Na přípravě nového alba si dali záležet – a taky na čas. Od předešlé nahrávky, která dostala název Světlo, už uplynulo šest let.
To je docela dlouhá pauza, ne?
Já je mám vždycky docela dlouhé, nemyslím, že bych někdy dřív vydala desku dřív než po pěti letech. Sice tady jako Anna K. lítám už třicet let, ale desek vlastně tolik nemám. Pořád se nějak nemůžu dopočítat. Oficiálně je Údolí včel desáté album, ale jedno byl soundtrack, k tomu se ještě musejí přidat dvě bestofky, protože vždycky, když jsem nějak „umírala“, vydavatelé přišli s nějakým super výběrem, aby to jako stihli, nebo co.
Ty rozestupy jsou dané tím, že tě baví písničky napřed hodně obehrávat na koncertech, aby se vyvíjely?
Určitě se vyvíjejí, ale to se týká hlavně těch starších. Novinky vždycky chci, aby zněly tak, jak byly natočené, abychom je hráli jako z desky a nikdo nijak zbytečně neimprovizoval, na to je vždycky dost času. Až když se ty věci trošku usadí, pořádně se s nimi seznámíme, a když nás, nedejbože, po tisíci letech začnou i trochu nudit, tak si s nimi můžeme nějak pohrát. Ale nejsme žádná jazzová kapela, takže žádný velký improvizace v našich písničkách nejedem. Myslím, že jsem to viděla v nějakém dokumentu o Lennym Kravitzovi, a ještě i ve filmu o Michaelu Jacksonovi – aniž bych nás s nimi chtěla nějak srovnávat –, že svoje muzikanty vždycky velmi slušně žádali, aby hráli skutečně přesně tak, jak je to napsané. A že když budou chtít hrát nějak jinak, můžou si napsat vlastní pecku. Já tedy takovýhle „Hitler“ nejsem, ale když je písnička nová, Tomáš krásně vše vymyslí, zaranžujeme to, je to prostě hotové. Mám boží kluky v kapele, takže jsou vkusní, a když se občas něco maličko přece jen odkloní, vždy jen citlivě.
Takže kolik písniček z nové desky už teď hrajete?
Ty první tři singly, tedy Údolí včel, Na malou chvíli a O tobě i o mně, už jsme hráli celý léto, aktuálně jsme zařadili čtvrtou věc s názvem Kovboj a teď jedeme akustické turné a je před Vánocema, tak hrajem i novou vánoční Na vločce, ta je na novém albu jako poslední track.
K vánočním písničkám mívá tu a tam někdo výhrady…
To ať klidně má. Někdy to totiž dost smrdí nějakým divným kalkulem a většina z těch písní zní vlastně jako úplně bez nápadu za minutu na zakázku vyrobená hromada klišé. Já bych žádnou kravinu fakt na album nedala, to mi věříš, přece. A myslím, že za šestadvacet let si druhou vánoční písničku v životě můžu dovolit. První s názvem Vzácnej den pro mě napsal Brad Stratton a Ivan Hlas, je překrásná, a teď po čtvrtstoletí druhou složil Tomáš. Přišel jednou v létě v kraťasech a do půl těla se španělkou a s dobrou náladou ze zahrady a povídá: „Tak jsem asi napsal svoji první vánoční písničku v životě, čéče…“ Zahrál mi ji, měl zatím jen kousky textu, a já říkám: „To je hezký, to by Leďour bral…“ (smích) A tak jsme si z toho dělali trochu srandu, ale mně se to fakt moc líbilo, dojímalo mě to, a to je můj metr. Má to krásnej příběh i proto, že ten text je dost osobní, ten „ztracený syn“, co se vrací vlakem domů po delší době právě na Vánoce, neví, jak to dopadne, jestli ho rodina přijme, a jak zazvoní, i když má klíče, tyhle věci důvěrně znám, tak mě to dostalo. Přestože doufám, že neztrácím nadhled, i když jsem v něčem emočně zaangažovaná. Myslím, že už jsem dost stará na to, abych poznala, co je a co není vůbec dobrý.
Stává se někdy, že Tomášovu písničku odmítneš?
