to hotové a nemusím přemýšlet, jak je smíchané piano v písni číslo čtyři a kde nám ještě trčí basa a něco neladí a musí se pošoupnout virbl,“ vydechne si David Žbirka. „Jsem rád, že skončil ten nekonečný proces, kdy má člověk pocit, že je něco hotové, ale pak se to stejně musí ještě předělat. To je velká úleva. A zároveň mám pocit, jsme udělali fakt solidní desku.“

Je pár dní před křtem. Album Posledné veci zatím skoro nikdo neslyšel a David na něj nemá téměř žádnou zpětnou vazbu. Na trase Praha–Londýn ho rozebíráme do detailu, pěkně píseň po písni, aniž by tušil, jaké vzbudí reakce. Přesto je v klidu.

„Myslím, že se nám podařilo zrealizovat koncept, se kterým jsme do toho šli,“ pokrčí na konci našeho povídání rameny. „Teď jenom doufám, že to fanoušci uslyší stejně. A pokud budou něčím pohoršení, tak je prosím, ať si to album zkusí poslechnout dvakrát, protože tátovi by se to takhle líbilo.

1. [voice memo: nové veci]

Na začátku alba jsou použité útržky z různých rozhovorů s tátou. Něco je z dokumentu Meky, něco z dokumentu o Modrém albu. A možná je tam i něco z našich domácích nahrávek. Použili jsme i znělku, která byla spojená s Bratislavskou lyrou. V intru a outru šlo o to, aby se nějak odůvodnily všelijaké efekty, které jsou na albu použité a zní jakoby lo-fi, jako jsou třeba kazetové nahrávky. Chtěl jsem tím album konceptuálně zastřešit. Je to v uvozovkách trochu mixtape. Jednak kvůli efektům, které se na něm odehrávají. Ale i proto, že skáče po různých žánrech.

Na což nás připravuje ten útržek rozhovoru, kde táta říká, že chtěl vždy dělat nové věci…

Jo. Myslím, že to uvádí koncept alba nejlépe. Od začátku, co jsme na něm začali pracovat, táta chtěl, aby to bylo nějakým způsobem nové. Pořád chtěl něco zkoušet. Když jsem potom tuhle hlášku našel, přišlo mi, že by měla album uvést. Vytvořit nějaké očekávání…

2. Nejsi sám

Přijde mi vtipný, že se právě z toho songu stal rádiový hit. Původně to byla opravdu pomalá balada, měl to být duet v tradičním smyslu slova, něco jako Prvá. Jenže já jsem ji potom při práci na demu nějak zrychlil víc k tanečnímu beatu. Až potom se z ní stal potenciální singl. Bylo to nečekané. A nečekané bylo i to, že v ní nakonec sám zpívám, vždyť to měla být balada pro mužský a ženský hlas!

Jak jste na to přišli?

Bylo to asi hned v původním nebo v druhém demu, které jsem tátovi poslal. Nahodil jsem tam ten beat a místo na klavír tu písničku zahrál na kytaru a od toho se všechno vyvinulo. Už to demo mělo všechny důležité prvky jako finální nahrávka, jen to bylo míň vymakané. Bylo jasné, jak tahle skladba bude znít.

Platí to i o zbytku desky?

Většina skladeb měla nahozené demo alespoň do té míry, že bylo jasné, co je to za typ songu a jakou bude mít náladu a typ aranže. Jenom jeden dva songy jsme nahráli pouze na klavír nebo nějaký primitivní rytmus, o ostatních bylo jasno. Když táta Nejsi sám v mojí aranži slyšel, tak to uvítal. Byl to asi druhý song, na kterém jsem pracoval, a hned nám to dalo singl, takže už byl potom větší klid. Věděli jsme, že máme jednu věc, která má rádiový potenciál, a nemuseli jsme se tolik stresovat.

Že to bude nejhranější píseň v českých a slovenských rádiích, jsi ale asi nečekal.

Překvapilo mě to. Co si budeme povídat, singly zpěváků, kteří už jsou na scéně dlouho, v rádiích moc… nepůsobí. Všichni jsme za to byli rádi.

