Ke spokojenosti fanoušků vysvětlili, jak je to s oním koncem myšleno. Frontmana Coreyho Taylora bylo naštěstí při proslovech dobře slyšet, o zpěvu se to peklužel říct nedá.
První předkapelou byla náctiletá parta Vended, kde jsou hlavními postavami Griffin Taylor a Simon Crahan, zpěvák a bubeník, a jak už jejich příjmení napovídají, potomci dvou hlavních mužů ze Slipknot. Griffin je fyzicky tatínkova téměř dokonalá kopie a hlasový projev má velmi podobný. Bavilo, leč těch podobností je tam až moc.
Prostor před hlavní hvězdou večera vyplnili, poměrně hezky, ukrajinští Jinjer včele s atraktivní pětatřicátnicí Tatianou Shmayluk. V České republice jsou v posledních letech k vidění tak často, že by je leckdo mohl považovat za tuzemce. Začínali v miniklubech, postupně se dostali na menší festivaly a teď je potkala O2 arena.
Po krátké pauze se přesně úderem deváté večerní zhaslo a začalo hrát už notoricky známé intro v podobě písně For Those About to Rock (We Salute You) od AC/DC následované úryvkem písně od Billieho Joe Spearse. Tři dva jedna … vypuklo peklo na zemi, které trvalo něco přes osmdesát minut. Spousta blikajících, hlavně hodně ohnivých světel, krátce po startu show první plamenomety, do toho zběsilá energická muzika, to všechno od samého začátku dokonale strhlo publikum na ploše i tribunách, kde záhy řada lidí povstala.
Muzika duněla, řvala, ohlušovala, vtahovala. Při první písni se do haly linul nečitelný bordel, nenapadá mě, jak to slušněji vyjádřit, koule, zmatek. Od druhé měl zvukař srovnáno. Skoro. Velkou slabinou jinak velmi dobře zmáknuté a povedené show byl totiž zpěv. Coreyho Taylora skoro nebylo slyšet. Až někdy v polovině koncertu se jeho vokály – jak ty čisté melodické, tak ty hrozivě uřvané či growlově chroptivé – trochu víc vynořily, ale pořád to bylo málo. Samozřejmě, že fanoušci, kteří si přijeli užít koncert jako takový, čas se svými idoly, již jsou dnes už kultem, i podobně smýšlejícími a hudbu vnímajícími lidmi, to nejspíš příliš neřešili. Vypalovačky jako otvíračku Disasterpiece, Before I Forget, Dead Memories, v přídavku People = Shit či nádhernou chytlavou Duality znají už dlouhé roky, a tak si je kdykoliv zazpívají s kapelou sami a na jejich nadšení to nic nezmění.
Když Corey z pódia promlouval, bylo to bez hudby, takže žádný utopenec a bylo mu rozumět každé slovo. Celkem dvakrát v průběhu koncertu nechal fanoušky „udělat hluk“ pro předkapely, mnohokrát zjišťoval, jak se baví, od třetího songu před koncem hlavního setu se dotazoval, jestli chceme ještě jeden song, reakce si umíte představit, dvakrát se ptal, kdo už Slipknot viděl naživo dřív a kdo dnes poprvé. Ty, pro něž šlo o premiéru, ujistil, že teď jsou součástí nové rodiny, která má členy po celém světě a vnímá muziku jinak než všichni ostatní.
Zmínil i věc, o níž se hojně spekuluje. Když jsem psala pozvánku na tento koncert, uzavřela jsem ji slovy, že by bylo hezké, kdyby třeba právě v Praze poprvé naživo zazněla před pár dny zveřejněná nová píseň The Dying Song (Time to Sing), a světe div se, ono se to opravdu stalo. Nicméně ji zahráli jako jedinou novinku, na The Chapeltown Rag, kterou zařazovali na předchozích vystoupeních, už nezbyl prostor.
Obě skladby pochází ze sedmého studiového alba The End, So Far, jehož název mnozí podle Coreyho dezinterpretují. „Neznamená to, že jsme se podělali. Znamená to, že jedna kapitola končí a nová začíná,“ prohlásil před představením světové live premiéry Dying Songu a vysloužil si za to obří ovace.
Oproti minulému vystoupení v O2 areně bylo členy kapely tentokrát mnohem lépe vidět. Slipknot na koncertech nepoužívají velkoplošné obrazovky, na nichž by promítali záběry jednotlivých muzikantů. Na minulém turné byli v temných kombinézách a celkově měli všechno tmavé tak, že těch devět trpaslíků se na pódiu skoro ztrácelo, tentokrát byli jasně rozpoznatelní všichni a skoro permanentně. Včetně té desáté hlavy, respektive spíš jeho původního obličeje, který si Mr. Sid Wilson nosil v ruce.
Možná dopomohly i nové, barevnější masky, určitě rozestavění na pódiu, kdy v prvním patře byli zpěvák, kytaristé a baskytarista, ve druhém uprostřed bubeník, o kus výš souměrně DJové a na jejich úrovni ovšem vystrčení směrem do sálu po stranách perkusisté/cheerleadeři. Někteří členové kapely se po jednotlivých patrech docela naběhali.
Všechny stupínky, ministage a balkóny byly neustále výrazně osvětlené. Celkovou atmosféru vůbec podpořila výborně naprogramovaná světelná show v symbióze s pyrotechnikou. V publiku se utvořilo několik moshpitů, jump da fuck up bylo poněkud rozpačité, protože nebylo úplně jasné, jestli už vyskočit nebo ne, hrozilo se masivně, zpívalo se s totálním nasazením a odcházelo s uspokojením.
Slipknot, Hodnocení: 83%
28.7., 02 arena, Praha
Support: Vended, Jinjer
