Je devět ráno, sedíme s kytaristou Martinem Přikrylem a frontmanem Adrianem T. Bellem u nás v redakci a u prvního kafe zkoušíme zrekonstruovat, co všechno se vlastně u The Prostitutes za poslední roky stalo. Ani jednoho z nás nejdřív nenapadne, že to možná nebude jen příběh o jedné kapele, která se na scéně vyloupla v roce 2004. Ale tak trochu i o celé jedné generaci nezávislých muzikantů, kterým se na pár let povedlo objíždět i plnit tuzemské kluby, aby se po nich nakonec skoro úplně slehla země.
Není divu, že tento rozhovor začínáme únavou a frustrací, což tedy nezní právě lákavě. Ale to se musíme vrátit o deset let zpátky. Tehdy The Prostitutes natočili v hostinci U Pašeráka syrovou, experimentální desku Zum Passer, kterou nakročili k agónii a po dvou dalších letech i ke svému „nevyhnutelnému“ konci.
Co se to tehdy stalo?
Martin: Únava.
Adrian: Jo jo, hodně únava.
Slovo „únava“ zopakují ti dva několikrát. Vyprávějí mi o nekonečném balancování mezi kapelou a civilními životy. To první vás v tuzemských podmínkách neuživí. To druhé si nárokuje čím dál víc času a sil. A přesně do téhle pasti The Prostitutes postupně padali a najednou se jim z ní přestalo chtít ven.
Martin: „Zkusím to popsat co nejvěcněji. Být kapela lokálního významu v Česku je obtížný –
nedá se to dělat na full time, aby se tím člověk uživil. Ale zároveň když to přestaneš dělat naplno, kapela nefunguje. Dostali jsme se do stadia, kdy jsme tomu nemohli věnovat všechen čas, ale pořád jsme chtěli podávat stoprocentní výkony. To už nešlo – byli jsme unavení, rozhádaní a samozřejmě, tak jako úspěch má spoustu přátel, neúspěch má spoustu nepřátel. A ten náš neúspěch v nás zasel nervozitu, která skončila relativně otevřeným nepřátelstvím.
Bylo to tak horké, že jste se opravdu přestali mít rádi?
Martin: Spíš jsme neměli na nic čas.
Adrian: Zkoušky už byly jen kvůli tomu, abychom na koncertě vůbec něco zahráli. Vůbec jsme nedělali nový věci. To bylo na prd.
Změnilo se ale i prostředí a okolnosti. Když jste začínali, sice jste zněli úplně jinak než kdokoli jiný, ale byla tady spousta anglicky zpívajících indie kapel…
Martin: Takhle jsem nad tím asi nikdy nepřimýšlel. Ale je pravda, že jsme tehdy na těch turné po českých městech najednou z té staré party zůstali sami. Když jsme začínali, měli jsme spoustu kámošů z jiných kapel, se kterýma se potkáš na pumpě nebo si společně zahrajete. Ale na konci té třináctileté cesty tam najednou nikdo nebyl – žádní
Roe-Deer, žádní Southpaw, Living Room, Sunshine, Nihilists… fakt nikdo. Scéna kolem nás se vypařila.
The Prostitutes sice byli „poslední, kdo přežil nultý léta“, ale nijak jim to nepomohlo stát se proto mohykány indie žánru. Naopak je to táhlo k rozpadu. Do toho se jistě přidaly i osobní ambice a animozity. Adrian jako zpěvák měl v šuplíku nápady, které se do stylu The Prostitutes nevešly, a cítil, že by byla škoda je nevyužít. Zvlášť když v kapele panovalo tvůrčí vakuum. Už ke konci
The Prostitutes a ihned po jejím rozpadu rozjel sólovou dráhu.
Adrian: Měl jsem potřebu realizovat věci mimo náš post-punk. Potkal jsem díky tomu spoustu skvělých lidí a nakonec udělal čtyři sólové desky.
Hádali jste se už tehdy i kvůli tomu? Že Adrian chce dělat jinou muziku?
