Spolu s Blur, Suede a letošními navrátilci Oasis se Pulp v 90. letech v Británii podíleli na pokládání základních kamenů britpopu. Všechny tyto kapely zažily rozpady, pauzy či vzpomínková turné a jistě je to dáno různými faktory, ale říkám si, jestli jeden z nich není to, že všechny kapely svou tvorbou v podstatě reagovaly na sociokulturní dění v Británii a to je vlastně formovalo, pohánělo.
Jakmile se situace změnila a britpop odezněl, nebylo na co reagovat, minimálně ne způsobem, který byl spoustě britpopových uskupení vlastní. Znovu se identifikovat a něčeho se chytit v současnosti rozhodně není tak jednoduché, ale britpopovým matadorům se to vesměs daří. Blur mají solidní poslední album, Suede jsou aktivní na všech frontách a Oasis zbořili svět oznámením velkého návratového turné. Nyní nás ale zajímá nová deska Pulp, tak pojďme na to.
Pulp jsou hned ze začátku desky velmi dobře identifikovatelní, Jarvis Cocker a jeho naléhavý projev se v kombinaci s neuvěřitelně osobitou a sdělnou barvou hlasu rozhodně nezapře. Pulp se nikdy nebáli být více kontroverzní a občas přihodit do textu něco s erotickým nádechem, což jim vydrželo. Nyní je to ovšem s větším nadhledem, klidem a intimitou. Autorem hudby je Jarvis a Steve Mackey, produkci měl na starost James Ford. Poprvé v historii psal Jarvis část textů ještě před samotným nahráváním, a ne během procesu, což prý nahrávání značně zpříjemnilo.
V roce 2023 přišli Pulp o baskytaristu a spoluautora skladeb Steva Mackeyho, který zemřel na nespecifikovanou nemoc ve věku 56 let. Podle Jarvise to byla pro kapelu velká rána, která ovšem zároveň vytvořila prostor pro stmelení členů kapely. Frontman dále tvrdí, že deska není žádným návratem do 90. let, ale pokusem vytvořit něco nového. Záměrně zdůrazním slovo pokus, jelikož údajně na novém albu Pulp „zkoušeli“, jestli mezi nimi ještě něco funguje a zda bude mít smysl to nahrát. No a vyšlo to myslím velmi dobře.
Co se hudební a textové stránky týče, vyzdvihl bych pár písní. Otevíračka Spike Island je rytmická, vcelku přímočará a odkazuje na koncert Stone Roses na Spike Islandu, na němž Jarvis Cocker sice nebyl, ale na základě rozhovorů s účastníky na něj ve strofách odkazuje. Například Jason Buckle (All Seeing I) si z místa vybavoval slova „Spike Island come alive“, která měl neustále opakovat DJ během svého vystoupení, a píseň se o frázi významně opírá. Hned druhá skladba Tina mě hudebně zaujala, zamyšlené sloky gradují v otevřených provzdušněných refrénech a pojednávají o nenaplněné lásce k ženě, kterou vypravěč nikdy nepotkal. Jako by nepřímo tematicky navazovala na skladbu Sylvia z roku 1998. My Sex je provokativní, odvážnější a více připomíná starší tvorbu kapely, nicméně je z ní patrný jistý přesah. Jarvis sice popisuje svoji sexualitu z různých úhlů pohledu, zazní ovšem, že právě této sexualitě dochází čas, což odkazuje na postoj kapely, která rozebírá neúprosný běh času, ovšem bez jakýchkoli obav.
Z druhé poloviny alba rozhodně vyniká Got to Have Love, která byla zároveň i jedním ze singlů. Rovný, místy až disco groove protkaný smyčcovými party a exponovaným vokálem je nejvíc radio-friendly skladbou desky. Z druhé poloviny alba posluchače rozněžní dvojice Background Noise a Partial Eclipse, které sice nejsou tak výrazné jako předchozí zmiňovaná, ale poslouchají se úplně samy. Předposlední Hymn of the North vznikla spontánně na zkouškách během turné a odstartovala práce na desce. Je o lásce k severu Británie a vyslovuje přání, aby hvězda severu zůstala viditelná a mnohé tak dovedla domů. Kdo ví, kolik různých metafor se v textu dá najít. Zajímavá je i hudebně, od začátku se vyvíjí a aranž neustále překvapuje… ale dost už prozrazování. Poslední A Sunset je jedním slovem překrásná. Nechává ve mně pocit, že někdy se stačí na svět podívat tím nejprostším pohledem a vidět tak všechny jeho krásy v ryzí podobě.
„V 90. letech jsme si mysleli, že můžeme změnit svět. Teď už víme, že jsme sotva změnili sebe,“ nechal se Jarvis Cocker slyšet pro Guardian. V jednoduchých větách je skryta velká myšlenka a hudba alba More tomu odpovídá. Pulp sice zachovávají rozpory mezi smutkem a humorem, jak sám leader říká, ovšem za slovy písní je znát kus cesty, který všichni ušli. Rozhodně nemusí nikomu nic dokazovat a z desky je to znát. Jarvis naznačil, že More nemá za cíl udělat velkou tečku za Pulp, zároveň to ale ani nevyloučil. Spíše specifikoval, že je to taková velká čárka, protože „nic nikdy doopravdy nekončí“.
Verdikt: 87 %
More je krásná deska, která svou moudrostí, nadhledem a zralostí zprostředkovává přesvědčivý návrat Pulp na pole studiových alb. A rozhodně má potenciál potěšit i posluchače, u kterých kapela čeká na objevení.