Hlavní tvář brněnského labelu Rychlí kluci od začátku překračuje hranice mezi rapem a popem. Když jsme spolu mluvili před rokem poprvé o jeho debutu Svědomí, popisoval, jak s producentem D.Kopem a dalšími kamarády v Brně z ničeho rozjeli celou scénu. Bylo jasné, že tahle parta má z rapového podzemí do světa skutečného mainstreamu našlápnuto zdaleka nejvíc. A teď se to děje.
Co se z tvého pohledu za ten rok změnilo?
Hodně věcí. Jak co se týče mentální stránky, tak té hudební. Když jsem dělal album Svědomí, měl jsem problémy s hlasem. Moc jsem o tom nemluvil, protože by to nebyla moc dobrá reklama. Svým lifestylem jsem si dodrbal hlasivky. Odrazilo se to na mém psychickém stavu. Hudbu miluju, je to můj život. Najednou jsem ji nemohl dělat naplno a jak jsem plánoval. Ničilo mě to. A myslím, že se to do té tvorby promítlo. Ale i tak je na Svědomí cítit čistá emoce. Co jsem mohl, to jsem odzpíval. Ale byl jsem rád, že se mi hlas vrátil.
To mě překvapuje. Když jsme spolu mluvili před rokem, říkal jsi, že si dopřáváš odstup a hledáš nové cesty. To byl zastírací manévr?
Dá se to tak říct. Mě ta situace fakt ničila a rozhodl jsem se o ní mluvit, až to bude opravdu za mnou. A další věc je, že není dobrá reklama k vydání alba říct, že jsem ho nahrál, ale nejsem s ním spokojený kvůli vlastnímu hlasu.
Jak se to změnilo? Začal jsi zpívat správně?
Přišel jsem na to, co s těmi hlasivkami je, a začal se o ně starat. Nedá se říct, že by to album bylo vyloženě zpívané nebo rapované. Ale ten hlas se mi zlepšil. Zjistil jsem, co dělám za chyby, a opravil je. A s tím se mi vrátilo i sebevědomí. Takže do nové desky jsem šel už naplno.
Sebevědomí je pro aktuální album Popstar důležité. Už z toho názvu je patrné, že si uvědomuješ slávu.
Ten koncept vznikl za pochodu sám od sebe. Začal jsem dělat texty o tom, co se děje v mém životě. Myslím, že na rozdíl od ostatních rapperů mám tu výhodu, že se nebojím jakéhokoli žánru. Zpívám třeba i s kytarou, což se pak dostává i k maminkám mých běžných posluchačů. Kdysi jsem se toho bál, že mě fanoušci rapu odsoudí. Ale v tenhle moment jsem se přes to přenesl. A postavil jsem se k tomu. Však jsem popstar!
Dokonce jsi v létě udělal předělávku Podvodu od Honzy Nedvěda pro film Shocky & Morty. Nebál ses toho?
Oslovili nás, že chtějí předělávku na soundtrack. Vzali jsme to, jenže oni nám nejdřív zadali, že máme udělat remake. Čekali, že to přeprodukujeme a uděláme Podvod v novém kabátu. Myslím, že si představovali, že použijeme elektroniku a třeba nějaké trapové prvky. Ale když jsem to slyšel, říkal jsem si, že to je velký ne. Podvod, to je prostě srdcovka, co zněla na Strahově. A kdybych se jí dotkl, tak by mě, myslím, lidi zabili, pokud by to bylo nevkusný. A tak jsem řekl, že maximálně můžu udělat verzi, která existuje, a dát jí nový kabát. To znamená nahrát ji stejně, ale s novým zaoblením. Asi se to povedlo, protože reakce jsou super.
To byl, myslím, chytrý krok. Prostě jsi jenom vzdal poctu písničce, kterou každý zná. A nesral ses do ní.
Přesně to jsem chtěl. Jsem přesvědčený, že jakákoli rapová verze by nás dostala někam, kam by nikdo nechtěl.
Rap a mainstream jsou u nás navzdory číslům pořád rozdělené světy. Dostal tě právě Podvod mimo bublinu rapových fanoušků?