Martin: Ani ne. Tedy nijak zvlášť. My jsme se totiž hádali vždycky. Už od začátku kapely – to k tomu prostě patří. Byly vlny, občas klid, občas hádky. Jsme různé povahy, každý má na muziku jiný názor. Konflikt byl v kapele přítomný pořád. Moje hádky s bráchou, bubeníkem Lukášem, byly koneckonců legendární. Mlátili jsme se od malička. Naposledy jsme po sobě fyzicky vyjeli asi v roce 2012. Ale asi už jsme trochu dospěli. Říkáme si, že ta společná cesta, na kterou jsme se teď znova vydali, je pro nás důležitější než nějaký spory. Taky jsme starší…
No ale tam ještě v našem vyprávění nejsme. V roce 2017, kdy The Prostitutes na svoje stránky napsali „the ship is broken – loď je rozbitá“ a tím oznámili, že končí, Martina, Adriana a nejspíš i ostatní členy zaplavila směs úlevy a zatím jen kradmého smutku. Těšili se na svobodu a konec věčných sporů a hádek. Ale místo toho se pomalu dostavily pocity, že jim něco chybí.
Martin si brzy založil novou kapelu, která dostala název Movement. „A bylo to fajn, ale když jsme hráli, uvědomil jsem si, jaké šílené štěstí jsme měli v The Prostitutes, kde se sešlo pět – dnes už šest – lidí, u kterých zafungovala vzácná chemie. To, co spolu dokáže vytvořit tahle pětka, se nedá jednoduše zopakovat v jiné sestavě,“ vypráví. A i když Adrian se svým sólovým projektem hrál mnohem víc, nakonec ho dostihlo to samé. „Je to super, kluci jsou skvělí muzikanti, ale není to to samé jako mít kapely. Jsou to prostě jen... džoby,“ líčí svojí sympatickou anglickou češtinou. „Ta pravá band feeling, kdy sedíš společně ve zkušebně a tvoříš společně, tam chybí.“
Ale těch sedm let nebylo marných. Adrian během nich vůbec poprvé sbíral zkušenosti frontmana – sólisty, se kterým všechno na pódiu i ve studiu stojí a padá. Změnilo a uklidnilo se jeho zpívání i uvažování o hudbě, což je na novém albu ostatně hodně slyšet. A tak když ho poprvé napadlo, že by se The Prostitutes mohli dát znovu dohromady, už tu myšlenku nemohl dostat z hlavy.
K návratu kapely v roce 2024 nakonec paradoxně popostrčila úplně civilní situace. Adrianovi to doma navrhla jeho manželka, spisovatelka Bianca Bellová. „Myslím, že já jsem ji hrozně štval doma, nebo něco takového,“ směje se. „Na rovinu mi řekla: To, co děláš teď, je sice skvělý, ale nechceš se vrátit k tomu předtím? Nechceš dát zase dohromady The Prostitutes?“
A až tenhle rozhovor ho přiměl po letech zavolat Martinovi, aby s bývalými spoluhráči zakopal válečnou sekyru a vymysleli, co (a jestli něco) dál.
Přikryla na druhé straně chytil v životní fázi, kterou kytarista The Prostitutes sám popisuje jako „nesnesitelnou“. Frustraci z toho, že mu chybí hudba, totiž začal postupně přenášet na všechny kolem sebe. „Moje žena za to mohla, moje děti za to mohly… a především moji bývalí spoluhráči za to mohli, že nemám dostatečně fungující kapelu!“ popisuje se smíchem svůj tehdejší mindset.
Martin: A tak v roce 2024 přišel ten moment, kdy nám došlo, že nám kapela chybí víc, než nás štvala.
Jaké bylo vaše první setkání po těch letech?
