Takhle taky ten rozhovor začal – tradičními frázemi, jak je Česko tou nejlepší zemí a jak jsou Češi nejlepší fanoušci. Jenže pak se najednou něco změnilo, po mém exkurzu do života a smrti jednoho spisovatele a následnou hádkou o to, kdo má rád jakou hudbu. Tři bratři se mi smáli, že jsem starej a jak jsem oblečenej, že nemůžu hudbě rozumět. A já zase rýpal do nich, co to mají na sobě a co poslouchají. V tu chvíli se uvolnili – najednou tu seděli tři mladí kluci, kteří se nebáli mluvit o vzájemných vztazích.
A tak jsme čas určený pro rozhovor prostě a jednoduše prožvanili o naprostých blbostech…
Vážení čtenáři, budu k vám naprosto upřímný, tenhle rozhovor asi nebude úplně lehké číst a prakticky nic se z něj nedozvíte. Na druhou stranu bych vám všem chtěl doporučit, abyste si pustili nějakou písničku od Palaye Royale anebo vyrazili na jejich koncert. Ti tři sígři celkem uměj a mě si za těch pár minut získali na svou stranu…
Jste v Čechách už dost populární, po kolikáté tady vlastně hrajete?
Remington Leith (zpěvák): Už to ani nepočítám…
Emerson Barret (bubeník): Jen letos, tuším, počtvrté. A také jsme tady točili nějaké klipy a dělali fotky k našemu albu.
Remigton: Já s Emersonem jsme dokonce v Praze asi měsíc bydleli. Bylo to sice jen krátké období, ale bylo skvělé…
Kde konkrétně jste bydleli?
Emerson: Kousek od Karlova mostu, snědl jsem ten měsíc strašně moc trdelníků (tuto informaci zatajte před Jankem Rubešem, pozn. autora), potkávali jsme v Praze i dost fanoušků, koukal jsem z bytu a myslel jsem si, že koukají na váš Pražský hrad a oni místo toho stáli před naším vchodem.
Remington: Česká republika a Praha patří mezi naše oblíbená místa – vždy, když tu hrajeme, jsou naše shows divočejší a divočejší. Snad si v Praze brzy opět zahrajeme.
Emerson: Musíme poděkovat českým fanouškům, protože nám zde dělají opravdu krásnou atmosféru. Navíc obdivujeme českou architekturu a architekty…
Tak to mi řekněte vašeho oblíbeného českého architekta!
Emerson: Třeba zrovna ten Pražský hrad je naprosto ohromující stavba…
Čekal bych, že oceníte spíš něco modernějšího…
Emerson: Mrdat modernu!
Remington: On je spíš fanoušek středověku – podívej se na něj… Také se zajímáme o českou literaturu – například máme rádi Franze Kafku.
Každý ho má rád, byl to skvělý spisovatel, ale byl to spíš Němec, neuměl ani slovo česky… Pokud máte čas a posunete koncert o pár dní, povím vám jeho příběh.
Následuje vyprávění o životě a hlavně smrti Franze Kafky a o slibu, který porušil Max Brod…
Remington: To byl teda kamarád pěkně na hovno!
Emerson: Asi chtěl vydělat nějaký prachy, ale Marcus Aurelius také nikdy nechtěl, aby se jeho zápisky dostaly mezi lidi a podívej se – je to jedna z nejzajímavějších knih.
Remington: Kdybychom umírali a řekli našim kamarádům, ať hlavně nevydávají naši hudbu, počítám, že by nás také neposlechli…
Emerson: Dneska se nedá nikomu věřit.
Jak těžké je mít kapelu se členy rodiny?
Sebastian Danzig (kytarista): Má to svoje pro a proti. Samozřejmě jsme si prostě bližší, to pouto se nedá nahradit. Jsem šťastný, že s klukama můžu sdílet svoje nápady a můžeme společně tvořit.
Emerson: Navíc je těžké najít dneska šikovného kytaristu anebo bubeníka.
Sebastian: Kings of Leon jsou bratři a šlape jim to, Oasis…
Oasis nejsou zrovna nejlepší příklad toho, jak může fungovat bratrská kapela, navíc je to otřesná kapela.
Emerson: Proč nemáš rád Oasis, to je přece skvělá kapela – co máš rád ty, vždyť do nás pořád jen rýpeš?!
Já jsem ten, co se ptá.
Následuje hádání o kapelách zakončené shodou. Nikdo z nás nemá rád U2.
Remington: Stává se nám z toho nejzábavnější rozhovor, co jsme kdy dělali. Jen jsem zvědav, co pak řekneš na náš koncert.
Emerson: Po jedné písničce si řekne, že stojíme za hovno a půjde pryč, to je jasné…
A to se mi s Palaye Royale nestalo. Koncert jsem odestál celý pod pódiem a výborně se bavil. Možná to bylo tím, že po tom příšerném vystoupení hlavní hvězdy dne, znuděném a otráveném Machine Gun Kellym, jsem najednou zas viděl partu kluků, co prostě rádi hrají hudbu a hrají ji nahlas. Ano, je v tom taková ta rokenrolová manýra, ale ta k té hudbě patří.
Až Palaye Royale dorazí příště, vyrazím na ně zas – už jen proto, že jsem od nich po rozhovoru dostal jako odměnu za rozhovor šátek. Pravděpodobně je rozdávají na potkání, ale co, bylo to milé gesto. A já se těším, až se setkáme příště a zase do sebe budeme šít…