3. Náhodou

To bude pravděpodobně druhý singl, protože už se pracuje na klipu. Je to jedna ze dvou písniček na text Jožo Urbana. A je to můj oblíbený text. Měl jsem od táty už asi patnáct skladeb a asi pět z nich rozpracovaných. Pak jsem přiletěl do Prahy a ještě jsme se začali hrabat dalšími staršími nahrávkami, které táta měl. Zrovna tahle byla z 80. let. Byl to rychlý song, měl osmdesátkový drum machine a táta do toho hrál hlavní klavírní riff. Ta písnička se jmenovala Jennifer a připomínala spíš Možno sa ti zdá, možná byla dokonce ještě rychlejší.

Takže tu jste naopak zpomalili…

To se na albu děje hodně. Buď zrychlení, nebo zpomalení. Původní nahrávka byla dokonce i v jiné tónině. Pamatuju si, že jsem zrovna u někoho byl, už nevím, jestli to byla party nebo jsme jenom seděli a pili víno, ale vím, že jsem s sebou měl laptop a přepadl mě pocit, že už musím začít pracovat na nějakém dalším songu. Připadal jsem si provinile, že na tom nemakám, tak jsem vytáhl počítač, vzal jsem to původní demo a jenom jsem ho protahoval a protahoval, až jsem ho protáhl na ultra pomalou rychlost. Pak jsem na něj dal hodně hallu a reverbu a poslouchal, jak to zní. A moje přítelkyně Claire říká: Ty jo, to je cool! A tak jsem nový aranž zkusil udělat v tónině a rychlosti, do které jsem původní demo protáhl. A tak z toho vznikl úplně jiný song. Útržek původního dema je slyšet ve finálním voice memu na závěr desky. Tedy taková jeho zdeformovaná verze.

Mě na té písničce zaujal beat. Je to takový neslovanský rytmus, až hiphopový…

Hodně jsem zkoušel na to album dostat rytmy, do kterých se člověk může pohupovat. Přišlo mi, že je to něco, co táta zas tak často nebo spíš už dlouho neměl. A že by bylo dobré přidat i songy víc orientované i na groove. Připadalo mi, že je teď dobrá chvíle se vrátit k tomu, co dělal v 80. letech nebo později na Modrém albu. Navíc tyhle v uvozovkách oldschool hiphopové beaty teď zase fungují, a protože mám vlastní vkus, chtěl jsem je tam nějakým způsobem dostat.

To byl asi jeden z důvodů, proč táta chtěl, abys album produkoval ty. Vnést na něj současný pohled.

Jo. To byla ta idea. Když ne současně, tak alespoň udělat to jinak.

4. Z tej vône

A to je ten druhý text Jožka Urbana. Tenhle song už fanoušci můžou znát, protože se objevil na Symphonic albu a na symfonických koncertech se i hrál. Táta mi to ale prezentoval tak, že by tu písničku chtěl zhudebnit a zaranžovat nějak nově. To jsme byli asi v polovině prací na albu. Text a melodie se mi vždycky líbily, tak jsem se do toho pustil. Pak se ale zase hodně diskutovalo, zda tu písničku na album vůbec dávat, když už jednou vyšla. Ale já jsem na tom docela trval, protože mi ta nová aranž přišla dobrá.

Od symfonické verze se dost posunula…

U každého songu jsem si hrál s různými nápady, dokud jsem se nedostal k nějakému, který mě překvapil tím, že song zasadil do jiného kontextu. Tenhle byl původně hraný na klavír a působil až mozartovsky. V tom duchu byl ostatně nahraný i na Symphonic albu. Já ale potřeboval vymyslet způsob, jak ho z toho klasického vajbu vytáhnout a změnit na song, který může fungovat v moderním kontextu. Ze začátku mi vůbec nebylo jasné, jak na to. Nakonec jsem použil synťák, který drží jednu notu skrze celý song. Ten to celé uzemnil, takže člověk nemá pocit, že všude kolem skáčou akordy jako u Mozarta. Ten jeden tón tomu dal napětí a z něj vyrostla aranž. Postupně se přidávají další a další zvuky a celé to roste.