Martin: Odehrávalo se u mě doma a bylo to vtipný. Nechtěli jsme se nechat vidět někde veřejně v hospodě. Kdyby to nevyšlo, tak jsme nestáli o to, aby se hned psalo někde na Facebooku, že jsme spolu chlastali pivo – a pak nic. A tak jsme to pojali konspirativně…
Ale…
Martin: Víš co – u nás dole pod barákem je hospoda. A tam na zahrádce zrovna seděl kamarád Hadj Moussa a samozřejmě viděl každého člena naší kapely, jak nenápadně přichází ke mně domů. Poslal mi ihned esemesku: „Tak to je teda strašně tajný!“
Adrian: Totally secret meeting! Haha!
No ale dopadlo to dobře, ne?
Martin: Vyprávěli jsme si, co kdo celou dobu dělal, vypili jsme víno… A hlavně – Adrian mi už předem poslal demo jedný nový písničky, jmenuje se Psychosis. Já do toho nahrál kytary a na tom srazu u mě doma jsme to pustili ostatním. No a kluci hned říkali: „Ty vole, tak to je hotový – a jsme zpátky.“
Brzy nato následoval první comebackový singl Inevitably Delayed a první koncerty, které už na začátku letošního roku potvrdily, že fanoušci na The Prostitutes nezapomněli.
Když jste oznámili návrat, začali jste nejdřív hrát koncerty. Byl o The Prostitutes zájem?
Martin: No… tak jako vždycky. Roxy jsme vyprodali, narváno 900 lidí, atmosféra fantastická. Zvuk na pódiu jako v Roxy, lidí bylo tolik, že půlka nic neviděla, ale všichni si to užili na max. Takže prostě klasika. Brno bylo super, lidí míň. Ostrava super, lidí ještě míň…
Adrian: Olomouc – tam bylo narváno a fakt skvělý publikum.
Martin: Na festivalech je to různý, ale třeba na festivalu Studnice v lese jsme měli snad nejlepší crowd za posledních osm let.
Adrian: Ale já myslím, že tam byli všichni na houbách.
To výkonu vždycky pomůže! Ptal jsem se, protože mě zajímá, jestli to publikum ještě existuje. Generace kapel, se kterými jste začínali, zmizela. Vy jste skončili první, ale první jste se taky vrátili…
Martin: Odpovědi jsou vlastně dvě: Zaprvé, ta původní scéna neexistuje, protože nevznikají nové kapely, co by ji nahradily. Jsou tu jenom spící buňky. Zadruhé, objevila se nová scéna – je tu mladší generace. Indie nebo alternativa, nebo jak tomu budeme říkat, nezmizela, a dokonce bych řekl, že je v něčem originálnější, míň epigonská, než byla scéna před dvaceti lety. A část tý mladý generace samozřejmě zdědila vkus po rodičích. Tři z pěti mých dětí jsou teď už dospělé nebo skoro dospělé a poslední roky mi občas posílaly videa z mejdanů, kde ve dvě ráno pařili na The Prostitutes. Nebo mi ukazovaly memes na texty našich songů. A my to teď vidíme na koncertech: kromě našich vrstevníků stojí pod pódiem i generace o hodně mladších fanoušků. Našli doma cédéčko Hometown Zombies nebo to s rodiči poslouchali v autě – a teď přišli omrknout, jak ta kapela vypadá živě. A mně to přijde boží.
Adrian: Jo, jsou tam mladý, kterým ty písničky paradoxně sedí – vždyť jsme je taky psali jako docela mladý týpci pro mladý publikum. No, i když zase tak mladí jsme tenkrát taky nebyli…
Nepřipadáte si občas jako dědci na pódiu?
Adrian: Nepřipadá co?
No jako old men, prostě starý páprdové.
Adrian: Hele, myslím, že u kapely je to fuk. Není to popová superstar show, kde ti musí být dvacet, aby to působilo věrohodně. V rockový kapele je jedno, jestli je ti třicet, čtyřicet... Když vylezeš na pódium a ta energie tam je, věk nehraje roli.
