Čtvrtstoletí fungující Goldfrapp jsou úspěšnou synthpopovou dvojicí. O své sólové dráze začala jejich zpěvačka přemýšlet v období covidového lockdownu, protože prý chtěla vybočit ze zajetých kolejí, a aktuální sólové album je už druhé. Její debut byl v tomto směru docela
povedený, jeho následovník ale spíš zní jako recyklovaný nepoužitý materiál ze starších – a průměrných – alb kapely.
Protože jestli na albu něco naprosto chybí, je to alespoň občasný moment překvapení. Polštářkově měkoučké melodie jsou stále příjemné, beaty ostré a rovné a bez poslechu komplikující potřeby experimentovat. Chvílemi se vynořují vzpomínky na sedmdesátkové snění a pohádkovost tehdejších sci-fi filmů a u poslechu naskakuje vize zpěvačky v kosmickém skafandru. Oproti dream popu, který by tady mohl dobře fungovat, je tu ale spíš stále snaha o setrvávající tanečnost. Melancholické sklony k nostalgii prozrazují už jen názvy skladeb, jako je třeba Finding Xanadu. (Pokud tedy patříte k těm, kteří si romantický filmový muzikál z počátku osmdesátek s Olivií Newton-John a kapelou Electric Light Orchestra ještě pamatují.)
Skladby plynou jedna za druhou bez přicházejícího vzrušení. Jsou stylové, dotažené a s všudypřítomným zasněným sexy odérem. Jemné a dokazující, že krása se skrývá i v obyčejnosti. A dokonce i použití vokodéru tu není protivné, ale příjemně funkční. Jenomže… znáte to pořekadlo: „Uspokojí, ale nenadchne.“
Sázka na zdánlivý kontrast mezi zpěvaččiným oduševnělým, často romanticky zastřeným zpěvem a vrstvenými fontánami syntezátorů ale vychází. Ve skutečnosti si totiž jde obojí naproti a slévá se v naprosto přirozené symbióze. Ve finále to vše spolu s přítulnými melodiemi mohlo posluchače nebesky uklidňovat. To by ale tvůrci museli albu dát víc času a odstupu.
VERDIKT: 59 %
Sexy pop. Ovšem hlavně pro pamětníky.