Rok 2025 se pro Yungbluda stal kariérním průlomem. Nejde jen o album Idols, jímž se vydal směrem britpopu a alt-rocku, ale hlavně o jeho vystoupení na rozlučce Black Sabbath, kde coverem „Changes“ dojal i ty nejzavilejší rockery. Ať už ho někdo bere jako milovníka pozornosti, nebo jako skutečného pokračovatele rockové tradice, faktem je, že po této noci ho Ozzy Osbourne veřejně přijal pod svá křídla. A když vás samotný kmotr heavy metalu pozve do svého světa, je logické, že se tím budete chtít pochlubit.
Odtud je k One More Time jen krůček. Yungblud najednou stojí po boku legend, které formovaly žánr, takže nápad spojit síly s Aerosmith nepůsobí ani trochu přitaženě za vlasy. Pro ně znamená toto EP návrat k tvorbě po více než dekádě studiového ticha. Tyler sice už nezvládá své někdejší výšiny, ale duch „toxic twins“ v něm pořád žije – ikdyž má po boku tentokrát o 49 let mladšího parťáka. A právě v tom je zvláštní, ale krásná logika: Tyler byl ve své době podobný živel, jakým je dnes Yungblud.
One More Time nepřichází s ambicí znovuobjevovat žánr. Je to krátká, kompaktní nahrávka, která nestíhá nudit a staví na tom, co obě strany umí nejlépe. A možná právě proto funguje překvapivě dobře.
„My Only Angel“ startuje EP refrénem, který by se neztratil ani na velkém turné U2 – široký, pompézní a dokonale zpěvný. V kombinaci s proplétajícími se hlasy Tylera a Yungbluda jde o moment, který ulpí v paměti i těm, kdo jinak oběma táborům nefandí.
„Problems“ je nejenergičtější moment EP – dravý, nabuzující track, který žene kupředu Perryho kytara, a Yungblud v něm konečně může povolit šrouby.
Pak přichází „Wild Woman“, největší stylový úkrok, který EP nabízí. Country-rockový kabát skladbě sluší a zároveň funguje jako příjemné odbočení od tvrdších momentů. Jenže když Yungblud, rodák z industriálního Doncasteru, zpívá o tom, že „má bílého koně a je cowboy, baby“, působí to spíše jako sympatický vtípek, ale i to dělá skladbu zábavnou.
„A Thousand Days“ ukazuje dvojici v jejich jemnějším nastavení – jde o klasickou, až lehce klišé rockovou baladu osmdesátkového střihu, ale v tom tkví její kouzlo: podobné nové skladby dnes prakticky nevznikají, a tak i sladké smyčce a trochu přearanžovaný patos působí spíš jako hardrocková nostalgie než přešlap. Avantgardní rockeři prostě občas rádi sáhnou po starých postupech – a tady jim to projde.
A nakonec „Back In The Saddle“ v edici 2025 – remix, který uzavírá EP s hravostí. Nejzábavnější je samotný koncept: Yungblud se tu vokálně potkává se Stevenem Tylerem ve věku 28 let, tedy s hlasem, který kdysi nahrál původní verzi. Ortodoxní fanoušci Aerosmith budou skřípat zubama, ale mne tento experiment vůbec neuráží a na závěr zlehka podtrhuje, že i přes generační propast tepe v obou stejný rock’n’rollový motor.
One More Time působí jako limitovaná edice momentu v čase – setkání dvou generací, z něhož nevznikla ani karikatura, ani megalomanský projekt. Yungblud tím zároveň dokazuje, že spolupráci s ikonami si nelze koupit, ale musí se na ni dorůst, a Aerosmith v něm našli impuls, díky němuž po letech znovu sáhli po studiové tvorbě.
VERDIKT: 80 %
Výsledek? EP, které se poslouchá s úsměvem. Ne proto, že by přepisovalo rekordy, ale protože má srdce, energii a sympatickou hravost – a všem pochybovačům dává zřetelně najevo, že Yungblud dnes míří mnohem výš, než by ještě nedávno kdokoliv čekal.