Martin: Pravda, spoustu věcí dneska dáváme líp než dřív. Před rozpadem jsem měl někdy pocit, že vedle mě nestojí zpěvák, ale fotbalovej fanoušek. Adrian tenkrát občas místo zpěvu řešil kraviny. Dneska zpívá s naprostým klidem v hlase a já si užívám, co mě dřív nervovalo – jestli to dá, jestli nebudou fuck-upy. Teď vím, že podáváme stabilní, dobrý výkon, a můžu si to konečně vychutnat.
Adrian: Jo, v tom mi hodně pomohla moje sólo dráha. Prostě practice. Když hraješ sám za sebe, jsi ten, na koho všichni koukají, a nemůžeš si dovolit bejt na sračky. Nemůžeš si dát šest piv, než vlezeš na stage.
Martin se při téhle vzpomínce rozesměje a hned přidává konkrétní historku, která se odehrála těsně před prvním veřejným koncertem po comebacku. Generálku na něj The Prostitutes měli v Café V lese. „A tam jsem teda neměl pocit, že vedle mě stojí na pódiu Bůh,“ otáčí se pobaveně k Adrianovi. Cestou domů se ho ptám: „Ty vole, cítil ses dneska v pohodě?“ A Adrian mi povídá: „Já jsem si jen potřeboval vyzkoušet, jaký to je zahrát po šesti pivech… a není to moc dobrý.“ Tak si The Prostitutes řekli, že k těmto starým zvykům se radši vracet nebudou.
Adrian: Jop. Teď hrajeme střízliví a je to fakt lepší.
Martin: Úplně. Zažili jsme parádní časy jako banda pankáčů – ale teď je to ještě lepší.
Adrian: Jo, lidi v publiku si to taky očividně víc užívají.
Což mi připomíná legendární historku z Paláce Akropolis, kde jsi hodil novou kytaru do vzduchu a omylem ji roztřískal na kusy.
Martin: No, to se opravdu stalo. Já tu kytaru tehdy chtěl vyhodit hezky vysoko ke stropu a chytit – jenže jsem, i díky tomu, že jsem nebyl střízlivej, přišlápl kabel a situaci neodhadnul. Takže ji vyhodím a vteřinu poté se rozhoduju: buď ta kytara poletí přímo do fungl novejch bicích mýho bráchy… anebo s ní mrsknu o zem. Jasně, že jsem zvolil variantu dvě, nechtěl jsem bratrovraždu přímo na pódiu. Ta kytara se roztřískala na kusy. Ale Libor Kobrle z Guitar Ambulance si s ní pak rok a půl hrál a dal ji zas dohromady. Do dneška na ni hraju. Přežila to, holka.
Adrian: Rock’n’roll vole!
Dneska už mají kluci na podobné kousky a divočárny v kapele Vegyho, který z basy přešaltoval na kytaru. A to, že na každém koncertě nepotřebují vyvádět, nikomu nevadí. Důležitější je, že The Prostitutes nezamrzli v minulosti. Jejich comeback není založený na žádné velké nostalgii. Po první schůzce se kapela ihned a přirozeně vrhla do skládání nového materiálu a jeho drilování ve zkušebně. Martin s Adrianem shodně tvrdí, že nic nenahradí okamžik, kdy všichni stojí společně v místnosti a nechají to plynout – a nejspíš právě v tom je kouzlo toho mít kapelu.
Martin: Osmdesát procent našeho repertoáru vždycky vznikalo jamováním ve zkušebně. A na nové desce máme několik věcí, které byly doslova na první dobrou, na první nebo druhý pokus. Jednou jsme třeba jeli do zkušebny autem a Adrian prohodil, že by rád složil něco rychlého, úderného. Vlezli jsme do zkušebny, dali one-two-three-four a jeli… Za sedm minut jsme měli nahranou písničku, která je teď v zásadě v původní podobě i na desce.