Jasně, dřív celkem často! Teď už vlastně míň a míň. Hodně jsme se za ta léta posunuli, naučili spolu pracovat na písničkách a nepohádat se u toho jak psi (smích). Tom mě dokonale zná a ví, co po něm chci, a nemusím už dlouze vysvětlovat. Nechci říct, že jsem si ho „vychovala“, ale vlastně to tak trochu je. Vedu mu ruku. Někde jsem četla, že ty texty působí, jako bych si vlezla do Toma dovnitř a psala je skrz něj. To neznamená, že by byla moje zásluha, jaké texty píše, protože je prostě talent, ale já do toho nepřetržitě zasahuju a občas něco lehce poupravím. Jsme už prostě totálně sehraná dvojka. Myslím, že nám to jde líp a líp, jen nemůžem sypat každej rok desku, to bychom zešíleli oba (smích). Natočili jsme spolu už tolik písniček, není jednoduchý, aby byly lepší a lepší. Samozřejmě že Tom psal jiné texty, když mu bylo třicet, a jiné píše teď. A to se netýká jen textů pro mě, mně se moc líbí to, co píše pro Kurtizány, něco jsou fakt perly, nebo pecky pro Roberta, tedy Wanastowi Vjecy, jsou za mě taky skvělý. Davidu Kollerovi vlastně napsal asi půl první desky, co točili s Kollerbandem, ale nepamatuju se, možná tam dělal jen hudbu.
Ale když se vrátíme k písničkám pro tebe, ty mu tedy do textů zasahuješ, jestli tomu dobře rozumím.
Jasně. Snažím se hodně decentně, dřív jsem byla trochu neomalenější. On mi to dodnes v legraci připomíná, jak jsem mu kdysi občas říkala: „Jéžiš, to je nějaký ruský, ne…?“ Jenže to jsem měla z konzervatoře, tam jsme říkali o všem, co nám připadalo blbý, že je to „nějaký ruský“. Řekla jsem mu to, už když jsme spolu dělali první desku, a to se prý úplně zlomil, když to ode mě slyšel (smích). Ale teď už to dávno nepoužívám, říkám to mnohem jemněji. Nicméně ho zajímá i můj názor na věci, které nejsou pro mě. Jsem vždycky u zrodu a jsem vlastně první, komu je pouští. Když se mě zeptá, co si myslím o nějakém textu pro Kurtizány, řeknu mu, že se mi třeba nějaká část moc nelíbí, ale hned obvykle dodám, že je to na něm, že to říkám jen proto, že se mě ptá, no ale druhý den mi to znovu pustí a většinou je to místo změněný. Říká pak: „Měla jsi pravdu. Moje holka má holt vkus!“ Já obvykle dodám, že v pohodě, kdyby zase potřeboval, ať si klidně řekne, že jen chci napsat jako spoluautor a producent do bookletu a samozřejmě procenta z prodejů (smích).
A co opravdové spoluautorství? Tebe nenapadají aspoň nějaké fragmenty nebo témata?
Pořád mě něco napadá, ale spíš to jsou takové pocity, co mi sedí a co ne. Třeba u téhle desky v písničce Na malou chvíli. Tomáš byl někde v horách, volal mi a do telefonu mi říkal ten rozdělaný text, kde jsem to celý cítila úplně jinak. Nechtěla jsem mu vzít chuť do tvorby, věděla jsem, jak je to pro něj těžký, nevěděla jsem, co mu přesně říct, tak jsem nakonec ze sebe dostala, že celý od začátku. Trochu se odmlčel, řekl, že se teda jde zastřelit, a za pár dnů volal a bylo to ono. Stálo to za to utrpení. Na malou chvíli je boží text. Vždycky podotkne, že je dobře, že to předělal, že jsem měla pravdu, i když ho to stálo dost sil. Z toho vyvozuju, že tyhle moje „kydy“ jsou k dobru věci. Ale že bych chtěla psát celé texty sama… No, asi bych si taky dokázala něco vymyslet, nějakej hodně průměrnej text bych v pohodě napsala, ale proč bych to dělala? Vyrostla jsem v Semaforu, od osmi let jsem zpívala písničky Jiřího Suchého nebo třeba i Pavla Kopty a k textařině mám nesmírnou úctu. Dobrý text totiž zdaleka neznamená jen poskládat si pár slovíček do frázování, a já chci zpívat dobrý texty, ne nějaký bezduchý blbosti.
