Jaký máte z ceny pocit?
Já jsem byla celá radostná z dnešního večera, protože jsme tady mohli hrát a bylo pro mě důležitý, že jsem si zahrála s mojí kapelou, kterou mám fakt ráda, cítím se na pódiu hrozně dobře. Takže tím to začalo. A ta cena, já jsem za ni moc ráda, to byla taková krásná třešnička na dortu toho celýho večera… Já jsem ji někde nechala! No to nevadí, snad mi ji nikdo nevezme.
(Ale stejně v tu chvíli uhýbáme z cesty bedňákům, kteří okamžitě začali sklízet předávací sál, a s rozhovorem se radši přesouváme bezpečně ke stolku, kde stojí i Klářin Anděl.)
Tohle je vaše první album v češtině. Proč ta změna?
Mně to říkali všichni už od dvaceti. „Kláro, zpívej česky.“ A já jsem říkala: „Já budu zpívat česky, až si na to přijdu sama.“ V covidu jsem měla čas experimentovat s českým textem a věděla jsem, že to nebude jednoduchý, protože mám ráda soulový feelingy. Vyrůstala jsem na Lauryn Hill, Fugees, ale říkala jsem si: „Dej si to.“ Ty první texty byly příšerný a mám pocit, že jsem se docela vyskillila. A za pomoci třeba Jendy Vávry, se kterým jsem si ty texty posílala a on mi je vracel zpátky s poznámkama. Byla to pro mě obrovská škola. Teď už píšu nový písničky a jsou zase česky a baví mě to. Je to novej rozměr zkrátka. Taková univerzita třetího věku.
Co bylo na psaní v češtině těžké? Přízvuky?
Koncovky, extrémní protahování. Já vím, že se to vlastně teď už dost tolik neřeší, ale já to pořád trochu řeším a snažím se dávat ty přízvuky správně, to je jedna věc. Ale hlavně ty koncovky, který já jsem ráda ohýbala a teď už se s tím tak moc pracovat nedá.
To jo, v angličtině si toho člověk může dovolit víc.
Může, ano. Zároveň ta čeština je vlastně nahatější. Člověku je víc rozumět. Kor tady v sále nebo na koncertech, kde jsou všichni česky mluvící. Ale vlastně mě to na tom baví. Je to výzva.
Co pro vás album Vega znamená?
Hodně, protože jsem tam zpracovávala nějaký svoje věci z dětství. Já jsem vlastně byla nominovaná jenom za tu druhou část, protože jsem to vydala tak jakoby nešikovně, že jsem vydala dvě EP a pak jsem je spojila ve Vegu. Ale pro mě ten koncept byl fatální v tom, že první část byla, co se děje v hlavě, co si nastavujeme, jaký máme nejistoty, jak chodíme na terapie. A v druhý části jdeme s tou přenastavenou hlavou ven mezi lidi, nakupujeme v obchodě, cítíme nový emoce… Mně to dávalo tak strašnej smysl, že jsem to musela rozdělit.
S kým jste tu desku dělala?
Já jsem si ty písničky vždycky napsala sama. Pak jsme jeli na chatu nebo do starý fabriky v Doubici s klukama producentama a tam jsme ty moje tracky dodělávali. Byly to tři dvojice producentů a s každou z nich jsem dělala zhruba tři písničky. Potřebovala jsem různě měnit přístupy a bylo to skvělý, že vlastně každej pracuje trošku jinak a byla v tom určitá různorodost.
Na čem děláte teď a co plánujete?
Píšu písničky, moc. A vlastně bych ani nechtěla, ale ono to ke mně nějak přichází, že mě vždycky něco napadne. Pak večer sedám k pianu, dodělávám písničky a protože mám skvělou kapelu, moc ráda bych natočila celou desku s kapelou ve studiu, ideálně analogově. Já jsem 70s lover a taky jsem vyrůstala v kapele, začínala v kapele, takže pro mě to moc znamená, že mám takový skvělý lidi, který se mnou hrajou, a chci tomu dát prostor. A je to pro mě radost. Ve mně to úplně kvete jako zahrada, když tvořím ty písničky.
Plánujete z té nové tvorby teď někdy vydávat singl?
Já bych strašně ráda vydala jeden singl, kterej by byl spíš takovej přechodovej, byl by to přestup do tý další desky, protože doba je rychlá, ale já chci pracovat pomalu. A i tím, že to chci nahrávat analogově, tak se chci spíš scházet s kapelou a pak to mít ready. Takže bych ráda dala prostor jedný písničce, která i tematicky a celou aranží s dechama bude taková odpojená od tý nový desky. A tím si dám prostor na to, abych si tu desku mohla si dopiplat pomaleji.