Jaký máte pocit z ceny?
Perfektní, máme radost. Je to ocenění práce, výkonu, existence.
Jak se vám tohle album dělalo?
Album se nám dělalo docela dlouho. Museli jsme vyměnit jednoho člena kapely, aby se kapela víc vzchopila na natočení té desky, protože poslední dvě alba jsme dělali už trošku ze setrvačnosti. Pracovali jsme na tom asi tři roky, poslední rok byl celkově intenzivní... No a měli jsme pocit, že jsme natočili dobrou desku. V březnu byla hotová. Pak jsme museli čekat do září, jestli prostě nejsme jenom jako vždycky hudebníci egomaniaci, kteří si myslí, že natočili kdovíco… No a tak máme radost, že se nám to potvrdilo.
V sestavě máte nově kytaristu Kubu Červinku. Jak se zapracoval a jak se vám s ním hraje?
Já posledních deset patnáct let sázím na intuici. No a já jsem ho viděl párkrát hrát se Sto zvířat, což je ortodoxní stylová kapela, takže z toho nepoznáš, jaký ten hráč vlastně je, protože on hraje hlavně tu formu. Párkrát jsme se pozdravili, párkrát jsem s ním mluvil a říkám: Ty vole, my potřebujeme fakt živýho tvora, člověka, který se těší z toho, že hraje. Už jsme tohle před pár lety udělali s Marcelem, bubeníkem, který je fantastický hráč, je mladý, inteligentní, hraje, taková radost. Je to prostě skvělý, no. Takže tohle všechno se v tom odrazilo.
A když už jsme to měli celý nachystaný a měli jsme termín nahrávání, tak to vypadalo, že bubeníkovi Marcelovi zemře žena. Ona umírala na rakovinu, byla v posledním stádiu. A díky mobilnímu hospicu, který se o ni postaral, se podařilo, že to ten Marcík mohl s náma nahrát. Já jsem mu řekl: Můžeš to udělat třeba za rok, za dva, uvidíme. Ale on to za týden nahrál. Měl s námi takovou dohodu, že když budeme nahrávat, tak budeme pracovat na hudbě, budeme jako hudebníci mluvit sprostě, budeme si dělat, co budeme chtít a bude to k věci, žádný stesky a tak. A že kdyžtak půjde nahoru, vybrečí se a vrátí se.
Bylo v té desce i tohle, že někdo do toho investuje sebe takovým způsobem. Všechny tyhle věci nás spojily a hrozně jsme se soustředili na to, abychom tu desku nahráli sami, sbory jsme si udělali sami, Kuba Červinka je skvělej trumpetista, tak nahrál i trumpetu… A hrozně jsme se soustředili, abychom sami za sebe jako stará kapela udělali, ty vole, patnáctou desku fakt dobrou.
Já osobně mám jako měřítko nějaké své kamarády ze starých dob, undergroundové máničky. My si ani nemusíme nic říkat… Takže chci, aby ty písničky byly i pro dospělý, aby to bylo srozumitelný, bylo to nějaký vyjádření a nebyl to jenom debilní text. Takže s tím je taky sranda.
Co s kapelou plánujete teď?
Příští rok máme výročí čtyřiceti let a chceme to pojmout jinak, než to dělají kapely, který si pronajmou velký haly, ve kterých běžně nehrajou, a udělají velkou show. My jsme vsadili na to, že uděláme čtyři koncerty za sebou v Lucerna Music Baru, každej pro tisíc lidí, každej bude úplně jinej a bude mít i jinou předkapelu, která nějak souvisí s Mňágou. Máme nahraných dvě stě šedesát písniček, takže máme z čeho vybírat.
—
Později ještě pokládám jednu rychlou otázku přímo novému kytaristovi Kubovi Červinkovi:
Jaké to bylo, připojit se k Mňáze?
Bylo to pro mě v něčem těžký. Musel jsem opustit kapelu Sto zvířat, kterou jsem měl a pořád mám fakt rád. My jsme si nic neudělali, já jsem jenom prostě vzal jinou nabídku a odešel z kapely, kde jsou mí kámoši. A šel jsem do kapely, o který jsem tušil, že to bude super, ale jistě jsem to nevěděl. Vůbec toho nelituju, teď v Mňáze jsme super parta, hrozně mě baví, co děláme a jak to funguje na koncertech. A udělali jsme desku, se kterou jsme tady.
Zároveň se dokonce povedlo to, že Zvířata teď dělaj novou desku a já jim ji produkuju. Takže už nejsem kytarista kapely, ale píšu písničky a produkuju to a hluboce si vážím toho, že mě neukamenovali a že dál spolupracujeme tímhle tím stylem.