Určitě. Myslím, že když člověk začne zpívat akusticky a hrát na kytaru, dostane se to k sortě lidí, která rap neposlouchá. Určitě se to dostalo přes hranice posluchačů, které jsem do té doby měl. Bál jsem se, že dostanu bídu, ale lidi mě přijali s otevřenou náručí.
Album Popstar ale předznamenala jiná písnička. Singl Praha/Vídeň. Ta vznikla jak?
To jsme zpátky u těch hlasivek. Udělal jsem ji v době, kdy se mi konečně začal vracet hlas a celé to odstartovala…
Co se ti vlastně s tím hlasem stalo?
Žil jsem rapstar život jako každý rapper, jenže jsem zpíval. Myslím, že takhle to tu nikdo dřív moc nedělal. Měl jsem klubové koncerty. Došel jsem na koncert, odzpíval ho, zařval si, šel jsem pít do čtyř do rána. A druhý den šel na další show. Jenže hlasivky jsou sval, který musíš procvičovat a starat se o něj. A taky ho můžeš přetáhnout. A pak to jednou přišlo. Měl jsem o víkendu dvě shows, a když jsem šel na tu druhou, přesně si ji pamatuju, bylo to v Mostě, v polovině mi prostě přestal fungovat hlas. A od tý doby to bylo jenom blbý. Hlasivky se mi přestaly dovírat. Měl jsem je tak obouchané, že už to nešlo.
Jak jsi to řešil?
Musel jsem změnit jídelníček i životosprávu. Musel jsem ten hlas začít cvičit jako každý jiný sval.
Takže popstar nepije před koncertem…
A pokud mám show druhý den, tak ani po koncertě. Rozezpívávám se každé ráno. Beru si s sebou pastilky, jednou týdně chodím na zpěv k profesorce, která mi dělá zároveň rehabilitaci hlasivek.
Takže ses toho z nouze dost naučil.
To určitě. V době, kdy jsem nemohl zpívat, jsem byl frustrovaný a rozhodl se, že musím jakoukoli formou dělat hudbu. A tak jsem se rozhodl, že se naučím produkovat. Pustili jsme se do toho společně s D.Kopem. A dopadlo to tak, že většinu produkcí na novém albu jsme si udělali sami. Zkrátka všechno špatné je pro něco dobré.
Ale pojďme zpátky k těm songům. Praha/Vídeň. Mezi nimi je tvoje město, Brno…
Přesně tak. Jsou to dvě města v okolí Brna, kam se vyplatí jet za zábavou, když už je člověk z Brna unavenej. Ten okruh je jasně daný. Pro Brno je to takové velké spojení. Jednou jel kamarád vlakem z Prahy domů a probudil se ve Vídni.
Mě to zaujalo i hudebně. Na celém albu je patrný příklon k tanečnímu soundu.
Je pravda, že mě rytmické věci začaly hodně bavit. Mám rád, když je hudba zábava a člověk o ní nemusí moc přemýšlet. Očividně to takhle baví i lidi. Občas je to potřeba. No brain.
Přitom Svědomí i předchozí singly byly spíš temné, melancholické. Změnily se úspěchem i vaše životy?
Myslím, že jo. Album Popstar jsem reálně udělal, protože jsem se jako popstar cítil. Byl jsem sebevědomej, byl jsem zpátky. A šlo mi to. Nevím, jak jinak to popsat.
To ses jednou ráno probudil a řekl si: Tak, jsem popstar! Je to přece silný statement. Jak na tohle člověk přijde?
Když se na to album člověk podívá, tak to jako statement působí. Ale přišlo to postupně. Dělal jsem písničky a v jedné jsem zmínil, že jsem popstar. Začalo mě to bavit. Pak se to dostalo do další věci. Ta idea mě bavila… Album se mělo původně jmenovat Rychlí, kvůli tomu je na přebalu vyfocený ten blesk. Ale pak jsme natáčeli klip v Barceloně a najednou říkáme: Proč se to vlastně nejmenuje Popstar? Tak jsme to tak dali.