Podobně to bylo i v Mesto spí, ne?

Vlastně ano. Ale tam se to mění z moll na dur. Nenapadlo by mě to zrovna k téhle skladbě přirovnat, ale vlastně to dává smysl. Až když jsme dodělali aranž, tak jsem si všiml, že na konci je použitá kytara, tedy přesněji Bass 6, to je taková speciální basokytara, kterou používají The Cure. A ta na úplný závěr zazní podobně jako úvodní lick na Biely kvet.

To si musím znova poslechnout!

Já si toho všiml až těsně před masterem a říkal si, že je to vlastně cool. Taková nečekaná ozvěna minulosti. A takových momentů je na tom albu víc.

5. Len sa neuraz

To byl původně kytarový song. Demo se jmenovalo Wildest Dream a znělo, já nevím, možná jako Things We Said Today od Beatles, zkrátka něco jako jeden z těch temnějších songů na Hard Days Night nebo z období před Rubber Soul. Jako u všech songů byl oříšek, jak song postavený na bigbítové kytaře zasadit do jiné souvislosti. V tomhle případě to nemuselo být nutně moderní. Jsem fanoušek tátových eightiesáckých alb Nemoderný chalan, Chlapec z ulice a Zlomky poznania a už dlouho jsem měl ideu, že by se měl k tomu vajbu nějakým způsobem vrátit. Věděl jsem, že to na albu chci zkusit. A pak nějak padlo, že tenhle song by se pro to hodil nejvíc.

Jak jste tu skladbu natáčeli?

Když táta nahrával zpěvy, byla tam jen ta kytara a primitivní osmdesátkový beat připomínající třeba When Doves Cry od Prince. Pak jsem k tomu přidal víc synťáků a poslali jsme to Petru Markovi z Midi Lidi, ten trochu předělal strukturu, donahrál další synťáky a kytaru. Já jsem to pak vzal a posunul ještě víc do eighties. Nakonec z toho vznikl nečekaně „fun“ song, který, doufám, ocení fanoušci těch alb, která jsem zmiňoval. Myslím, že nikdo nečekal, že se něco takového ještě na tátově albu někdy objeví. Zároveň jsem to nedělal jako v osmdesátkách, ale spíš po vzoru lidí, kteří se osmdesátkami začali inspirovat kolem roku 2005. Třeba jako Calvin Harris, když ještě nebyl komerčák.

Já tu písničku beru jako test fanouškovství…

Udělal jsem si ji pro sebe. Zároveň je ale pro lidi, kteří jsou fanoušky těch alb, která byla ve své době opomíjená, ale pro spoustu lidí evidentně hodně znamenala. Poukázal na ně i dokument Meky, co udělal Šimon Šafránek. I proto mi přišlo, že by se v tomhle duchu mělo ještě něco natočit.

6. Ríša snov

To je spolupráce mezi mnou a Oliverem Torrem…

A v té jste šli ještě dál.

Je to taková modernější elektronika. Původně to začalo jako takové kvazi drum’n’bassové demo. Potom jsme ho s Oliverem překopali na míň prvoplánový beat, jako má třeba Burial. Nejdřív jsem se bál na tom albu dělat ultra moderní věci, kde by byly heavy basy, moderní synťáky a beaty. Ale zároveň jsem chtěl s Oliverem spolupracovat, protože to byl první člověk, se kterým jsem hrál, už když mi bylo deset. Měli jsme spolu několik kapel, hráli jsme po České republice. Ollie udělal remix Slávou opitý a později Kúp mi knihu, táta mu půjčoval zkušebnu, kde se začínal učit elektronickou produkci. To všechno byly důvody, proč jsem si myslel, že by tam naše spolupráce měla být a proč bychom spolu měli udělat nějaké aranže. Nakonec z toho vyšla hodně moderní skladba. Když to shrnu, vzali jsme přístup těch osmdesátkových alb, ale udělali jsme to se současným soundem, ne s nostalgickým.

Táta to slyšel?

