Zpěvákovi Stevenu Tylerovi bylo šestnáct, když v roce 1964 založil v New Yorku kapelu Strangeurs, později přejmenovanou na Chain Reaction. Na partu mlaďochů se jim docela dařilo, začali předskakovat tehdejším hvězdám. Zahajovali koncerty pro The Who, Yardbirds nebo Beach Boys, čímž pro ně nebyl problém představit se publiku.
Právě tak je poznal kytarista Joe Perry, který na střední škole neustále chodil s kamarády na rockovou muziku. Předloni vyprávěl v podcastu Celebrity Jobber: „Pamatuju si na ně díky kapelám, které přijely zahrát k nám do Bostonu. The Who, Jeff Beck Group, předskakovali jim a hráli parádně. Pak jsme konečně měli šanci si spolu zajamovat a tam nám to došlo. My měli něco, co chybělo Stevenovi, a on nás zase mohl skvěle doplnit.“
Tyler to cítil stejně, i když první dojmy rozhodně nebyly tak pozitivní. Joe Perry měl tehdy kapelu The Jam Band (kde hrál s dalšími budoucími členy Aerosmith), a když se obě formace potkaly na společném koncertě v New Hapshire, na Tylera to zapůsobilo.
Když Richard Bienstock připravoval knihu Aerosmith k padesátému výročí kapely, prozradil mu zpěvák dojmy z momentu, kdy Perryho tehdejší kapelu slyšel poprvé: „Byli příšerní. Hráli rozladěně a mimo rytmus, ale hráli cover Rattlesnake Shake a mělo to tak kurevskou energii, o jaké se žádné jiné kapele ani nesnilo. Už tehdy z nich vyzařovalo to, co bylo později jádrem Aerosmith.“
Vzhledem k tomu, že touha zkusit něco společně byla na obou stranách, šlo to snadno. Až na jeden detail. Tyler byl bubeník, který v Chain Reaction jen sem tam dělal backvokály. Dal si podmínku, že do nové kapely půjde jedině, když ho nechají naplno zpívat. Během první zkoušky všem došlo, že to nebude problém. Naopak.
Bordel na střední
Tyler se z New Yorku přestěhoval do Bostonu, kde si kapela pronajala byt. Bydleli v něm společně, skládali, zkoušeli, pařili a chystali se na první koncert. Ten se konal 6. listopadu 1970, měsíc poté, co se dali oficiálně dohromady, na gymnáziu v zapadlém městečku Mendon.
Když Jeff Burlingame sepisoval s kapelou její autobiografii nazvanou jednoduše Aerosmith, dal si velkou práci, aby tento historický moment zdokumentoval co nejvíc. Díky tomu víme, že místo k vystoupení domluvila Perryho máma pracující nedaleko školy. Pamětníci vzpomínali na drobné rebelie, kterých se kapela dopouštěla, například když propašovala do šatny alkohol nebo když si Joe Perry předem schoval ve skříňce tričko, protože učitelé čekali uhlazenou školní kapelu v košilích. Studenti byli z koncertu nadšení, zčásti samotnou skupinou, zčásti tím, že v zapadákově jako Mendon to pro mnohé z nich byl první kontakt s rockovou muzikou.
„Ten zvuk mě naprosto odpálil,“ vyprávěl Burlingamovi tehdejší student Roy Spindel. „Jakmile spustili, bylo jasné, že to někam dotáhnou. Jediné, co se mi honilo hlavou, bylo: aha, tak takhle se lidi cítí na koncertě Rolling Stones! Zněli, jako kdyby spolu hráli věky.“
Třenice mezi kytaristou a zpěvákem jsou kolorit rockových kapel, i Aerosmith si v tomto ohledu užili své. V autobiografii je zaznamenaná první hádka mezi Tylerem a Perrym, k níž došlo přímo na pódiu. Podle svědků se Tylerovi nelíbilo, jak nahlas jeho parťák hraje. Neslyšel se a chtěl to změnit. Perry se na něj obořil: „Abych hrál tak, jak potřebujeme, musím to mít vohulený!“
Kapela jako manželství
Třenice od samých začátků potvrdil i Tyler, který jinak na první koncert vzpomínal s nadšením: „Byl to naprosto snový začátek. Jasně že brzy přišly první hádky. O žvýkačky nebo zubní pastu, tyhle malé psychologické půtky. Ale to k manželství patří. Kolem a kolem vzato kapela fungovala skvěle.“
Přirovnání k manželství není vůbec přehnané, Aerosmith spolu tehdy trávili veškerý čas. Aby utáhli společný nájem, každý člen měl vedlejšák či brigádu, například Tyler si chodíval nad ránem přivydělat do pekárny. I proto byl koncert na škole v Mendonu důležitý. Kapela za něj dostala padesát dolarů, což hudebníkům plně pokrylo nájem na další měsíc a získali tak čas jenom pro sebe. Po zbytek listopadu intenzivně skládali, domlouvali si další koncerty a získali sebevědomí. Takhle to společně dokážou. Postupně opustili práci i školu a hráli, kdekoli a kdykoli to šlo. Honoráře nebyly závratné, ale stačily na pokrytí nájmu, jídla a piva a to jim stačilo. Ostatně, všem bylo okolo dvaceti a plnili si sen o hraní v kapele.