V tom songu se mi mimo jiné líbí, jak líčíš situaci na hraně zákona, které ses nejspíš účastnil. A přiznáváš, že ses normálně podělal.
Hrozně moc mladých kluků rapuje o dealování drog a nějaké kriminální činnosti, i když Česko je tak bezpečná země. Chtěl jsem ukázat, že si na to nemusíš hrát, že můžeš být real a říct, jak to bylo. Neříkám, že jsem se účastnil něčeho nelegálního. Ale pro mě to byl moment, kdy jsem si uvědomil, co nechci dělat. Ne, díky. To není pro mě. Radši vydělám peníze jinde. Třeba v hudbě.
Je za názvem Popstar i touha konečně prorazit bariéru mezi rapovou scénou a popem, o které jsme už mluvili?
Rap už je pop. Už nejsou rapstars, všichni, co dělají rap na nějaké úrovni a jsou poslouchaní, jsou už popstars. Ten dvojsmysl, že nás velká média ignorují, v tom je. Vždyť rozumný člověk by v tom měl vidět příležitost. To jsou reálná čísla reálných lidí. Proč to ignorovat? Hej, já jsem popstar!
A ta největší z rapové scény je Viktor Sheen, ke kterému máš hodně blízko. Co říkáš na jeho fenomenální úspěch?
Neskutečný a zasloužený. Když jsem začínal, Viktor mě pozval k sobě. Ptal jsem se ho: Viktore, daj se na tomhle vůbec vydělat peníze? Já fakt nevím. Tehdy mě brával na svoje shows, kde jsem zpíval, a já řešil, co dělat. Zrovna jsem nastupoval na vejšku a říkal si: Nevím, jestli se tý hudbě věnovat na sto procent, jestli to za to stojí, jestli se mi to vrátí. A Viktor říká: Prostě dělej to, co děláš. Děláš to správně a ty peníze z toho budou. Přitom když jsme tehdy hráli třeba v Táboře, měl tam sám padesát lidí. V kontextu toho, za co hraje teď, hrál za drobný. Ale uklidňoval mě, že to dokážu. A pak to dokázal on – úplně neskutečným způsobem!
Lidi, kteří jsou mimo scénu, se mě vždycky ptají: A proč ten Viktor Sheen. V čem je ten jeho úspěch? Jak bys na to odpověděl ty?
Za prvé je to přístupnost. Viktor už teď taky zpívá, v momentě, kdy zlepšil vokální linky, všechno mu šlo ještě víc nahoru. A hlavně Viktor dokáže jednoduchými texty navodit realisticky situaci a pocity. Jsou to jednoduchá slovní spojení, ale člověk je vnímá, jako by je sám psal. A to je vlastnost, kterou má, a je to něco, co se člověk podle mého nemůže naučit. Má to tempo, má to rytmus, Viktor zpívá, je to přístupné pro lidi. A jeho texty mají šmrnc. To je kombo, které funguje. Nechápu, že to někdo nechápe. Jeho věci jsou osobní, a ještě se v nich člověk najde. To je smrtící kombinace!
A můžu vůbec tebe ještě označovat za rappera? Jsi asi spíš zpěvák, ne?
Ty hranice už dneska nejsou nikde. Rapper zpívá, zpěváci rapují. Beru obojí, nemám žádnou škatulku, kterou bych se potřeboval prezentovat.
To je možná na tom albu nejzajímavější, že škatulky nepotřebuješ. Hned druhá skladba Hot Dropout, kde má featuring fiedlerski, je v podstatě drum’n’bass.
Je to tak! To jsme se inspirovali americkým zpěvákem Charliem Puthem. Sleduju ho dlouho a baví mě, jaký je hudebník. A právě on začal takováhle tempa dávat do všech svých dem, která šly ven. Všude se to opakovalo. Tak říkám: Pojďme to taky zkusit udělat! Bylo nás ve studiu asi pět a ta session probíhala přesně, jak to má být. Byl tam s námi i D.Kop a Kvítek a každý přišel s nějakým nápadem, takže ten track skvěle odsejpal. Postupně se ty vrstvy doplňovaly a spojovaly. Bylo to, jako by se ta písnička dělala sama. Zas to všechno vzniklo náhodou a samovolně. Nešli jsme si pro nic konkrétního. Jenom jsme začali tím rytmem. Fiedlerski dodělal kytaru, která to vede… Myslel jsem si, že to bude největší singl z alba. Natolik mě ten track bavil, ale to jsem se asi zmýlil.