Slyšel to původní drum’n’bassové demo. Oliver na tom pak udělal úplně šílené věci, já jsem je pak uklidnil, aby to z alba netrčelo a dalo se to poslouchat jako song. Ale Ollie tomu pomohl dát nečekaný a experimentální nádech. Myslím, že to by táta ocenil. Vždycky chtěl nějaké modernější věci na albech mít. Za ten okamžik, kdy skladba začne a najednou se rozjede beat, jsem rád. Pokaždé se musím trochu smát, protože mi to přijde jako nesmírná drzost.

Ale skvělá drzost! Dává to albu pestrost a v rámci Mekyho tvorby to má smysl…

Myslím, že někdy v půlce prací na albu jsme si uvědomili, že neděláme desku, která bude mít jednotný zvuk. Že to opravdu bude nahrávka, která si chce hrát a zkoušet nové věci. A to sedí s tím, co měl táta rád. Měl rád pestrost desek jako Sergant Pepper’s, Abbey Road a White Album. Nakonec jsem se přestal bát, že to nebude sedět pohromadě. To album drží tím, že se na něm pořád děje něco nového.

7. Ako boh

To byla jedna z mých oblíbených demonahrávek, co mi táta dal. Původně byla hraná na kytaru a původní anglický text naznačoval, že to bude love song. Zase jsem dlouho přemýšlel, co s tím vymyslet, aby mě to překvapilo. Nakonec jsem ji zkusil zahrát na klavír, který jsem přeharmonizoval o oktávu výš, takže zní…

Jako shůry… Ako boh.

No. Tak nějak. Když jsme to pak nahrávali ve studiu Konk, udělali jsme s tím to samé, ale přímo na pásku. Myslím, že té písničce hodně pomohlo, když táta napsal slovenský text. Dalo jí to celkový feeling a naznačilo dynamické nárůsty, které jsou v refrénech. Původně jsme je udělali jen se synťákem. Patrick James Fitzroy, který se mnou celé album koprodukoval, přišel s nápadem, že by tam měly hrát smyčce. Já jsem se tomu dlouho bránil. Moje idea pro celé album byla, že jdeme pryč od tradičních zvuků. Že tam nebudeme dávat nic, co by naznačovalo, že tohle je Atlantida nebo Biely kvet nebo Jesenná láska. Chtěl jsem se oddálit od všeho, co doteď bylo. A zároveň jsem věděl, že táta měl se smyčci taky komplikovaný vztah. Tvrdil, že udělat v pop music dobře smyčce, je těžká disciplína a že to uměl jenom George Martin spolu s Beatles. Jinak říkal, že je to „také fidlikanie“. Zkrátka, že smyčce můžou být snadno kýčovité. Proto jsem obzvlášť v tomhle songu smyčce nechtěl. Má citlivý, osobní a intimní text. Bál jsem se, jestli to celý song a jeho smysl nezlevní.

Ale na desce smyčce jsou…

Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem se nechal přemluvit. Mám to totiž se smyčci stejně jako táta. Ale Patrick udělal demo aranž, kterou jsme poslali Danielu Wunschovi a po pár připomínkách jsme měli verzi, se kterou jsem byl schopen žít. Udělali jsme to relativně minimalisticky a výsledek obohatil dynamiku songu a zároveň mu dodal i takový pulz. Smyčce najednou to album ještě víc zpestřily a aranž se povedla, takže jsem rád, že mě přemluvili. Ale byl to se mnou fakt boj a absolvovali jsme hodně telefonátů.

8. Best Man in Town

Jedna z nahrávek, kterou jsme vytáhli z minulosti. To demo táta pouštěl už víckrát, když se pracovalo na jiných deskách, řešili to i v Abbey Roadu. Když mi ho táta poslal, tak jsem ho hned vzal. Vlastně to tak bylo u všech těch starých, na kazetu nahraných dem, protože já je mám esteticky rád. Jako by mě automaticky inspirovaly, co s tou písničkou dělat. Od začátku jsem věděl, že kousek původního dema použiju jako intro.

