„Čin víc než slova,“ opakuje v refrénu už zveřejněného singlu David Koller. Tanečním beatem se prolíná zvuk křídlovky Miloslava Hloucala, vytváří takovou tu správně zamlženou atmosféru. Jen se v ní ztratit. A i když to není tématem písně, ten slogan dobře sedí na ledacos. Třeba i na to, jak Davidovo šesté sólové album vznikalo. A vlastně ještě vzniká. „Ty písničky, cos dostal, ještě nejsou finální,“ směje se, když sedáme před počítač v režii, abychom si je při poslechu alba společně prošli.
Nad tím se zarazím, protože poslechovku začínáme zostra jinou skladbou, která dala albu název Nebudem se bát. „Počkej, jak to myslíš, tenhle singl už je přece venku dlouho?“ ptám se na písničku, kterou na text Patrika Hartla s Davidovým přispěním napsal kytarista Michal Pelant. „To jo. Dokonce ji i hrajeme na koncertech, ale dneska jsme ji stejně ještě dodělávali,“ vysvětluje, jak to v jeho kapele chodí. Vždycky je co vylepšovat.
To bylo tak. Michalu Pelantovi se zveřejněná verze pořád v něčem nezdála. Starší demo podle něj mělo lepší energii, tak se do ní kapela musela ještě jednou ponořit. Nejdřív se měla znovu nahrát jenom kytara. Ale jen u toho samozřejmě nezůstalo. Adam Koller nakonec předělával bubny. Ladil se každý přechod. Pak se postupně měnil zpěv, synťáky, upravovala basa… „Teď to má Steve Lyon, který nám album míchá, ať se to stihne,“ popisuje David péči, kterou dostává každá z jedenácti nových písniček. A tak, zatímco si tady povídáme, poslední z nich snad už naposledy hýčká britský mistr zvuku, který pracoval s Depeche Mode a s Davidem se poprvé setkali u alba Československo.
„Myslíš, že tu změnu někdo z posluchačů vůbec postřehne?“ ptám se bezelstně, když si představím, jak nevděčné to obyčejně je a co všechno to pro autora znamená otevřít už hotové dílo a znovu se v něm začít vrtat.
„To netuším,“ pokrčí David rameny, jako by na tom ani nezáleželo. „Faktem je, že to znělo trochu líp než ta verze, která už rok visí na netu. Tak jsem si řekl: proč ne? Uděláme to. Bude to stát pár tisíc navíc a třeba to bude dobrý.“
Takovou drobností se přede mnou skládá docela přesný obraz, jak celé album Nebudem se bát vznikalo. V jeho příběhu není žádné dlouhé čekání na múzu a navzdory názvu ani žádný velký manifest. Neváže se k němu ani jedna romantická rocková historka o okamžiku osvícení a magii ve studiu. Zásadní jsou v něm slova jako: vymýšlet, zkoušet, přepisovat, nahrávat, škrtat, předělávat a intenzivně pracovat. Ta totiž nejlépe vysvětlují svět, ve kterém jeden z nejvýraznějších českých rockových zpěváků a muzikantů ve svých pětašedesáti žije. I proč stojí za to jeho písničky poslouchat pozorně a hledat v nich poschovávané muzikantské detaily.
Skladba za měsíc
První zárodky nového alba vznikly vlastně už před dvěma lety. Po vydání minulého LP XXIII přišlo nejprve best of. David si po odchodu z Lucie uvědomil, že za sebou má slušný kus kariéry, ale vlastní souhrnnou desku ještě neměl, a že by tedy nebylo od věci se na ty písničky podívat současným pohledem a se současnou kapelou. Když desku dodělal a vydal, hned byla na stole obvyklá otázka: A co dál? „Rozhodl jsem se, že začnu zase psát nový písničky a třeba se to nějak rozjede,“ popisuje suše, ale výstižně.
Nejdřív v tom tedy ani nebyl žádný velký plán nebo cíl. Jako úplně první vznikla skladba Stejný, pod níž jsou autorsky podepsaní Marcell a Jenda Vávra a na jejímž začátku byl také Lukáš Chromek. Pak následovaly další singly. Už zmíněné Nebudem se bát s textem Patrika Hartla a Víc než slova, v níž dostal výrazný prostor trumpetista Miroslav Hloucal. Pořád to ale byly „jen“ jednotlivé písně. Teprve na začátku letošního roku se David rozhodl, že z nich bude deska: „Najednou byl leden. Říkali jsme si, že by bylo dobrý to letos dodělat,“ popisuje. V tu chvíli se tempo práce změnilo. Následujících sedm skladeb vzniklo rychle, ale důkladně a pečlivě a na několikrát. Každá zabrala zhruba měsíc. A mezitím navíc David se svým bandem intenzivně koncertoval.