V tomhle ohledu si to album žije vlastním životem. V trendech na YouTube máte skladby, které nemají ani klip nebo alespoň lyric video. Třeba Nad ránem…
Ta už je druhá nebo třetí v pořadí. Já už ani nevím…
Ale jak se to stane?
Konkrétně s Nad ránem jsem na to vyzrál, protože jsem ji tahal přes Tiktok, což tu nikdo moc nedělá. Z té písničky jsem tak udělal trend ještě předtím, než vyšla. Viděl jsem to na americké scéně a přišlo mi, že tady to všichni zatím ignorují. Tak jsem to zkusil. Myslím, že je evidentní, že je to dobrá cesta k promu.
Skladba Nad ránem mě zaujala ještě něčím. Je to totiž regulérní love song. To je docela změna, protože na té desce máš i track PPP a to je…
Toxicita.
Přesně. „Říkal jsem ti, že budeš brečet. A teď brečíš a já jdu pryč…“
Je to tak. Tam je to všechno jako červená vlajka. „Sama si věděla, kam jdeš. Všechny kámošky ti říkaly, jakej jsem kretén.“ Mě baví hledat na témata různé pohledy a týká se to i lásky. Zpívat o ní v té čisté formě je fajn, ale baví mě hledat nové úhly. Slyšel jsem jednu sloku od Brenta Faiyaze, což je R&B zpěvák, který je strašně toxický. A měl v ní jednu frázi: „Mám od tebe šestnáct zmeškanejch hovorů. Promiň bejby, ale chybělas mi…“ Tahle věta mi utkvěla v hlavě. A říkal jsem si: Přesně takovou věc chci udělat. A dát do ní všechny ty toxické věci, co jsem si pamatoval z nějakých vztahů, nebo je někde odkoukal. A tak jsem je tam nasázel.
Nevadilo ti, že se prezentuješ jako macho?
Vůbec. Já si říkám, že hudba nemá hrdiny a záporáky. Za mě je to jako udělat film. Občas uděláš horor, občas uděláš krvák, občas jsi v tom filmu bad guy, ale to neznamená, že takový jsi v reálném životě. Prostě jsem se do toho vžil.
Vztah rapperů a holek se teď hodně řeší… Katarzia měla dokonce beef se Smackem…
Vím o tom. A třeba tematice, že holky jsou „jenom na to“, se snažím vyvarovat. I když i takový track z minulosti asi mám. Ale tohle je spíš úhel pohledu. Scénář, který se reálně děje, a já na to jenom poukázal. Ale já nad písničkami ani tolik nepřemýšlím, když mě to baví a cítím, že z toho půjde emoce, tak to tam prostě pošlu.
Takže v Nad ránem můžeš být kluk, co je trochu opilej a vypráví holce zamilovaný řeči, a dokonce je i myslí vážně…
Každej máme různé stránky. A všechno se dá samozřejmě i zveličit. Občas si ty scénáře přibarvím. A Nad ránem je momentová věc. Je v ní ten náboj a je to o tom, co se v tu chvíli děje. To album nemělo vyznít tematicky, neměla tam být žádná návaznost. Jsou to prostě jenom střípky, kterých jsem se zrovna chytnul, protože jsem to tak cítil. Vůbec jsem nepřemýšlel, že tam mám toxickou skladbu a o pár tracků dál zase věc o lásce. Řešil jsem jenom, že mi to dobře zní, tak jsem to tam prostě dal. To album je nejmíň promyšlená věc, jakou jsem kdy vydal.
A já právě přemýšlel, jestli je tam nějaká vnitřní linka.