Je to nejrockovější věc na desce…

Ale bylo mi jasné, že kdybychom ji jenom přehráli a udělali k tomu ramonsánské kytary, jak to ten song naznačuje, bude výsledek znít moc bezpečně a obyčejně. A to by nesedělo do filozofie celého alba, že všechno má být jiné. Když jsem na demu pracoval, nahrál jsem ho v normální tónině a pak jsem na to hodil pitch shifter a asi o pět tónin snížil. Udělalo to takový hluboký sound, kytary zněly hutně a tátův hlas… jako by zpíval nějaký démonický Elvis. Začalo to připomínat až postpunkové věci a zároveň kytary byly heavy, jako něco od Queens of the Stone Age. Jako by Ramones hráli ze zpomalené pásky.

A tu pásku jste fakt zpomalili…

Je to tak. Zároveň mě inspiroval umělec Ariel Pink, který vytváří momenty nostalgie v hudbě, která je nová. Převádí vzpomínky na něco, co vlastně nikdy neexistovalo. Proto jsem chtěl ten song zpomalit a udělat ho trochu jinak. Bylo to dost komplikované, protože jsme se rozhodli, že Best Man in Town musíme nahrát live s živou kapelou. Dali jsme v Londýně dohromady punkové muzikanty, kteří mají ten správný přístup k hraní. A nechtěli jsme je zpomalovat digitálně. Páska má lepší zvukovou kvalitu a lépe to hraje. Jenže to znamenalo, že to musíme zahrát asi o dvacet procent rychleji, což znamená v rychlosti, která je až skoro nelidská. Já hrál na bicí, zpěv byl zrychlený a bylo to opravdu jako nějací Ramones na speedu. Byla to opravdu výzva. Nakonec jsme to zvládli, zpomalili to na pásce na normální rychlost a výsledek zněl tak správně bažinatě a bizarně, jak jsme chtěli. To byl skvělý moment. To, co jsme si naplánovali, dopadlo přesně, jak jsme chtěli!

Líbí se mi, že je ta skladba zařazena zrovna po Ako boh. Jde z ní ten pocit mládí, o kterém táta zpívá. Dramaturgicky mi to přijde skvělé.

Tracklist alba jsem předělával dlouho, aby všechny výkyvy měly odůvodnění. Dávalo mi to smysl. Je to vlastně takový opačný Abbey Road. Když se koukneme na vinyl, tak strana A končí I Want You (She’s So Heavy), což je asi největší hrot na celém albu. A strana B začíná Here Comes the Sun, což je naopak nádherný moment toho alba. A u nás je to naopak. Strana A končí Ako boh a strana B začíná punkovou písničkou, která znovu nastartuje energii druhé poloviny desky.

9. Madrigal

Ten se nečekaně stal jednou z mých oblíbených skladeb. Když mi táta posílal demo, nebyl jsem si jistý, co s tím udělám. Byl to klavírní song se zhudebněnou básní od Václava Hraběte. Měl hodně nemoderní sound a já si s tím nevěděl rady. Dlouho jsem u něj měl otazník a tu skladbu si schovával na později. Pak na mě táta zatlačil: Tohle mi tam musíš dát, tam jsou super akordy! A tak jsme se sešli s Honzou Horáčkem a ten nahrál demo klavír, kolem kterého jsem začal pracovat. Postupně jsem vymýšlel, jak to pojmout současně. Bylo to o to těžší, že Madrigal má valčíkový rytmus, což je pro moderní nahrávku skoro neřešitelná věc. Dlouho jsem přemýšlel, jak ten beat pojmout. Nakonec se to dostalo do bodu, kdy jsem v tom narazil na určitý minimalismus a konečně tu písničku pochopil. Udělal jsem hodně tichý aranž, člověk se k tomu songu musí trochu přiblížit. Inspiroval jsem se posledním albem Jamese Blakea, kde je hodně minimalistických momentů. Vyšel z toho jemný, citlivý song. Tom Andrews do něj v Konk nahrál rhodes a piano a vytvořil krásné outro. Nakonec je to jeden z mých oblíbených momentů na desce. Obyčejně takhle minimalistické věci nedělám, myslím, že obecně jsem se toho na tomhle albu hodně naučil. A tady si dokonce říkám: Ty jo, to se mi docela povedlo.