Tahle potřeba společného momentu, nálady a impulsu je jádrem, ze kterého vychází kouzlo The Prostitutes. Bylo to tak vždycky, a i když doba a její možnosti proměnily možnosti skládání i nahrávání dramaticky, zůstává to tak dodnes. Skládání na dálku – posílání demáčů e-mailem – u téhle party nikdy moc nefungovalo. „Když nahraju sebelepší demo s kompletní aranží, akorát tím naseru čtyři lidi, co si řeknou: Takhle bych tam tu basu v životě nehrál!“ popisuje Martin a Adrian se přidává: „Když jsme spolu ve zkušebně, každý si tam může přinést svůj nápad a všichni k tomu něco přidají. Ty prázdná místa v mý hlavě se najednou zaplní. A vznikne písnička The Prostitutes.“
A tak se stalo, že z comebacku, který mohl taky zůstat jen u pár vzpomínkových koncertů, byl po několika zkouškách plnohodnotný návrat. The Prostitutes začali skládat nové album. A to dostalo symbolický název Inevitably Delayed – tedy Neodvratně zpožděno. „První comebackový singl i album po sedmi letech jste pojmenovali tak, že to skoro nikdo neumí vyslovit,“ gratuluji jim k tomu. Ale i tahle umanutost k The Prostitutes patří.
Ačkoli dnes kapela funguje v pohodě a shodne se téměř na všem, jednu horkou debatu si The Prostitutes přece jen užili: o tom, kdo bude producent nové desky. „Trvalo docela dlouho, než jsme se dohodli,“ vzpomíná Martin. Byl to on, kdo nakonec přišel s návrhem oslovit Matěje Belka – mladého producenta, se kterým nedávno dělal jiný projekt – a na mix zároveň Matěje Morávka, který se toho projektu také účastnil jako producent. „S Belkem a Morávkem se mi dělalo skvěle, jsou dost rockeři i dost popaři na to, aby chápali náš záběr. Hlavně jsou fakt šikovní. Tak jsem klukům řekl: hele, pojďme to udělat s nimi.“ Ostatní kývli a jak je vidět, dobře udělali.
Nové album mě překvapilo svou pestrostí. The Prostitutes vždycky byli eklektická kapela – na starých deskách měli post-punkové nářezy vedle elektronických experimentů, new wave vedle country. A vždycky platilo, že mají svůj styl, v němž umí překvapit. Je to tak i na novince, kterou otevírá šestiminutový nářez We Are Not Alone s až překvapivým tanečním rytmem, jenž ale svou syrovostí a bicími odkazuje až někam k New Order.
Když mi Martin s Adrianem začnou popisovat, jak tenhle song nosili v hlavě už od roku 2016, střídavě milovali, nenáviděli k smrti, škrtali a zařazovali zpátky, aby ho nakonec navrhli jako první singl z alba, mám z jejich klukovského zaujetí muzikou radost, která je do článku jen těžko přenositelná. „Kluci, ty vole, nestřílejte se do nohy. Tohle nemůže být váš comebackovej singl,“ musel nakonec jejich posedlost utnout autoritou producenta Matěj Belko.
Já zatím tu desku slyšel jenom dvakrát. A na první poslech mě nejvíc zaujala skladba Karma Police. Nejen názvem, který jste zcizili Radiohead, ale tím, jak graduje.
Martin: Jo, tak to je možná jediná věc z alba, která nevznikla ve zkušebně jamováním. Je to původně taková klasická Adrianova folkařina. Fungovalo to hezky i jen s kytarou, vokálem... Pak jsme to nahráli ve studiu a najednou se před náma objevily dveře s nápisem: „Toto je teritorium skupiny Pink Floyd, sem nechoďte.“
Já myslím, že je dobře, že jste tam nakonec nakoukli.
Martin: No, my jsme právě přemýšleli, jak těsně před těma dveřma udělat výhybku. Aby to ty Floydy jen tak lízlo. A trochu jsme s Matějem Belkem tápali. Pak mi to nedalo a jednou říkám: „Ty vole, co kdybychom z toho udělali Massive Attack?“ Já v životě žádnej trip hop nedělal, ale řekl jsem si, že začnu nějakým beatem. Tak jsem tam plácnul drum loop. Matěj k tomu zeditoval basu do takového dubového rytmu. A tyhle dvě věci do sebe zapadly a najednou vytvořily úplně jinou páteř písničky. No a pak už jsme to jenom dodělali.