Vůbec. Prostě jsem sesbíral deset dem, která jsem dělal během dlouhé doby. A říkám D.Kopovi: Davide, jdeme udělat album! Za dva měsíce jsme ho měli. Každý den jsme byli ve studiu a posílali to tam. Je to úplně přímočará nahrávka. Snažil jsem se to hlavně nepřemyslet, když mě napadla melodie, hned jsem ji tam dal. Když slovní spojení, tak taky, i když třeba nedávalo úplně smysl. Stačilo mi, že dobře zní. Chtěl jsem, aby to odsejpalo.
A tahle bezstarostná nálada plynula jenom z pocitu, že zase můžeš zpívat?
Ano! Dá se říct, že mám asi takové trauma, že ten hlas může zase kdykoli odejít, že to tam posílám za každou cenu. Cokoli mě napadne. Myslím, že se mi i změnila mentalita v hudbě. Hudba je fajn, když dává smysl. Někdy na to náladu mám, ale uvědomil jsem si, že někdy žádný smysl dávat nemusí, že může jenom bavit.
Jak se to stalo?
Nemám ponětí.
Minulý rok se ještě objevila další bezstarostná skladba Tiká, kterou jsi udělal s producentem Kvítkem. Dokonce byla nominovaná na cenu Apollo.
Prostě sypu hudbu. Stejně jako miluju rap, tak miluju hudební věci. Kvítek je v tom geniální. Moc se mi líbí, co dělá, tak jsme spolu začali točit album. Už mělo být venku. Jenže se nám to zadrhlo, tak jsem začal dělat svoje album. Ale mám tedy vlastně roztočenou ještě jednu desku, kterou vydám asi ještě letos. Já prostě dělám hudbu, jak můžu a kde můžu.
Takže v tom není žádný velký plán? Prostě jsou to všechno jenom emotivní postupy? A podle nich zrovna točíš a vydáváš, co přijde pod ruku?
Jsou to emotivní postupy, kterým pak postupně nasazuju nějaký data a hranice. Nedělám si plány na rok nebo dva dopředu. Prostě ty věci vystřelím a řeknu si, jak to bude. A když se to nedaří, tak jdu jinam. Snažím se být fluidní, aby se mi nestalo, že uvíznu a vyhořím na jedné věci. Myslím, že tím se ničí kreativita.
Dostal ses v rámci toho chrlení tracků i do slepé uličky, že něco nefungovalo, jak jsi zamýšlel?
Stává se to často. A všiml jsem si, že jsem na tom v minulosti hodně stagnoval. Že jsem se zasekl na věcech, které jsem si představoval, že nějak budou. Byl to i případ Svědomí. To album miluju, ale když jsem teď udělal Popstar, šlo to ven samo od sebe. Zpětně vidím, jak hrozně jsem to dřív lámal přes koleno a ke konci to fakt bylo na sílu. Neměl jsem z toho takovou radost už kvůli hlasu, ale řekli jsme si, že to prostě doděláme, protože jsme ani nevěděli, jestli se mi někdy zlepší. Myslel jsem si, že takhle to u tvorby alb je, že je to trápení. Ale teď vidím, že jsem se pletl. Jde to i elegantně.
A evidentně i lehce. Jaké máš teď další plány?
No dělat hudbu!
Seznamte se
Calin Pantifli se během několika let stal nepřehlédnutelnou postavou tuzemské scény. V Brně se jim společně s producentem D.Kopem a fotografem Radimem Zbořilem povedlo na koleni postavit novou alternativní scénu inspirovanou světovým rapem a R&B. Pod značkou Mike Roft a Rychlí kluci obohatili tuzemský česky zpívaný pop o současné trendy, jež reprezentuje třeba The Weeknd nebo Frank Ocean. Upozornil na sebe singlem Playtime v roce 2017. Debutové album Svědomí vydal na konci roku 2020, letos na něj navázal albem Popstar, kterým zbořil všechny žebříčky popularity. Jeho nejslavnějším hitem zůstává Růže, kterou natočil společně s kolegou z labelu Steinem27.