Samozřejmě, že se to na tý cestě v pop music nějak vyvíjí, zraju a taky jsem víc vybíravá, možná jsem tím dokonce někdy až nesnesitelná. A zároveň se vždycky modlím, abych se v tom nemusela hrabat, abych nemusela nic odmítat, aby Tom nemusel chudák psát celej novej text, když už jeden napsal. Ale pokud mi něco nesedí na milion procent, nejde to doslova ze mě, nemůžu to zpívat. Samozřejmě, Tomáš Vartecký není Jiří Suchý a nikdy nebude, ale píše krásný věci. Píše pro mě tak, jak bych to psala já sama, kdybych to uměla jako on. Jsme už srostlí a napojený, zná můj slovník a vlastně mám pocit, že do mě vidí dokonale. Ono by taky bylo divné, kdyby po šestadvaceti letech neznal moje myšlenkové pochody a že „tohle mi asi moje holka hodí na hlavu, tak radši napíšu rovnou něco jinýho.“ On chudák, vždycky poté, co doděláme album, potřebuje na rok do nějakýho sanatoria. Ale to já taky (smích).
Tomáš je už dlouhá léta prakticky tvým výhradním autorem. Stává se ti přesto, že ti nabízí písničky i někdo další?
Stává, a celkem často.
Odmítáš je ze zásady? Chceš programově pracovat jen s Tomášem?
Ne, naopak, docela jsem se těšila, že bych zkusila něco jiného. Ale z toho, jak bych musela do těch věcí zasahovat, už jsem unavená dopředu. Já nechci lidem, kteří by se mnou rádi něco dělali, zvlášť mladým, brát energii, ale nechci ji brát ani sama sobě, a ztrácet jejich i svůj drahocenný čas vysvětlováním, když už od začátku tuším, že se úplně přesně nedobereme výsledku. Kdybych tam od samého začátku cítila nějaký potenciál, tak bych do toho určitě šla. Ale já se třeba „můžu zabít“, když slyším, jak se teď mrví čeština, a když je na to upozorňuješ, vůbec netuší, co jim říkáš. Vždycky jsem si říkala, že až budu starší, nikdy nebudu kritizovat žádné nové věci. A fakt jsem se dlouho snažila. Ale co teď občas slyším za songy a hlavně texty v pop music, to je fakt dno. Úplně to nenávidím, tu neúctu k českýmu jazyku. Jsem asi trochu postižená, no. A teď si myslím, že jdou texty u mladších partiček opravdu úplně do háje a nikdo to neřeší. Je to naprostá oáza, když se tady v mainstreamu objeví někdo mlaďoučký a má slušné texty. To mám chuť zvednout telefon a poděkovat.
Mluvíš Tomášovi i do muziky?
Jen občas a málo. Určitě o moc míň než do textů. Dřív to bylo častější, protože jeho písničky bývaly víc „androš“. Doteď se přeme, kdo vymyslel třeba refrén k Nebi. Protože původně tam žádný refrén nebyl, jen kytarový riff. A já říkala, že jsem pop zpěvačka, čili tam potřebuju mít spíš zpívanej refrén, než jen hranej na kytaru. Takže se občas ze srandy přeme, kdo co vymyslel. Já samozřejmě stojím za tím, že jsem to vymyslela já a on nemůže třeba teď říct nic, protože tenhle rozhovor je můj (smích). To samé ve Chvíli nad vodou, ta taky neměla refrén. Tak je tam takový trochu našroubovaný, poznám to ale jen já, protože znám původní verzi. Nikdy by se ale nestala bez refrénu rádiovým singlem. No a to je taky můj refrén: „Je to krásný / pomalu krásný.“ Honza Muchow s Tomem nahrávali hudbu, ještě to nemělo text, já chodila venku okolo studia, ta písnička byla krásná a pomalá, tak jsem si zpívala, je to krásný, pomalu krásný,“ a nakonec to tam zůstalo. Takže žádnej Kainar fakt nejsem, ale refrén občas dám, a když jsou kolem toho ta krásná slova od Toma, tak to spolu pěkně funguje.