Když se ho ptám, co ho tentokrát hnalo pracovat pod takovým tlakem, jenom rozhodí rukama. „Už jsou to tři roky, co vyšla nová deska. Říkal jsem si, že by bylo dobrý hrát občas něco novýho. A mám takovýhle prima studio, tak se tady dá dělat cokoli,“ vypráví. Ještě na konci ledna odjeli s kapelou do Českého Krumlova, aby se vrhli do nových věcí, ale protože se soustředění protnulo s fotbalovým mistrovstvím světa, moc z toho zkoušení nakonec nebylo. S o to větší intenzitou se do příprav alba pustil po návratu. V Meetfactory se David prakticky zavřel a ven vycházel hlavně kvůli živému hraní. „Když jsme nekoncertovali, dělal jsem na jedný písničce za druhou. Nechtěl jsem mezi nimi přeskakovat a přepínat z jedný nálady do druhý. Každá potřebovala svůj čas. A do prázdnin jsme chtěli mít hotovo.“ Povedlo se to sice až o dva měsíce později, ale cena za intenzitu, se kterou nová deska vznikala, byla i tak jasná. „Neměl jsem fakt žádný volno. Děkuju tímto mojí manželce, že mi neřekla ani křivý slovo. Protože jsme buď koncertovali, nebo jsem byl ve studiu.“
Celoživotní posedlost
„To je hobby,“ prohlásí David, když mi ukazuje, co má kde ve studiu. V místě, kde vznikají písničky, které mají statisícové i milionové poslechy, to zní trochu komicky. Tak se nejdřív zasměju, ale pak mi dojde, že to myslí vážně. Spousta lidí ho má zaškatulkovaného jen jako zpěváka a autora. Mimo jiné prakticky celý život postupně sbírá studiovou techniku a nástroje a opravdu hodně do ní investuje. Jednu dobu měl dokonce tři paralelní studia. O hudbu se odjakživa zajímal ve všech aspektech, tedy včetně těch technických. A tak není divu, že mi tu teď do detailu popisuje zesilovače, kytary, analogové přístroje, klavíry, vybavení, které je potřeba skoro neustále nějak servisovat, udržovat, obměňovat...
Všechno přitom směřuje k jedinému cíli: aby když dojde na natáčení, nemusel nad technikou vůbec přemýšlet. „Když dělám zvukařinu, nemůžu nahrávat. Jsou to dvě hemisféry. Jedna technická, druhá tvůrčí. A to nejde dohromady,“ vysvětluje David Koller. „Chci přijít do studia a chci, aby všechno fungovalo. Nechci se starat o krabičky. Když jdu natáčet, nechci už nic řešit, žádný potenciometr mě nezajímá.“
Jak dlouho trvalo vytvořit prostředí, ve kterém tohle funguje?
„No celej život,“ zachechtá se David.
A nějaké kouzlo se v tom jeho celoživotním studiovém maratonu nakonec asi přece jen skrývá. Během poslechovky mě překvapí, jak různorodě a barevně písničky z nového alba zní. Je poznat, že nevznikly podle jednoho nastavení nebo předem nakresleného zvukového plánu, že nad každým detailem se tu někdo zamyslel a za výsledkem, který přirozeně plyne, je spousta zkušeností a pilování. A taky postupně vyplývá na povrch, že i když se bavíme o sólové desce, není to jen one man show. „S čím jsem si nevěděl rady, to jsem s chutí posunul někomu jinýmu,“ pokračuje ve vyprávění o nové desce David, který je pod většinou nových písniček podepsaný i autorsky.
Jako příklad hned pouští hodně netypickou skladbu Mezi řádky, což je docela překvapivý duet se slovenskou šansoniérkou Szidi Tobias. Poprvé se setkali na představení v divadelním Studiu DVA a nenapadlo je, že z toho bude spolupráce. Pro Davida byl zvukově i stylově netypický duet nakonec jednou z těch skladeb, do kterých se takzvaně „zamotal“. Zkrátka si najednou nevěděl rady. „Někdy už slyšíš písničku po stopadesátý a nemáš odstup. Přijde ti, že je to v pořádku, ale není,“ vysvětluje, proč produkci svěřil vzhledem k výslednému soundu písně dalšímu překvapivému jménu. Ondřej Fiedler, zvaný Fiedlerski, je spojovaný s kytarovými nářezy nebo popem, současnou elektronikou i rapem. Ale píseň, která je z podstaty šanson? Takovou do téhle chvíle neprodukoval.