10. Kým skončím púť

To byl rozhodně nejtemnější song, který mi táta v demonahrávkách dal. Nahrál to doma na keyboardu na takový zvuk připomínající chorál. Byl to temný sborový zvuk, že si člověk připadal jako v Pánovi prstenů. Táta takhle psal často. Na albu Empatia měl song Strom, který byl právě takový. V aranži jsem se ale nakonec inspiroval Radiohead a taky posledním albem Davida Bowieho. Chtěl jsem, aby z toho vznikl víc živý song. Nahrávali jsme ho s pěti muzikanty v jedné místnosti. Šlo nám hodně o groove a pulz a o to, jak hrají spolu. Zase jsem vůbec neplánoval, že by tam měly být smyčce, ale Patrick hned připravil aranže. Všechny smyčce jsme pak nahrávali v České televizi s orchestrem sCore Orchestra a Michalem Pekárkem. Najednou to dostalo takový až jamesbondovský nádech, který jsem původně neplánoval.

U natáčení jsem s vámi zrovna byl ve studiu a pamatuju si, jak jsi říkal, že už jen čekáte na magický okamžik…

Z toho songu jsem byl opravdu nervózní, aby to dopadlo. Řešil jsem, jaké muzikanty dát dohromady, aby to správně hrálo, a jak vybrat ten správný tejk. Navíc jsme měli původně domluveného bubeníka z Black Midi, jenže ten nakonec onemocněl a tři dny před natáčením jsme museli hledat náhradu. Bylo to stresující, protože bubeník byl zrovna v téhle skladbě opravdu důležitý. Ale nakonec měl čas Patrickův kamarád Jamie Staples a nahrál skvělé rytmy. Zase si myslím, že je to sound, jaký táta ještě na nahrávce neměl.

Zároveň jde o jednu z posledních věcí, které na album nazpíval…

To už nahrával v období, kdy se nechal propustit z nemocnice. Nemyslím, že ten text takhle konceptuálně, bowieovsky plánoval, ale shodou okolností to tak dopadlo, že právě takový text zpíval na sklonku života. Takže trochu to v sobě toho Bowieho Lazara má.

11. Mne vadí

Taková chill kytarovka. Tady jsem vůbec neměnil, na co se to hraje. Ale změnil jsem tóninu, což jsem si u písní na tomhle albu prostě nemohl odpustit.

Proč?

Změna tóniny změní náladu. Nižší dodá písničce melancholii nebo temnotu. Vyšší zase energii. Dělám to tak často, když hledám inspiraci, hraju si v počítači s různými blbostmi a efekty, dokud mě nějaký zvuk nezaujme. A změna tóniny song často zasadí do jiného kontextu a mám se čeho chytit. Myslím, že tyhle triky se dnes dělají hodně.

Co změna tóniny udělala konkrétně s tímhle songem?

Trochu ho zlenivěla a udělala z něj ještě větší pohodu. Proto jsem se té nové tóniny držel a táta se jí vůbec nebránil. Je to taková moderní nostalgie, možná trochu Mac DeMarco, nevím, k čemu bych ji přirovnal. Hned, jak jsem udělal demo, bylo jasné, jak tenhle song bude znít. Dokonce akustická kytara, kterou jsem nahrál do dema, je i na nahrávce. V Konku jsem přetočil bicí, Patrick kytarové sólo, které už táta měl v demu zahrané na piano. To se párkrát stalo, že jsme použili kus aranže, co si táta už nahrál do dema. Je to tak třeba i s pianem v Ríši snov a na dalších místech.

Zase musím ocenit dramaturgii…

Myslím, že tenhle song po Kým skončím púť na albu funguje jako odlehčení.

12. Naivná

Úplně první demo, co jsem udělal. A ta písnička se vlastně od té doby moc nezměnila. Pracoval jsem na něm asi nejdéle ze všech, protože jsem chtěl udělat dojem a aby to bylo opravdu dobrý. V té době ještě nebylo rozhodnuto, že budu produkovat celou desku. Nebo že bych měl dělat finální aranže. Úplně původně jsem měl totiž dělat jenom demo aranže, abych přinesl nové nápady.

