Dnes sedmašedesátiletý Paul Weller je velké jméno britské rockové scény, muž, který získal už v patnácti renomé jako leader kapely The Jam z první punkové vlny kolem roku 1978, s níž navazoval na hudbu vrstvy mládeže, která si v začátku šedesátých let říkala mods. V osmdesátkách vedl originální sdružení Style Council, v níž míchal všechny možné směry a styly s akcentem na pop soul, a když jeho kapela vyšla z módy, vrhl se na sólovou dráhu. Když počítáme jeho studiové desky, tak s The Jam jich měl šest, se Style Council pět a na sólové dráze jich vydal zatím šestnáct. Zkušenějšího muzikanta abys pohledal.
Pro sound, na němž spolupracoval s producentem Stevem Craddockem, zvolil folkový a softrockový základ, postavený většinou na kytaře. Ostatní nástroje většinou jen dokreslují a dobarvují skladby nebo vkládají do písní nečekané aranžérské detaily. V tom je jeho přístup podobný posledním deskám Roberta Planta. Ostatně Plant hostuje v závěrečné skladbě desky Clive´s Song. Parádní blues s nádherným sólem na foukací harmoniku by zářilo i na některé jeho desce.
Co znamenají ve Wellerově chápání přehlížené písně? Mohou to být skladby, na něž se v kontextu velkých hitů téhož umělce zapomnělo. Takovou skladbou je I Started a Joke od Bee Gees, jeden z jejich prvních hitů, který zmizel pod nánosem popularity slavného Massachusetts. Může to být skladba One Last Cold Kiss, kterou – podle Wellerova názoru – nahráli američtí následovníci The Cream tak špatně, že se nemohla chytit. Nebo existuje písnička, jež se krčila v koutku nějaké desky a nikdo si jí ani nevšiml. Jako Nobody´s Fool od Kinks.
Pak to jsou písně přehlížené proto, že ve své době je interpretovali umělci, které Weller ze svého punkově-modsovského pohledu musel vnímat jako hudební projímadla. Když se na ně ale po letech znovu podíval, zjistil, že vzdor odpuzujícímu interpretovi to jsou krásné písně. To je případ skladby When You Are a King od White Plains nebo Pinball od Briana Protheroea, z níž se vyklubala v jeho úpravě elegantní folková věc s bluesovým nádechem a předem signalizovaným saxofonovým sólem.
Tyhle dvě písničky se někdy kolem roku 1974 tu a tam hrály na lepších diskotékách i u nás, ale na desce jsou skladby, o nichž kromě expertů nikdo ani v rodné Anglii neslyšel. Folkové duo Lal & Mike Watersons natočilo jen jedno album, kterého si kromě fanoušků britského folk rocku nikdo nevšiml (místo nich letěli v té době ve folk rocku Steeleye Span) a na skladbu Never Same si nikdo víc než padesát let ani nevzpomněl. Až Weller v ní probudil křehkou melodii s hebkým violoncellem v doprovodu.
Asi nejbizarnější ze zapomenutých písní je romantická, do irského folku střižená titulní píseň ze zapadlého filmu El Dorado, kterou zpíval herec a prý i televizní bavič Eamon Frier. Kde na ni Weller přišel, to je záhada.
Není to první výlet Paula Wellera do světa hudební archeologie. Už v roce 2004 natočil album Studio 150, na němž ale interpretoval známější skladby renomovanějších autorů, jako jsou Neil Young, Bob Dylan nebo Gordon Lightfoot. Find El Dorado můžeme v té souvislosti chápat jako koncipované album, které přináší nový pohled na hudbu první poloviny sedmdesátých let.
VERDIKT: 89 %
Hudební archeologie v podání „modfathera“ Paula Wellera skrývá řadu překvapivých momentů. A hlavně skvělých a skvěle podaných písní.