To byla jedna z mých oblíbených demonahrávek, co mi táta dal. Původně byla hraná na kytaru a původní anglický text naznačoval, že to bude love song. Zase jsem dlouho přemýšlel, co s tím vymyslet, aby mě to překvapilo. Nakonec jsem ji zkusil zahrát na klavír, který jsem přeharmonizoval o oktávu výš, takže zní…
No. Tak nějak. Když jsme to pak nahrávali ve studiu Konk, udělali jsme s tím to samé, ale přímo na pásku. Myslím, že té písničce hodně pomohlo, když táta napsal slovenský text. Dalo jí to celkový feeling a naznačilo dynamické nárůsty, které jsou v refrénech. Původně jsme je udělali jen se synťákem. Patrick James Fitzroy, který se mnou celé album koprodukoval, přišel s nápadem, že by tam měly hrát smyčce. Já jsem se tomu dlouho bránil. Moje idea pro celé album byla, že jdeme pryč od tradičních zvuků. Že tam nebudeme dávat nic, co by naznačovalo, že tohle je Atlantida nebo Biely kvet nebo Jesenná láska. Chtěl jsem se oddálit od všeho, co doteď bylo. A zároveň jsem věděl, že táta měl se smyčci taky komplikovaný vztah. Tvrdil, že udělat v pop music dobře smyčce, je těžká disciplína a že to uměl jenom George Martin spolu s Beatles. Jinak říkal, že je to „také fidlikanie“. Zkrátka, že smyčce můžou být snadno kýčovité. Proto jsem obzvlášť v tomhle songu smyčce nechtěl. Má citlivý, osobní a intimní text. Bál jsem se, jestli to celý song a jeho smysl nezlevní.
Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem se nechal přemluvit. Mám to totiž se smyčci stejně jako táta. Ale Patrick udělal demo aranž, kterou jsme poslali Danielu Wunschovi a po pár připomínkách jsme měli verzi, se kterou jsem byl schopen žít. Udělali jsme to relativně minimalisticky a výsledek obohatil dynamiku songu a zároveň mu dodal i takový pulz. Smyčce najednou to album ještě víc zpestřily a aranž se povedla, takže jsem rád, že mě přemluvili. Ale byl to se mnou fakt boj a absolvovali jsme hodně telefonátů.
Jedna z nahrávek, kterou jsme vytáhli z minulosti. To demo táta pouštěl už víckrát, když se pracovalo na jiných deskách, řešili to i v Abbey Roadu. Když mi ho táta poslal, tak jsem ho hned vzal. Vlastně to tak bylo u všech těch starých, na kazetu nahraných dem, protože já je mám esteticky rád. Jako by mě automaticky inspirovaly, co s tou písničkou dělat. Od začátku jsem věděl, že kousek původního dema použiju jako intro.
Je to nejrockovější věc na desce…
Ale bylo mi jasné, že kdybychom ji jenom přehráli a udělali k tomu ramonsánské kytary, jak to ten song naznačuje, bude výsledek znít moc bezpečně a obyčejně. A to by nesedělo do filozofie celého alba, že všechno má být jiné. Když jsem na demu pracoval, nahrál jsem ho v normální tónině a pak jsem na to hodil pitch shifter a asi o pět tónin snížil. Udělalo to takový hluboký sound, kytary zněly hutně a tátův hlas… jako by zpíval nějaký démonický Elvis. Začalo to připomínat až postpunkové věci a zároveň kytary byly heavy, jako něco od Queens of the Stone Age. Jako by Ramones hráli ze zpomalené pásky.
A tu pásku jste fakt zpomalili…
Je to tak. Zároveň mě inspiroval umělec Ariel Pink, který vytváří momenty nostalgie v hudbě, která je nová. Převádí vzpomínky na něco, co vlastně nikdy neexistovalo. Proto jsem chtěl ten song zpomalit a udělat ho trochu jinak. Bylo to dost komplikované, protože jsme se rozhodli, že Best Man in Town musíme nahrát live s živou kapelou. Dali jsme v Londýně dohromady punkové muzikanty, kteří mají ten správný přístup k hraní. A nechtěli jsme je zpomalovat digitálně. Páska má lepší zvukovou kvalitu a lépe to hraje. Jenže to znamenalo, že to musíme zahrát asi o dvacet procent rychleji, což znamená v rychlosti, která je až skoro nelidská. Já hrál na bicí, zpěv byl zrychlený a bylo to opravdu jako nějací Ramones na speedu. Byla to opravdu výzva. Nakonec jsme to zvládli, zpomalili to na pásce na normální rychlost a výsledek zněl tak správně bažinatě a bizarně, jak jsme chtěli. To byl skvělý moment. To, co jsme si naplánovali, dopadlo přesně, jak jsme chtěli!
Líbí se mi, že je ta skladba zařazena zrovna po Ako boh. Jde z ní ten pocit mládí, o kterém táta zpívá. Dramaturgicky mi to přijde skvělé.
