Babymetal byl vždy takovým klasickým showbyznysovým prefabrikátem japonského hudebního průmyslu. Jenže jak dlouho? Nechce se ani věřit, že se vznik spojení „produktů továrny na idoly“ a metalové muziky datuje již do roku 2010. Nikdo úplně nečekal, že by Babymetal jako spinoff J-popové dívčí skupiny Sakura Gakuin, projektu tolik populárního v Japonsku, nakonec v konkurenci roztomilých dospívajících dívek ze školního prostředí prorazil do světa.
Ale stalo se. A hned při prvním poslechu muselo být každému jasné, že to dotáhne daleko. Leaderka Su-metal a její sestry v akci Yuimetal a Moametal dokázaly výtečně zkombinovat japonský sentiment a kulturu s (nutno podotknout velmi dobře zprodukovaným) klasickým metalem. Sám si vzpomínám, kdy jsem poprvé uslyšel Megitsune. Tento megahit vyšel jako jeden ze singlů prvního alba v roce 2015 a velmi spolehlivě vyhnal kocovinu z mých mladých kostí, když jsem ji vyspával s hlavou prakticky strčenou v reproduktoru.
Tehdy jsem měl strach, že jak rychle jejich roztomilé texty o tom, že chtějí čokoládu, nebo že je budík ráno vzbudí, zažehly oheň v prokřehlých srdcích mladých i starých metlošů, tak ten zase rychle uhasne. Hlavně pokud odplyne trend. Nicméně kawaii metal oslovil další japonská tělesa, která jej živila prakticky až do koronavirové pandemie. Trojice zpěvaček zvládla do té doby koncertovat po celém světě, sejít se s Metallikou, ohromit Západ a tamní média.
Jenže v roce 2018 přišla nejprve tragická smrt kytaristy a o chvíli později, pro svět idolů tak obvyklá a obyčejná, obměna, když Yuimetal trio opustila. Pouze tyto skutečnosti vedly k tomu, že mi dění kolem kapely, alespoň v mých uších, začalo znít kakofonně. Koronavirus tomu nepřidal; Japonsko samo o sobě mělo velmi přísná pravidla. Babymetal si nakonec musel dát pauzu.
Vrátit se zpět do starých kolejí je těžké. Zvlášť tehdy, pokud se snažíte navázat na lesk dřívější doby. Desetistopá deska Metal Forth, která vyšla v srpnu, zhruba dva roky po re-debutu
The Other One, kde Yuimetal již nastálo nahradila bývalá členka Sakura Gakuin s přezdívkou Momometal, je hezkým příkladem.
Ačkoli čísla má kapela pořád slušná, onen kawaii aspekt jejich verbálního vystupování vážně nekoreluje s obrodou černých kožených obleků a přísných pohledů. Je to jen vizáž, chce se argumentovat, ale v japonských idol projektech je hudba stejně důležitá jako jejich vzezření. A když nejde provázat, pak je něco špatně.
K tomu si dovolím malou poznámku: Jsem rád, že si kapela dokázala pro sebe uzmout velký hit v podobě singlu Ratata, i když k němu velkou částí přispěli němečtí Electric Callboy, ale nemít obrovské hosty, kdo ví, jestli by přišel.
Ve zpěvu a choreografii to samozřejmě není. Suzuka Nakamoto, jak zní celé jméno Su-metal, je sama o sobě vynikající zpěvačkou s úžasným rozsahem, dikcí a nadšením. Ale přesně proto mě rozčílí, když talentem musí plýtvat v písničce KxAxWxAxIxI, kde asi milionkrát zopakuje fráze „Watashi Kawaii“. A to jen proto, že je to trendy a že tomu porozumí lidi na Západě. Přitom je to prostě… o ničem.
Pokračuje to anglickými texty v první polovině desky, kde Babymetal hostují obrovská jména jako Poppy, Polyphia nebo Bloodywood. Ať už je Nakamoto jakkoli talentovaná, její anglický zpěv nerozklíčuji ani s dešifrovacím zařízením. A když už si člověk myslí, že je mizérii konec, přijde společný flák se Slaughter to Prevail, kde donekonečna počítají do tří.
Nenechte se mýlit, neuniká mi pointa a chápu, co se tu děje. S novou érou by mi ale připadalo jaksi přirozené posunout se i textově, evidentně by to šlo. Druhá polovina alba, která prozatím nemá takovou poslechovost, má totiž své světlé momenty. Píseň Algorism například, kde si Japonci vystačí sami, je J-metalovým osvěžením. I METALI! s dlouhodobým spolupracovníkem Tomem Morellem je prostě něčím, co od podobného tělesa čekám. Čerstvý východní vzduch.
VERDIKT: 62 %
Babymetal se honí za svým stínem, který dohonit jen tak nepůjde. Přestože kapela stále spolupracuje s předními hudebníky napříč žánry a dokazuje, že si své místo získala právem, zář temného paprsku ze Země vycházejícího slunce se jaksi vytrácí. Dívky jsou jinde, band je jinde. Není třeba lpět na minulosti, ale spíše přijít na způsob, jak je dostat zpět na výsluní bez hořké pachuti.