Druhá tráva letos oslavuje 35. výročí svého založení svým dvaadvacátým albem Memphis. Její aktivity vždycky překračovaly české hranice, často ve spolupráci s tvůrčími osobnostmi „od kořenů“, ať už to byli hudebníci (Petr Rowan, Charlie McCoy), nebo producenti. Nepřekvapí proto, že k práci na výroční desce vyjeli muzikanti opravdu do Memphisu a tam ve studiu natočili devět snímků pod dohledem Grammy ověnčeného producenta Matta Ross-Spanga a s pomocí několika místních muzikantů. Díky nim slyšíme na desce hammondky, nebo dokonce saxofonové sólo.
Tímto počinem vstoupil první český bluegrassový soubor na posvátnou studiovou půdu, z níž vzešla pop kultura 20. století. Tady se protnulo country a blues. Elvis Presley tu natočil v červenci 1954 svůj první singl That´s Alright, první rané hity tu nahrál Johnny Cash. Včetně slavného I Walk the Line! Memphis je ale také neméně významnou kolébkou soulu a blues. Své nejslavnější hity natočil ve studiích Stax například Otis Redding, Howlin´ Wolf nebo B. B. King.
Nevím, jak kdo věří na genia loci, ale to, co vzniklo ze sessions Druhé trávy, má v sobě opravdu ducha tohoto města a jeho kultury. Snímky ho mají zakódovaného v digitálně nepopsatelném a nenapodobitelném zvuku. Srdce, které dávají umělci do svých partů, prostě jinde nenapodobíš. Vznikly nahrávky, v nichž se mísí láska ke kořenům dnešní hudby se snahou posunout tamní svět o kousíček dál. Asi tak, jako tu udělali v roce 1988 U2, když tu nahráli několik písní pro album Rattle and Hum.
Především zůstávám okouzlen zvukem nahrávky. Jednotlivé nástroje jsou nádherně čitelné a srozumitelné, slyšíme pulzující banjo (Luboš Malina je bůh!), efektní slide a steel kytaru a dobrou, a vždy poctivě duchu písně přizpůsobivou basu. Bohatý zvuk bicích nástrojů je o to zajímavější, že kapela s alchymistickou přesností přidává různé perkuse, které by ortodoxní příznivce bluegrassu asi citově zranily. Sečteno a podtrženo, vzniká pocit, že jinak nebo jiným způsobem to ani aranžováno a nahráno být nemohlo.
A v tom okamžiku vstupuje do písní osmašedesátiletý Robert Křesťan. Věk na jeho hlase nepoznáte, i když ten odstín už v prvních slovech „Blíží se ke mně vrozená marnost / k ránu se žena obléká“ naznačuje lehce unavený hlas, v němž se mísí kazatel s trubadúrem a vypravěčem. Není to hřmící prorok a vizionář, spíš někdo, kdo hovoří nevzrušeným hlasem uprostřed kroužku naslouchajících, nebo dokonce jen k jednomu člověku. Je to „face to face“. Věříte každému slovu jeho vyprávění.
„Nic není horší než klopýtat domů / když kolem běží celý svět / Nic není horší než uvěřit tomu / že nic není horší než nevědět.“ Ó Bože, jak to ten Robert Křesťan dělá, že dovede sázet jednu takovou nádhernou myšlenku za druhou, v tomhle případě ještě navíc do nádherného souboje slide kytary s hammondkami. A co verš „Život jsou totiž záblesky krásy uprostřed prostřednosti“ a ta nádherná basová linka pod tak hlubokým wisecrackem! Ten člověk je ďábel mezi českými zpívajícími básníky, schopný vám pojmenovat to, co cítíte, ale nikdy nedokážete ve svých myšlenkách ztvarovat.
Křesťan dokáže vytvořit volnou asociaci obrazů, z nichž některé vám docházejí hned, jiné se zpožděním, ale o to silněji se pak zarývají do duše. „Někdy jsem jak lípa v polích, jindy jsem jak slunce sám,“ – to je tak poeticky, a přitom přirozeně a plynule řečeno, že nevěříte vlastním uším. A co teprve pomalé valčíkové verše ze závěrečné písně Sbohem: „Kdopak jsi, má paní, kam se ubíráš / láska je zdání a někdy persifláž.“ Dylan by to neřekl krásněji, Cohen kultivovaněji!
VERDIKT: 99,5 %
Devět krásných zpívaných básní, charismatická doprovodná parta sálající láskou k tomu, co hraje. Co chtít slyšet více?