Tracklist alba jsem předělával dlouho, aby všechny výkyvy měly odůvodnění. Dávalo mi to smysl. Je to vlastně takový opačný Abbey Road. Když se koukneme na vinyl, tak strana A končí I Want You (She’s So Heavy), což je asi největší hrot na celém albu. A strana B začíná Here Comes the Sun, což je naopak nádherný moment toho alba. A u nás je to naopak. Strana A končí Ako boh a strana B začíná punkovou písničkou, která znovu nastartuje energii druhé poloviny desky.
9. Madrigal
Ten se nečekaně stal jednou z mých oblíbených skladeb. Když mi táta posílal demo, nebyl jsem si jistý, co s tím udělám. Byl to klavírní song se zhudebněnou básní od Václava Hraběte. Měl hodně nemoderní sound a já si s tím nevěděl rady. Dlouho jsem u něj měl otazník a tu skladbu si schovával na později. Pak na mě táta zatlačil: Tohle mi tam musíš dát, tam jsou super akordy! A tak jsme se sešli s Honzou Horáčkem a ten nahrál demo klavír, kolem kterého jsem začal pracovat. Postupně jsem vymýšlel, jak to pojmout současně. Bylo to o to těžší, že Madrigal má valčíkový rytmus, což je pro moderní nahrávku skoro neřešitelná věc. Dlouho jsem přemýšlel, jak ten beat pojmout. Nakonec se to dostalo do bodu, kdy jsem v tom narazil na určitý minimalismus a konečně tu písničku pochopil. Udělal jsem hodně tichý aranž, člověk se k tomu songu musí trochu přiblížit. Inspiroval jsem se posledním albem Jamese Blakea, kde je hodně minimalistických momentů. Vyšel z toho jemný, citlivý song. Tom Andrews do něj v Konk nahrál rhodes a piano a vytvořil krásné outro. Nakonec je to jeden z mých oblíbených momentů na desce. Obyčejně takhle minimalistické věci nedělám, myslím, že obecně jsem se toho na tomhle albu hodně naučil. A tady si dokonce říkám: Ty jo, to se mi docela povedlo.
10. Kým skončím púť
To byl rozhodně nejtemnější song, který mi táta v demonahrávkách dal. Nahrál to doma na keyboardu na takový zvuk připomínající chorál. Byl to temný sborový zvuk, že si člověk připadal jako v Pánovi prstenů. Táta takhle psal často. Na albu Empatia měl song Strom, který byl právě takový. V aranži jsem se ale nakonec inspiroval Radiohead a taky posledním albem Davida Bowieho. Chtěl jsem, aby z toho vznikl víc živý song. Nahrávali jsme ho s pěti muzikanty v jedné místnosti. Šlo nám hodně o groove a pulz a o to, jak hrají spolu. Zase jsem vůbec neplánoval, že by tam měly být smyčce, ale Patrick hned připravil aranže. Všechny smyčce jsme pak nahrávali v České televizi s orchestrem sCore Orchestra a Michalem Pekárkem. Najednou to dostalo takový až jamesbondovský nádech, který jsem původně neplánoval.
U natáčení jsem s vámi zrovna byl ve studiu a pamatuju si, jak jsi říkal, že už jen čekáte na magický okamžik…
Z toho songu jsem byl opravdu nervózní, aby to dopadlo. Řešil jsem, jaké muzikanty dát dohromady, aby to správně hrálo, a jak vybrat ten správný tejk. Navíc jsme měli původně domluveného bubeníka z Black Midi, jenže ten nakonec onemocněl a tři dny před natáčením jsme museli hledat náhradu. Bylo to stresující, protože bubeník byl zrovna v téhle skladbě opravdu důležitý. Ale nakonec měl čas Patrickův kamarád Jamie Staples a nahrál skvělé rytmy. Zase si myslím, že je to sound, jaký táta ještě na nahrávce neměl.
Zároveň jde o jednu z posledních věcí, které na album nazpíval…
To už nahrával v období, kdy se nechal propustit z nemocnice. Nemyslím, že ten text takhle konceptuálně, bowieovsky plánoval, ale shodou okolností to tak dopadlo, že právě takový text zpíval na sklonku života. Takže trochu to v sobě toho Bowieho Lazara má.
11. Mne vadí
Taková chill kytarovka. Tady jsem vůbec neměnil, na co se to hraje. Ale změnil jsem tóninu, což jsem si u písní na tomhle albu prostě nemohl odpustit.
Proč?
Změna tóniny změní náladu. Nižší dodá písničce melancholii nebo temnotu. Vyšší zase energii. Dělám to tak často, když hledám inspiraci, hraju si v počítači s různými blbostmi a efekty, dokud mě nějaký zvuk nezaujme. A změna tóniny song často zasadí do jiného kontextu a mám se čeho chytit. Myslím, že tyhle triky se dnes dělají hodně.
Co změna tóniny udělala konkrétně s tímhle songem?