Zvlášť na ty Davidovy „bedny“ ve studiu se do ní člověk při poslechu okamžitě propadne. A za chvíli si všimne, jak se celou písničkou prolíná jemná kytara s krásným zvukem, která rozhodně nezní česky. „Taky je tam Al Di Meola,“ kývne David. „Počkej, ukážu ti video, jak to nahrával…“ A s klukovským zaujetím začne hledat v telefonu, jak jeden z nejvýraznějších kytaristů jazzrockového fúzování ve svém studiu v New Yorku spokojeně brnká do jeho skladby. Meola je Američan s italskými kořeny, slavný je už od půlky sedmdesátých let, kdy hrával s Chickem Coreou, a jeho hraní hodně ovlivnilo flamenco i latinskoamerické rytmy. Není to jméno, které by si člověk na první dobrou spojil s deskou českého rockového zpěváka. Ale tady to zaklaplo.
„Mě by nenapadlo někdy zavolat takovýhle hvězdě,“ pokračuje David bezprostředně a vypráví, jakou souhrou náhod se natáčení přes známého a Di Meolovu ženu povedlo domluvit. „To je neskutečný, co se dá na kytaru vyrobit. A ještě je to sranda. Viděls ten battle, jak se přetahujou, kdo je lepší?“ popisuje nadšeně svoje dojmy z koncertu Di Meoly s Pacem de Luciou a Johnem McLaughlinem. „Přitom všichni tři jsou úplně geniální kytaristi!“
„Je to takový náš bonbónek,“ odvětí ale zase jakoby nic, když se ho ptám, co pro něj znamená mít na albu hosta tak zvučného světového jména.
Možná šlo prostě jenom o to udělat si radost.
Hledání příběhů
Už jsme to naťukli u názvu alba a titulní písničky, které trochu klamou tělem. David Koller se sice často a konzistentně vyjadřuje k politice a vzkaz Nebudem se bát má do dnešní doby sílu sám o sobě. Ale předmětem jeho šesté sólovky jsou přece jen spíš příběhy a vztahy. Holky, kluci, chlapi, ženský z různých pohledů a v různých rolích.
A to i z těch rockového zpěváka ne právě typických. David se hned rozpovídá, s jakou chutí se tentokrát pustil do ženských textů, vyprávěných ženským pohledem. Po předchozí spolupráci se spisovatelem Jáchymem Topolem se totiž tentokrát do psaní výrazněji zapojila i jeho žena Barbora Topol Hanková. V tracklistu je podepsaná hned pod několika výraznými kusy, jako jsou písničky Kasa okusuje nehty nebo Dobrý věci, spolu s Jáchymem Topolem pak Taková pěkná.
„Zpívat o nějaký holce, která je prodavačka a co se jí u toho honí hlavou, to chlapa nenapadne. Přitom je to lidský, trochu romantický, a je v tom podstata toho bytí. Žádnej umělej útvar,“ popisuje David, co konkrétně ho inspirovalo na textu Kasa okusuje nehty, který vytváří vlastní svět a na něm bylo do něj posluchače dostat prostřednictvím hudby. A proč ho právě na téhle desce tak oslovilo ženské psaní.
„Nechci opakovat témata, o kterých jsem už zpíval,“ vysvětluje, proč už se v poslední době sám do textování nepouští. „A možná ani nechci říkat nic ze svýho soukromí. Radši vezmu příběh od někoho jinýho. Když to ze mě nevypadne hned, mám totiž problém to dodělat. Já nesedím u papíru. Sedím u kytary. Nebo u synťáku. Nebo za bicíma.“
Obyčejnost souvisí s přirozeností. A přirozenost s autenticitou. A to jsou všechno atributy, ve kterých se skrývá síla dnešního Davida Kollera na koncertech i na deskách. Na otázku, zda předem hledal nějaké velké sdělení, kterým by novou nahrávku zarámoval, jenom zavrtí hlavou. „Tohle jsme dokázali za dva roky udělat. Někdy se to potká. Někdy je to náhoda, akorát jí musíš pomáhat.“
To už mluvíme o dalším výrazném textu alba, skladbě Já byl možná úžasnej, kterou David kompletně nahrál, nazpíval a vyprodukoval sám. Její text může působit autobiograficky a jako hořkosladká zpověď stárnoucího rockera. Ale za textem stojí Jan Sahara Hedl. Jeho slova si David poprvé zazpíval, když zkraje letošního roku hostoval v písničce A teď už je to jednou jasný na albu Michala Pavlíčka. A ta Saharova, pro změnu správně chlapácká poetika, mu nebývale sedla. „Tak jsem ho oslovil, jestli by nechtěl něco napsat taky mně,“ líčí David. Ve studiu se mu vylouplo takové temné elektronické blues postavené na bicí smyčce, podivuhodně propletené s foukací harmonikou i synťáky, které sám vyprodukoval. A zpátky mu přišel klenot, který začíná slovy: „Já byl možná úžasnej / každý ráno současnej / a po nocích i vtipnej / a taky hodně chytrej.“ Pak začíná Saharův text nabírat na obrátkách: „Já byl trochu lakomej / a temnej jak netopejr / a jindy divně klidnej / jakože i vlídnej.“
„Baví mě, že to je zase ten chlapskej pohled. A že se tam ke spoustě věcí jakoby přiznávám, ale přitom ne, je to Saharův text!“ říká David nadšeně, když si povídáme o jednom, alespoň pro mě, z nejsilnějších momentů nového alba.