Co tě na téhle skladbě zaujalo?

Myslím, že původně se jmenovala I’ve Got Time a byla hraná na klavír. Od první chvíle se mi líbily ty akordy. Tam jsou moc hezké postupy v refrénu a ty mě inspirovaly, hned jak jsem je slyšel. Z nějakého důvodu mě napadlo použít takový speciální osmdesátkový synťák od Yamahy. Používají ho hodně dreampopové kapely jako Beach House. A tak jsem to i pojal. Jako takový zasněný song. A ty akordové změny mě bavily tak moc, že jsem je zopakoval víckrát, než je tam táta měl, abych z nich udělal motiv. Když to táta slyšel, hned se mu to líbilo. Vlastně to nastartovalo celé album, protože okamžitě chtěl, abych začal pracovat na dalších nahrávkách.

To bylo kdy?

Na konci roku 2020. Pamatuju si, že jsem na tom pracoval v prosinci ve studiu, než jsem letěl na Vánoce do Prahy, a fakt jsem se snažil.

13. Posledné veci

Druhá spolupráce s Oliverem Torrem. Text je zhudebněná báseň od Daniela Heviera. A píseň, která dala název celému albu. Teď to může působit, že táta to tak vybral, protože cítil blížící se konec. No možná, že cítil. To já nevím. Ale když mi ji prezentoval, tak ta báseň vůbec v tomhle kontextu zamýšlená nebyla. Je to milostná poezie. Zároveň jsem měl pocit, že to album nemůže končit ničím lepším, protože s tím novým kontextem je to silný závěr.

A taky velmi atmosférický…

Mám rád tu aranž. Když jsme ho původně natáčeli s tátou, byl to mnohem větší synthpop a odkaz na osmdesátky, kde se dokonce na konci zrychlovalo. Ollie pak přišel s tím, že by tam naopak neměly být eighties bicí a zrychlování, ale měli bychom se víc soustředit na náladu. Udělal na tom super práci s různými zvuky a synťákovými party. Pár dní jsme strávili jen tím, že jsme na tu písničku házeli nové nápady a různé vrstvy. Já to potom celé vzal a uklidil do takového minimalismu, ve kterém má každý zvuk svoje místo. Chtěl jsem, aby ta skladba celá vyrostla až na samý konec. A myslím, že to album nemohlo mít lepší závěr.

14. [voice memo: teraz to zastav]

Akorát jsme ten závěr museli odlehčit závěrečným voice memo. Myslím, že by táta nechtěl, aby deska končila úplnou depkou. Abych zase použil nějaký příklad, pojali jsme to jako Abbey Road nebo Sergant Pepper’s. Ten končí nejserióznějším songem A Day in the Life a potom, když zazní poslední, vážný akord, ozve se loop takových blbostí, které to odlehčí. Na Abbey Roadu končí The End a je tam ten vážný statement: The love you take Is equal to the love you make. Pak je chvíli pauza a hraje Her Majesty. Takže zase blbost, o které McCartney ani nevěděl, že na albu nakonec bude. A my jsme chtěli, aby ta úplná tečka v sobě měla trochu humoru, jako tyhle desky. Táta je měl rád, ale na svém albu nic podobného nikdy neudělal. A tak mi přišlo, že by to byl perfektní způsob, jak Posledné veci zakončit.

Seznamte se

Syn Mekyho Žbirky se rozhodl nesázet na slavné jméno a vydat se vlastní hudební cestou. Začínal v kapelách se spolužákem Oliverem Torrem a poté, co se přestěhoval do Londýna, se stal součástí tamní indie scény. Daří se mu zejména s projektem Sunnbrella. Album Posledné veci produkoval společně s Patrickem Jamesem Fitzroyem a nahrávali jej ve studiích Konk, které patří legendárním Kinks. Naživo se Sunnbrella představí 24. 6. na festivalu Metronome Prague.

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.