Uvědomuju si, že o tobě vůbec nevím, jestli na něco hraješ. Na konzervatoři jsi musela mít minimálně piano, ne?
Jako miminu mi omrzla ručička v kočárku na Vrbatově boudě, kde naši pracovali a bydleli. Takže nemůžu hrát na nic, protože mám trochu blbej cit v konečkách prstů. Jako mladá holka jsem zkoušela hrát na kytaru obráceně, ale to prostě nešlo. Levou ruku celý život nepoužívám, mám ji vlastně pořád trochu stranou a je úplně jalová, nezvládnu s ní ani beglajt. Nebýt tohohle handicapu, byla bych kytaristka století… (smích) Ale vážně, myslím, že kdybych fakt hrála na kytaru, asi bych si i skládala víc sama muziku, byl to můj sen. Je mi to vlastně moc líto.
Tohle je asi spíš otázka na Tomáše, ale ty to určitě taky víš: nesvazuje ho skladatelsky, aranžérsky a produkčně vědomí, že ty písničky, které složí a natočí, bude muset hrát kapela naživo? Navíc kapela, ve které on sám nehraje?
Nesvazuje myslím. Je kytarista a většina písní vzniká od kytar a já mám kytarovou kapelu, takže v pohodě. Ale teď mě napadá, že na novém albu mám jednu věc, kde vlastně kytary nejsou. Když jsme dělali písničku Údolí včel, uvědomila jsem si, až když jsme ji natočili a smíchali, že v ní vlastně nejsou vůbec žádné kytary. Ptám se Tomáše: „Jak to budem hrát živě?“ A on na to: „Vidíš, to mě vůbec nenapadlo, nějak si budete muset poradit.“ Tak jsem byla nervózní, jak to naživo bude znít, protože jsme tu písničku chtěli mít v programu už v létě na fesťáky, jelikož to byl singl s klipem. Ale kluci to uchopili úplně skvěle. Připadá mi, že se to nijak extrémně od té nahrávky neliší, přestože to kluci hrajou na kytary, a že ta písnička zní živě bezvadně.
S dnešní technikou ale není asi problém mít spoustu zvuků, které se nedají naživo zahrát, předpřipravených.
Já jsem dlouho byla velký bojovník proti pouštění nějakejch „spodků“ z kompu na koncertech. Teď je občas i my používáme a už jsem s tím v míru. Nebaví mě ale kapely, který maj víc věcí puštěnejch z počítače a přitom hrajou prd na nástroje. S tím se teď trochu roztrhl pytel. Už dýl přemýšlím, že když už používáme v pár věcech komp, hrála bych ráda Nebe v původní verzi jako na albu z roku 1999, protože tam jsou zrovna hezký věci od Honzíka Muchowa. Teď ho hrajeme spíš, když to řeknu nadneseně, jako The Police, a to tak původně neznělo. Jenže ty starý základy už nikdo nemá. Dokonce jsem oslovila Honzu Muchowa, jestli by to nezkusil nějak zrekonstruovat. Tak uvidíme. Bavil by mě takový, jak říkaj slovenský kamarádi, „návrat ku koreňom“. Občas jedu autem, z rádia slyším nějakou svoji starší písničku, zaposlouchám se a říkám si – ty jo, dyť je to dobrý, proč už to takhle nehrajem? Někdy se prostě stává, i když jsem tu už zmiňovala, že dost lpím na tom, aby písně zněly jako z desky, že se v průběhu více let vzdálíš té původní verzi docela dost. Zvykneš si na to, pak slyšíš starou nahrávku a zasteskne se ti po originálu.
V současné době jedeš akustické turné, už několikáté za poslední léta. Zrovna na něm ty písničky musejí být hodně předělané oproti původním verzím.
My hrajeme akustické aranže jen u těch už hodně známých pecek. Novinky necháváme tak, jak jsou, protože je ještě nikdo nezná. Já to většinou i tak uvádím, že na ty notoricky známé věci máme jiné aranže od Steva Walshe nebo od kluků z kapely, ale ty nový že budeme hrát tak, jak jsou, ať se s nima fanoušci stihnou seznámit.
