Z dosavadního hudebního života Mon Laferte vyčteme, jak se jí do něho vždy dařilo zakotvit nemilosrdné názory na práva žen, sociální spravedlnost, politickou korupci a odstup od duté mainstremové blýskavosti. Když v listopadu 2019 přebírala v Las Vegas Latin Grammy za album Norma, v Chile stále probíhaly mohutné protivládní protesty doprovázené policejní brutalitou. V solidaritě se stovkami zraněných a dvacítkou mrtvých Mon Laferte předstoupila před novináře s obnaženými ňadry s nápisem „v Chile mučí, znásilňují a zabíjejí“ a cenu věnovala své rodné zemi, ačkoli už mnoho let žije v Mexiku. Nebylo to poprvé, kdy Mon Laferte dala najevo svůj postoj, a jakkoli není společenská kritika pro Latinos úplně cizí, v odvaze se jí může rovnat málokdo.
Zrodila se silná nezávislá umělkyně neodmyslitelně spjatá s latinským popem. Částečně ze své vůle, protože miluje vintage módu, barevné kostýmy a patří k respektovaným výtvarnicím, ale i k libosti vydavatelství se ve videoklipech, fotografiích a na koncertech stylizovala do podoby načesaných rockabilly putěk a plakátových pin-up. Ne vždy to však ladilo se sarkastickými texty a politickými názory. S tím je proto konec, i když ne úplně odteď. Vlasy si postupně rozcuchávala už předtím.
Síla autenticity
Mon Laferte vždy vystihoval ohromující hlas: místy až operně romantický, svůdně sexy dráždivý, ale i dramatický, sugestivně vypjatý a rockově řezavý. Většinu z vokálních poloh se nemusela učit: vášeň, radost, touha, bolest, pláč a emoce vyždímané na dřeň přece odjakživa charakterizují mexické, chilské a kolumbijské tradiční písně boleros, norteño, música cebolla nebo rancheras. Mon Laferte je zpívala od mládí a osvojila si také melancholii tanga i divoký rytmus cumbie. Lidové vlivy se pak jako zlatá nit více či méně táhnou všemi jejími nahrávkami a dotvářejí smysl hudebně těkavého chameleonství autorky odmítající v popu žádat o svolení dělat si, co chce. Ať už by to mělo znamenat, že ne všem fanouškům dá vždy to, co po ní žádají.
V době, kdy je běžné, aby každou sloku ve skladbě produkoval někdo jiný, a slepit ji ve studiu desítkám lidí trvá měsíce, nahrála v roce 2018 album Norma s kapelou na jeden zátah bez jakýchkoli dodatečných úprav. A během covidu, usazená ve městě Tepoztlán, plná obav z toho, co když svět nadobro končí, doma na koleně s kytarou natočila album Seis o tom, jak se cítila. Nejtěsněji a nejupřímněji přilnutá k mexické tradiční hudbě. Leckým je proto považováno za důvod získání mexického občanství, nicméně to je pouze část příběhu, který je pro pochopení kroku Mon Laferte nutné znát.
Inspirace jménem Vargas
„Narodit se v Mexiku ženou je zločin a ještě větším proviněním být talentovanou ženou,“ napsala v knize Las siete cabritas (u nás vyšla pod názvem Ztřeštěná sedma) spisovatelka polsko-mexického původu Elena Poniatowská. Mezi portréty sedmi významných mexických umělkyň, zahrnující malířku Fridu Kahlo, básnířku Rosario Castellanos nebo tanečnici Nellii Campobello, zpěvačku Chavelu Vargas sice postrádáme, odvolávají se na ni ale všechny. A Mon Laferte na albu Seis jakbysmet. S národní hudební ikonou sdílí i podobný úděl: také kostarickou rodačku přijalo Mexiko za svou.
„Smutek je pomalá smrt z prostých věcí, které trvale bolí v srdci,“ zpívala Chavela Vargas, nespoutaný symbol bouřlivého vzedmutí mexické intelektuální bohémy 50. let minulého století. Lesbička, jejíž eroticky vybuzené koncerty připomínaly otevřené sexuální výzvy přítomným ženám. Svádivým hlasem kradoucím veškerou pozornost proměnila své písně v deklaraci touhy a vášně, neschopná je v sobě dusit. Uvnitř přitom plná samoty, strachu a bolesti z údělu odmítané hříšnice, v prudérní mexické macho společnosti porušující všechna tabu. V rancheras, převážně mužské záležitosti, přeobsadila role. Stala se mužem a písně považované za očistný druh lidového léku proměnila v triumfální zpěv pro ženy. „Zbavila mexickou lidovou hudbu veškerého štěstí a předělala ji v to, čím opravdu je. Hudbu zoufalství zraněných duší,“ zazní ve filmovém dokumentu Chavela z roku 2017 o milence Fridy Kahlo a přítelkyni režiséra Pedra Almodóvara, který zpěvačce splnil velký sen: zazpívat si v pařížské Olympii. „Bála jsem se, že mé španělštině tady nebudou rozumět, ale rozuměli, protože se pak každý chtěl jít opít,“ říká v dokumentu Chavela Vargas, zpěvačka, na jejíž otevřenost nebylo v její době Mexiko k její smůle připravené. Na dlouhá léta se proto stáhla do ústraní, a když se v roce 1991 nechala přemluvit k vystoupení v klubu El Hábito, Mexičané nechtěli uvěřit, že ještě žije. Nakonec se dobrala celosvětové slávy, zazpívala si ve filmu Frida a zbytek života strávila v Tepoztlánu, kde v roce 2012 v třiadevadesáti letech zemřela. Ačkoli se jí od mexické vlády dostalo zadostiučinění a získala Latin Grammy za celoživotní dílo, pozornosti mladé generace unikla. Ne tak Mon Laferte, přiznávající, jak silný dojem v ní poprvé zhlédnutý dokument zanechal, a zvlášť vyznání Chavely Vargas, že narodit se jako žena, považovala vždy za požehnání.
