Pan Lynx vsadil na jedno téma, procházející zatím oběma jeho vydanými deskami – první se jmenovala Kdo se bojí, musí do lesa, druhá Odvrácená strana lesa. Že by autor šel podobnou cestou jako v hudbě Trautenberk nebo – nedej bože – v literatuře Vladimír Vondruška? Monotematická série děl je ale typická i pro výtvarné umění, což je Skořepova druhá cesta životem, kterou se odjakživa snaží propojit s hudbou. Brzy ale posluchači dojde, že nejde o život rysa (latinsky lynx), ale jen o konstrukci s úplně jiným cílem.
Hned od první písničky je jasné, co Skořepa míní lesem. Je to vnitřní svět – nejen jeho, ale každého z nás. Ten les nevědomí je plný zákoutí, o nichž nemá člověk ani ponětí nebo se jim se strachem vyhýbá, ale i ušlapaných cestiček nebo stezek, kterými chodí zvířata. Pan Lynx tím světem bloudí, snaží se pochopit, proč je v něm a jaký je smysl onoho lesa, vystupují před ním podivné obrazy a stavy, které se pokouší vyjádřit slovy a hudbou. Předskokan alba, singl Já jsem já, to vyjadřuje výmluvně.
Obsah textů nechť si interpretuje posluchač sám, nechť si v sobě hledá podobné skutečné i nadreálné pocity a stavy, protože Skořepa nechává svým spřízněným duším docela velký prostor k tomu, aby si surrealistické obrazy zasazovali do souvislostí své vlastní existence. Vedle této – dejme tomu intelektuální – stránky je tady i pozoruhodná složka emocionální. Je dána jak textovým automatismem, tak hudební složkou, která osciluje mezi grungem, hard rockem, metalem a neoklasikou, mezi křehkostí a tvrdostí věčně hladového rysa.
Skořepa je sice průměrný, ale ve svém světě naprosto přesvědčivý zpěvák, kterému člověk věří každé slovo, protože cítí, že každé slovo má promyšlené až do detailu, a dobře ví, proč ten či onen verš zpívá. Když nepůjdeme po obsahu, ale po technickém provedení, musíme konstatovat, že zvláště klavír hraje vynikající roli ve vytváření pocitu jasného názoru na nejasnost věcí.
Autorovou předností je i jistá stručnost. Surrealistické obrazy se tu nerozplývají do šířky. Ve skladbách nejsou prázdná místa, z tohoto úhlu pohledu je to prostě poezie, účelně obalená zvukem. To, jak celek směřuje „k věci“, je další prvek, který posiluje emoci alba. A pak je tu i kontrast napětí – na jedné straně těžkotonážní grunge, na druhé křehké písně jako Strach je nejlepší kuchař nebo závěrečné Dokolazrození.
Co je nejsilnějším prvkem takové desky? Podle recenzenta je to zobecnění. Jakmile člověk přistoupí na Skořepovu notu, akceptuje jeho jazyk, jeho slovní obrazy, hudbu a vstoupí do jeho světa, ocitne se zároveň ve světě vlastním. Bloudí v něm a stejně jako autor v něm potažmo i on hledá svůj směr, své záchytné body, podstatu svého bytí.
VERDIKT: 90 %
Silné a nebývale promyšlené rockové album v češtině strhává pozornost zaslouženě.