Koncertem v Mendonu se tak začala psát první kapitola života Aerosmith. Následující dva roky neúnavně, téměř každou noc, hráli v lokálních klubech po celém Massachusetts a sem tam se jim podařilo domluvit koncert i v New Yorku. Pokaždé se vrátili do třípokojáku v Bostonu, pohádali se o zubní pastu a šli spát. A ráno znovu: skládat, zkoušet, naložit dodávku a vzhůru na koncert.
New York, New York!
Byla to řehole, ale vyplatila se. Do newyorského klubu Max’s Kansas City si je 5. srpna 1972 přišel poslechnout Clive Davis, tehdejší producent a A&R velkého labelu Columbia. Jak Aerosmith sami přiznávají na svých webových stránkách Aerosmith.com, dopustili se tehdy malého podvodu. Na zmíněném koncertě vůbec neměli hrát, Davis si tam šel poslechnout jiné kapely. Hudebníci dali dohromady nějaké úspory a natvrdo majitele klubu podmázli, aby je nechal zahrát taky. Vyplatilo se, ostatně o historickém setkání sami zpívají v písni No Surprize:
„Devatenáct set sedmdesát jedna, všichni jsme slyšeli startovní výstřel, New York byl hroznej, ale v Max’s Kansas City jsme zaváleli.
Tlachali jsme o ničem na baru / s Johnnym O’Toolem a tou jeho jizvou, když nám starouš Clive Davis řekl / že z nás udělá hvězdy.“
Když přehlídka kapel ten večer skončila, Davis si vyžádal, ať se Aerosmith vrátí na pódium a ještě něco zahrají. „Ale my už nic nemáme,“ řekl tehdy Tyler jejich manažerovi Franku Connelymu. „Tak prostě jamujte,“ odpověděl. A kapela se rozhodla zahrát Wit’s Tip, volný jam, který občas přidávali na koncertech. Connely dostal ďábelský nápad, na což Tyler vzpomíná ve své autobiografii s poetickým názvem Vadí vám chaos v mojí hlavě?: „Frank nám povídá: Hlavně to představte jako písničku a řekněte, že se jmenuje Nechci s tebou šukat, holka, chci si s tebou dát jenom pořádný brko. Lidi v sále se mohli zbláznit a my hráli jako o život.“ (volně přeloženo z anglického originálu, v českém překladu vydaného u nás v roce 2020 je pasáž formulována jinak, pozn. red.)
Nutno dodat, že v další autobiografii Aerosmith Walk This Way Tyler naopak tvrdí, že když píseň pod smyšleným názvem představili, sál úplně ztichl, takže kdo ví, jak to tehdy vlastně bylo. Ale to už k muzikantským autobiografiím patří, že si jejich protagonisté občas něco přibarví.
Bez ohledu na reakci publika, Davis přišel za kapelou do šatny se slovy: „Hoši, bylo to boží. Budou z vás hvězdy. A ty, synku (otočil se k Tylerovi), budeš největší hvězda v Americe.“
V knize Walk This Way má zmíněný večer ještě vtipnou dohru. Aerosmith se sice Davisovi líbili, ale na Ahmeta Ertegüna, zakladatele konkurenčního labelu Atlantic, naopak vůbec nezapůsobili. A Ertegün, to byla sakra liga, v USA zastupoval Rolling Stones nebo Led Zeppelin.
Producent si vzal po koncertě manažera Aerosmith stranou a řekl mu: „Tahle kapela stojí za hovno. Ale prokážeme vám laskavost a deset minut si s vámi budeme povídat. Protože Clive Davis je z vás evidentně na větvi, a až nás uvidí, jak spolu deset minut něco řešíme, tak mu úplně jebne!“
Slávě vstříc
Vyplatilo se, Davis pro Aerosmith připravil s labelem Columbia velmi sympatickou smlouvu. Jakmile byla podepsaná, dostala kapela 125 000 dolarů, aby se mohla naplno věnovat muzice a začala pracovat na debutové desce. Tím skončila éra spolubydlení v Bostonu, konec objíždění lokálních klubů a hraní za honoráře pokrývající nájem a jakž takž živobytí.
Z Aerosmith se stali profesionální hudebníci se vším všudy, večírky, luxusem, hromadami kokainu a to teprve začali pracovat na debutu. Jeho příběh už si ale zaslouží samostatný článek někdy příště. Dnes jsme se věnovali začátku kapely a dvěma koncertům, které formovaly její budoucnost: první vystoupení na střední v Mendonu a zlomovému setu v Max’s Kansas City. Kdo by řešil, že si jej kapela podplatila? Hlavně že Aerosmith i důležití hlavouni velkých labelů byli ten večer na jednom místě a začali společně psát novou etapu amerického hard rocku.