Je asi pochopitelné, že se většina fanoušků a hudebních publicistů snaží Songs of a Lost World srovnávat s předchozí tvorbou The Cure. Nejčastěji pak s pomalu se pohybující vznešeností alba Disintegration z roku 1989. Ale na Disintegration spočívalo fascinující napětí v tom, že jste nikdy nevěděli, kdy se z té temnoty zoufalství vynoří silná hravě popová píseň schopná vám vyrazit dech. Tyto záblesky naděje však na Songs of a Lost World chybí.
Kdybych na tu vlnu srovnávání chtěl také naskočit, musel bych vzpomenout na naprosto pohlcující zvukové prostředí rozvláčného alba Bloodflowers z roku 2000. Taky bylo prosté melodií, které by vám utkvěly v paměti. Bloodflowers je ponor do těch nejtěžších a nejhlubších zákoutí The Cure a je to album, které zraje každým dalším poslechem. A takové je i Songs of a Lost World, funguje a bude fungovat podobně, a to nejen proto, že jej Robert Smith koprodukoval s Paulem Corkettem, s nímž spolupracoval na i albu Bloodflowers.
I když srovnání s oběma shora uvedenými alby je asi nevyhnutelné, představuje Songs of a Lost World The Cure v jejich nejbeznadějnější, emocionálně nejsyrovější a nejpřímočařejší podobě, a tím jej od nich odlišuje. Tváří v tvář smrti několika členů rodiny se Robert Smith, který napsal, složil a zaranžoval všech osm písní, na albu vyrovnává s časem a se smrtelností například těmito slovy. „Jsem venku ve tmě a přemýšlím, jak jsem mohl tak zestárnout.“ Nebo: „Vím, že můj svět je starý a nic není navždy.“
Přímost zvuku alba, ve které se střetává krása s ponurostí, odpovídá emocionálnímu dopadu a drásavé upřímnosti textů a působí účelněji než kdy dřív. Album otevírá ambientní, téměř sedmiminutová skladba Alone, v níž víry syntezátorů, zubatá kytara a jednoduché úderné bicí dlouhé tři minuty budují magicky melancholickou atmosféru, než se ozvou první slova nahrávky: „Tohle je konec každé písně, kterou zpíváme. Oheň vyhořel na popel a hvězdy pohasnou slzami.“ Jde o parafrázi veršů básně Dregs britského básníka devatenáctého století Ernesta Dowsona.
Podobnou atmosféru si nahrávka udržuje po celou dobu až po závěrečnou desetiminutovou ódu na úzkost Endsong. Ta pomalu graduje až k posledním slovům alba: „Na konci každé písně zůstaneme sami s ničím. Zůstaneme sami s ničím, s ničím. Nic.“
Jako by Endsong podtrhovala pomalou a smutnou krásu celého alba. Cesta napříč nahrávkou je po celou dobu nebývale konzistentní, ať již přes And Nothing Is Forever a A Fragile Thing zaplavené kaskádami klavíru a syntezátorů přes svěží a kvílivé kytarové zvuky rychlejších a energičtějších Warsong a Drone:Nodrone, nebo přes majestátní a emocionálně nejtěžší I Can Never Say Goodbye, All I Ever Am a Endsong. Nejvýraznějším vybočením z konceptu alba je téměř industriální song Drone:Nodrone. Je to nejrychlejší a možná nejhektičtější skladba, kterou The Cure kdy nahráli, s divokou, disonantní kytarou, radostně praštěnými syntezátory a řinčícími bicími.
Přestože na Songs of a Lost World nejsou žádné popové hity, psychedelické odbočky nebo rozmarné bangery, z hudebního hlediska je tu všechno, co od The Cure chceme slyšet. Tedy expresivní rozmáchlé a postupně vrstvené instrumentace, opulentní orchestrální pasáže, odzbrojující tlusté basové linky i rozechvělé bicí postavené na výrazném tom tomu. Ty známé zvuky, které navozují pocit bezpečí, ale zní poměrně svěže a řekl bych, že i moderně. Ale hlavně je tam Robert Smith a jeho charakteristický vokál, který bolí i hladí. Je rok 2024, je mu 65 let a zpívá, jako by byl rok 1989 a jemu 35 let. Podezírám ho, že každé ráno snídá krev jednorožce, protože jeho hlas zní neuvěřitelně.
Songs of a Lost World není dokonalé album (ale které je), jelikož je omezeno náladou a zvukem a vlastně i rozsahem. Ale možná v redukci jen na to podstatné je jeho kouzlo. Nedělá žádné kompromisy. Pokud ho budete poslouchat bez kontextu a bez správného rozpoložení, může znít trochu jednotvárně, ale jakmile se do něj položíte celým srdcem a celou duší, stane se vám na 46 minut celým světem a nebudete mít problém ho poslouchat stále dokola.
Verdikt: 93%
Songs of a Lost World je krásná a upřímná nahrávka, která je ve zrychleném nabuzeném světě, jenž je stále více slepý k autentické kráse, malým zjevením. Současně je to také nejvyzrálejší umělecká výpověď Roberta Smithe. Má sílu rozplakat i přimět k zamyšlení nad křehkostí lidského života, plynutím času a konečností, na kterou se vyplatilo počkat. I kdyby to bylo poslední album The Cure, i když víme, že tomu tak pravděpodobně nebude, byl by to konec ve velkém stylu.