Trochu ho zlenivěla a udělala z něj ještě větší pohodu. Proto jsem se té nové tóniny držel a táta se jí vůbec nebránil. Je to taková moderní nostalgie, možná trochu Mac DeMarco, nevím, k čemu bych ji přirovnal. Hned, jak jsem udělal demo, bylo jasné, jak tenhle song bude znít. Dokonce akustická kytara, kterou jsem nahrál do dema, je i na nahrávce. V Konku jsem přetočil bicí, Patrick kytarové sólo, které už táta měl v demu zahrané na piano. To se párkrát stalo, že jsme použili kus aranže, co si táta už nahrál do dema. Je to tak třeba i s pianem v Ríši snov a na dalších místech.
Zase musím ocenit dramaturgii…
Myslím, že tenhle song po Kým skončím púť na albu funguje jako odlehčení.
12. Naivná
Úplně první demo, co jsem udělal. A ta písnička se vlastně od té doby moc nezměnila. Pracoval jsem na něm asi nejdéle ze všech, protože jsem chtěl udělat dojem a aby to bylo opravdu dobrý. V té době ještě nebylo rozhodnuto, že budu produkovat celou desku. Nebo že bych měl dělat finální aranže. Úplně původně jsem měl totiž dělat jenom demo aranže, abych přinesl nové nápady.
Co tě na téhle skladbě zaujalo?
Myslím, že původně se jmenovala I’ve Got Time a byla hraná na klavír. Od první chvíle se mi líbily ty akordy. Tam jsou moc hezké postupy v refrénu a ty mě inspirovaly, hned jak jsem je slyšel. Z nějakého důvodu mě napadlo použít takový speciální osmdesátkový synťák od Yamahy. Používají ho hodně dreampopové kapely jako Beach House. A tak jsem to i pojal. Jako takový zasněný song. A ty akordové změny mě bavily tak moc, že jsem je zopakoval víckrát, než je tam táta měl, abych z nich udělal motiv. Když to táta slyšel, hned se mu to líbilo. Vlastně to nastartovalo celé album, protože okamžitě chtěl, abych začal pracovat na dalších nahrávkách.
To bylo kdy?
Na konci roku 2020. Pamatuju si, že jsem na tom pracoval v prosinci ve studiu, než jsem letěl na Vánoce do Prahy, a fakt jsem se snažil.
13. Posledné veci
Druhá spolupráce s Oliverem Torrem. Text je zhudebněná báseň od Daniela Heviera. A píseň, která dala název celému albu. Teď to může působit, že táta to tak vybral, protože cítil blížící se konec. No možná, že cítil. To já nevím. Ale když mi ji prezentoval, tak ta báseň vůbec v tomhle kontextu zamýšlená nebyla. Je to milostná poezie. Zároveň jsem měl pocit, že to album nemůže končit ničím lepším, protože s tím novým kontextem je to silný závěr.
A taky velmi atmosférický…
Mám rád tu aranž. Když jsme ho původně natáčeli s tátou, byl to mnohem větší synthpop a odkaz na osmdesátky, kde se dokonce na konci zrychlovalo. Ollie pak přišel s tím, že by tam naopak neměly být eighties bicí a zrychlování, ale měli bychom se víc soustředit na náladu. Udělal na tom super práci s různými zvuky a synťákovými party. Pár dní jsme strávili jen tím, že jsme na tu písničku házeli nové nápady a různé vrstvy. Já to potom celé vzal a uklidil do takového minimalismu, ve kterém má každý zvuk svoje místo. Chtěl jsem, aby ta skladba celá vyrostla až na samý konec. A myslím, že to album nemohlo mít lepší závěr.
14. [voice memo: teraz to zastav]
Akorát jsme ten závěr museli odlehčit závěrečným voice memo. Myslím, že by táta nechtěl, aby deska končila úplnou depkou. Abych zase použil nějaký příklad, pojali jsme to jako Abbey Road nebo Sergant Pepper’s. Ten končí nejserióznějším songem A Day in the Life a potom, když zazní poslední, vážný akord, ozve se loop takových blbostí, které to odlehčí. Na Abbey Roadu končí The End a je tam ten vážný statement: The love you take Is equal to the love you make. Pak je chvíli pauza a hraje Her Majesty. Takže zase blbost, o které McCartney ani nevěděl, že na albu nakonec bude. A my jsme chtěli, aby ta úplná tečka v sobě měla trochu humoru, jako tyhle desky. Táta je měl rád, ale na svém albu nic podobného nikdy neudělal. A tak mi přišlo, že by to byl perfektní způsob, jak Posledné veci zakončit.
Seznamte se
Syn Mekyho Žbirky se rozhodl nesázet na slavné jméno a vydat se vlastní hudební cestou. Začínal v kapelách se spolužákem Oliverem Torrem a poté, co se přestěhoval do Londýna, se stal součástí tamní indie scény. Daří se mu zejména s projektem Sunnbrella. Album Posledné veci produkoval společně s Patrickem Jamesem Fitzroyem a nahrávali jej ve studiích Konk, které patří legendárním Kinks. Naživo se Sunnbrella představí 24. 6. na festivalu Metronome Prague.