Na té nahrávce toho ale zaujme daleko víc. Mě přirozeně skladba Nech mě bejt, v níž se David Koller velkým obloukem vrátil až na začátek svého skládání. Jde totiž po Majolence, se kterou zahajoval kariéru, teprve o druhou reggae písničku v jeho repertoáru. Stojí na příběhu poněkud drsného charakteru, který vymyslel Patrik Hartl. A který funguje právě díky zdánlivě rozvernému charakteru hudby. „Jenže my jsme s tím reggae tak dlouho bojovali, až jsme to zkurvili a udělali z toho nějakej normální rock,“ popisuje David vývoj téhle písničky. „K tomu textu, kterej je sám takovej na hraně, to najednou vyznělo celý negativně. Že jsi prostě úplnej kokot.“
A tak se zase musel vrátit na začátek. Když totiž výsledek slyšel Patrik Hartl, hned se ozval. „Těžce nesouhlasil. Říkal, že je to hrozný, že dělal písničku, která je veselá, a ten text ji jen trochu špičkuje. A měl pravdu,“
popisuje David, jak s kapelou zase pokorně oprášili původní verzi a vrátili se k druhé době. I s vědomím, že možná právě tahle skladba nejspíš rozdělí posluchače.
Staré hity nejsou všechno
Takhle bychom mohli nad novým albem Davida Kollera pokračovat píseň po písni. Taky to v jeho studiu děláme a já si najednou uvědomím, že se celou dobu v otázkách vracím k tomu, kde se u Davida bere to nutkání a potřeba po tolika letech kariéry pořád skládat a natáčet nové písničky. Mám totiž čerstvě v hlavě příběh Radima Hladíka, jehož životem jsem se poslední měsíce probíral při psaní knížky. A právě u Radima to bylo opačně. V určitou chvíli prostě přestal nové věci psát a už jenom koncertoval a kytary natáčel pokud možno z fleku. „Dobře si na to vzpomínám,“ pokývne David, který v Blue Effectu na konci 80. let hrával a s Radimem později na spoustě projektů spolupracoval. „Vždycky, když jsme se setkali někde v backstagi, říkal jsem mu, ať ještě něco udělá,“ vzpomíná. „Ale on se asi bál, že nepřekročí ten stín Blue Effectu.“
Dokud člověk začíná, nemá co ztratit. Každá další písnička ho někam posouvá. Jenže pak vzniknou věci, které přežijí desetiletí, lidé je znají zpaměti a samy se stanou měřítkem všeho, co přijde potom. To pak každá nová skladba od prvního akordu rovnou soupeří s minulostí a tím, co bylo před dvaceti, třiceti, čtyřiceti lety. Těžko se to popisuje, na papíře to vypadá malicherně, ale skrývá se za tím jedna z náročných překážek, s níž se v nějaké chvíli potýká každý muzikant, který někdy zažil úspěch. „Přišlo by mi trochu trapný hrát zbytek života jenom věci, který už jsem udělal,“ odpálí ovšem tuhle myšlenku ve vší stručnosti David Koller. Odpověď, ke které dospěl on, je opačná než Radimova: Nezastavit se, protože ustrnout v minulosti je past. „Kapela potřebuje nový písničky i koncerty,“ poznamená stručně, jednoduše a výstižně. Zkrátka: Nebudem se bát.
Když se vymotám ze studia, venku už je tma. Mezi dveřmi se ještě Davida ptám, když už je teď rozjetý, jestli rovnou píše nové písničky.
„Ne, ne, ne. V tom si dám chvíli pauzu.
Teď budeme hrát,“ směje se.
Ale poprvé za celý večer zní něco definitivně.
Uvidíme, na jak dlouho.
Nebudem se bát
Šesté studiové album Davida Kollera vyšlo na konci září. Hostují na něm Szidi Tobias či kytarista Al Di Meola. Křest je plánovaný na 27. 5. na pražské Štvanici. Koncert se uskuteční v prostoru centrálního tenisového kurtu Coloseum. Fanoušky čeká speciální scéna a program šitý na míru. Zaznít by měly jak skladby z nového alba, tak největší hity z kariéry Davida Kollera.