Když to takhle popisuješ, chápu, proč mě ta věc tak zaujala.
Celé album Inevitably Delayed působí, jako by mělo dvě strany: první energičtější, druhou temnější. Po Karma Police přijde na řadu titulní věc Inevitably Delayed – paradoxně nejpomalejší song. Nakonec album uzavírá Take Me or Let Me Go, která je podle Martina „totální zavíračka“. „A co je nejhorší, je v ní nejlepší kytarový sólo ze všech desek The Prostitutes. A nenahrál jsem ho já, ale Matěj Belko,“ směje se. Adrian líčí, jak Matějovi ve studiu řekl: „Hele, je tam na konci prostor na sólíčko, prosím tě…“ A producent vzal kytaru, jedním tejkem vystřihl melodii ve stylu Neila Younga a prohlásil: „Hotovo, čau, tak já jdu.“ Inu, nechat odehrát závěrečné sólo na vlastním albu jiného kytaristu, to už je znak umírněného ega, které se v rockových kapelách vídá, až když dozrají.
Jsem přesvědčený, že The Prostitutes se to teď děje. Po hodině povídání to ze mě musí ven: Jsem prostě rád, že jsou zpátky. Při poslechu jejich nové desky Inevitably Delayed si znovu uvědomuju, že na české scéně nikdo jiný takhle nezní. A že tahle kapela je u nás nezastupitelná.
Pokřtíte album a co dál? S jakou ambicí teď děláte The Prostitutes? Co od toho čekáte?
Adrian: Já nemám žádnou velkou ambici. Hrajeme, protože nás to baví. Ale máme teď dobrý management – Radka Motlíka jako bookera. Doufám, že s tou novou deskou nám domluví hezký koncerty na příští rok, nějaký festivaly… Fakt je mi jedno kde, já hraju rád kdekoli. Nemáme potřebu cpát se na Glastonbury nebo tak něco. Ono je to stejně komplikovaný dostat se mimo ČR, z týchž důvodů jako dřív: nemáme čas a prachy to dělat profi celosvětově.
Martin: Jo, přesně. Konečně jsme se shodli, že v tomhle věku si chceme hudbu hlavně užívat, ne řešit blbosti okolo. Máme Radka a Tomáše Pejšu a ti se nám starají o všechny ty produkční věci, na který už nemáme nervy ani dovednosti. Dělá to fakt dobře atmosféře – nemusíme řešit milion věcí, co jsou pro kapelu neřešitelný, a soustředíme se jen na muziku.
Tak to je asi nejvíc, co kapela může mít, ne?
Martin: Hele, mně hraní s dobrou kapelou na pódiu strašně chybělo. Byť jsem celou dobu s někým hrál a často to bylo skvělý, nebyli to Prostitutes. Bylo mi bez toho fakt mizerně, jsem šťastnej, že to zase mám. A pokud to půjde udržet v tomhle módu – pár fesťáků, nějaký kluby, všechno ve vysoký kvalitě hraní i zvuku – tak je to pro mě splněnej sen. Víc nechci.
Adrian: Souhlas. My jsme rozhodně nevyčerpali naše kreativní možnosti, máme v sobě spoustu společný muziky, co může vzniknout. Kdybych měl mít nějakou ambici, tak jedině udělat tu nejlepší desku The Prostitutes všech dob. Jestli je to tahle, nebo příští, to je jedno.
Nové album The Prostitutes
• Název:
Inevitably Delayed
• Datum vydání:
10. října 2025
• Producent:
Matěj Belko (mix: Matěj Morávek)
• Počet skladeb:
8 (včetně singlů Everybody’s Crazy“, „Inevitably Delayed“, „Breaking
the Light of Day“)
• Pilotní singl:
Inevitably Delayed (vydán 2025)
• Křest alba:
29. října 2025 na lodi Cargo Gallery