Kde se myšlenka na ta akustická turné vzala? Je to opožděný důsledek toho, že jsme zažili v devadesátých letech módu unplugged?
Já byla poslední, v tý době, kdo chtěl hrát akustický koncerty. Byla to taková móda, všichni to jezdili. Ale Hanka Petřinová, která mi tehdy dělala booking, každoročně říkala: „Pojďme to udělat jinak, ty máš specifickou cílovku, už ti není dvacet, tvoji fanoušci si rádi sednou.“ A já vždycky pindala: „Ne, Hani, na mým koncertě nebude NIKDO sedět!“ A Hanka: „No ale co ty paní ve tvém věku…!“ – to říkala před dvaceti lety! (smích) Tak jsem řekla: „Ať si seděj doma u televize!“ A zrovna jsme někam přijeli hrát a tam byl sál plný židlí. Tak jsem řekla, ať je okamžitě vyklidí, nechá se jich jen pár pro případné postižené nebo opravdu staré návštěvníky. Ale Hanka se nedala odbýt, já pořád argumentovala, že na tom pódiu usnem, když budeme hrát akusticky, vždycky jsem chtěla, aby to bylo nahlas, až mi budou vlát nohavice. No, nakonec to Hanka prosadila, zkusili jsme to a musím říct, že mě to chytlo. Stejně je kotel i na našich akustickejch šňůrách. Nakonec stojí celý sál a lidi zpívaj. A třeba kotel v Národním divadle v Brně je fakt zážitek.
Jarní koncerty, pražský ve Foru Karlín 25. dubna a o dva dny později 27. dubna, brněnský v Sono Centru, už ale akustické asi nebudou?
Samozřejmě že ne, ty budou normální na stojáka. Mám ale s ohledem na některé své fanoušky, co radši seděj, i tribunu na sezení. Budou to trošku s odstupem křty Údolí včel. Zahrajem ještě předtím asi na třech místech takový veřejný generálky a pak to pokřtíme definitivně. Mně se Forum Karlín líbí v tom, že je to vlastně takový obří klub – je to sice velký koncert, ale můžeš si ho udělat pěkně útulnej. Zrovna přišla zpráva, že tenhle koncert by ráda natočila Česká televize, stejně jako tam točila koncert k minulému albu Světlo. Ten dopadl moc krásně. Je moc fajn mít koncert zaznamenaný, bude totiž úžasnej a pro nás výjimečnej. Nemůžu se dočkat.
Navíc o tobě Česká televize točí dokument…
Už jsem asi „legenda“, nebo co… (smích) Věřím, že to bude hezký, chtěla jsem, aby to nebyly jen mluvící hlavy, které říkají, jak byla ta Anna K. odmalička bezvadný a talentovaný dítě a do toho by šel nastřihanej archiv z ČT. Věřím, že se nám povede natočit něco fakt dobrýho s krásnou kamerou a hlubším obsahem a smyslem.
Když jsi se při příležitosti práce na dokumentu probírala zpětně svojí profesní minulostí, našla jsi nějaký moment, kdy sis řekla, že jsi to měla udělat jinak nebo nedělat vůbec?
Ne, fakt. To mě ani nenapadlo. Něco je z dnešního pohledu možná lehce úsměvné, ale všechno mělo ve svý době nějakej smysl a já na to ráda vzpomínám a jsem vlastně pyšná, když se teď musím v rámci natáčení občas ohlédnout nazpátek, co jsem dodnes bez pomoci všech možných manažerů a marketingových týmů a strategií sama dokázala. Jak tvrdě jsem musela vše odmakat a vybudovat. Odjezdit tisíce kiláků pěkně po klubech od těch nejlepších po doslova malý díry, na příšernej aparát, třeba pro pár platících, a sama si pak odvézt autem nástrojovku a kapelu. Zpěvačka, řidič, tourmanager, bedňák, vše v jednom. Jó, to byla šichta, ale všechno mělo smysl a nic bych neměnila.
Křest Údolí včel
Anna K. pokřtí album Údolí včel dvěma velkými koncerty. První odehraje 25. 4. v pražském Foru Karlín a 27. 4. v brněnském Sonu.