Láska se nemá skrývat
Zpěvem tesklivých balad rancheras vzdala Mon Laferte na albu Seis prozatím nejosobnější a nejintimnější poctu mexickým a latinskoamerickým ženám. Oslavuje jejich odvahu stát se ženami podle svých představ, a nikoli podle očekávání společnosti. V podtextu i natvrdo odsuzuje genderové násilí, misogynii a předsudky. Staví se za komunitu LGBT, protože „lidé se milují a nezáleží na tom, koho a jak“ a o lásce, která by se neměla nikdy skrývat, zpívá v milostném duetu Que Se Sepa Nuestro Amor s legendou rancheras Alejandro Fernándezem za doprovodu jediné ženské mariachi kapely Mujeres Del Viento Florido ze státu Oaxaca.
Strhující skladba Se Me Va A Quemar El Corazón zase popisuje bolestný rozchod dívky s „emocionálním řezníkem“ kvůli chvílím prožitým v motelovém pokoji, po kterých se chtěla odnaučit lásce, přestože jí hořelo srdce. „Nejsem tvůj suvenýr,“ vykřikne za dívku ve finále Mon Laferte a v alegorickém videoklipu, v němž představuje býka naháněného toreadorem, dá muži ránu, až se svalí na zem. Sebeobnažující píseň o toxickém vztahu, zažitém na vlastní kůži, je z rodu srdcetrhajících rancheras Chavely Vargas, kdy stejně jako ona zvolila Mon Laferte ke svému expresivnímu hlasu ten nejúčinnější doprovod: akustickou kytaru.
Výjimečným dělá album Seis akcent na další lidové mexické styly, v podstatě jednoduchý doprovod tradičních nástrojů, dechů a smyčců. Současně platí, že pokud míra naštvanosti Mon Laferte přesáhne meze, aranže nabobtnají a zvuk zesílí.
A tím spíš, dojde-li na pomstu. „Než jsem tě potkala, necítila jsem skutečnou bolest. Včera jsem si ale konečně přestala ubližovat. Sbohem, ty ubohej zbabělče,“ zpívá Mon Laferte ve skladbě La Mujer spolu s idolem svého mládí, nesmírně populární mexickou zpěvačkou Glorií Trevi, a ve videoklipu si z chlapů a klišé spojovaných se ženami pěkně utahují.
Je přitom dobré vědět, že popová diva, přezdívaná kdysi mexická Madonna, seděla ve vězení za sexuální zneužívání mladých dívek. Než zdvihnete obočí, čtěte. V patnácti letech se Glorie Trevi ujal producent Sergio Andrade a její hvězdná kariéra se brzy dotýkala nebes. Jak se ale ukázalo, za cenu těžké manipulace a fyzického a duševního týrání. Po zatčení v roce 2000 policie na oba vznesla obvinění z vybudování sexuálního kultu, do kterého pod záminkou koučingu lákali mladé dívky. Andradeho označila za násilného pedofila a zpěvačku za komplice, přestože bylo zřejmé, že mezi oběti patří také ona. Proto ji o čtyři roky později soud pro neexistenci důkazů propustil a dnes je znovu na výsluní.
Čas na elektroniku
Nové album Autopoiética nás nenachytá nepřipravené, už dobře víme, kdo je Mon Laferte, zato nutí přemýšlet, proč ho považuje za své nejvydařenější a jak to myslela s tím „začít od nuly“. Vždyť se pohybuje na tom samém hudebním latinskoamerickém hřišti, jen prostě nástroje vyměnila za elektroniku. A to, že něco takového od ní čekal málokdo, automaticky neznamená vzít album přiznaně ovlivněné zvukem Portishead a Aphexe Twina za událost; jakože pro někoho se událostí rozhodně stane. „Nemyslíte, že nakonec víc jak na formě doprovodu záleží na tom, co chcete říct?“ zeptala se Mona Laferte v rozhovoru pro magazín Ohlalá a dodala: „Je mi jednačtyřicet a nemám co ztratit, takže jsem to zkusila s elektronikou.“
Prý i za cenu, že se od ní konzervativní fanoušci a „hardcore señoras na clonazepamu“, dosud jí spílající pouze za aktivistický feminimus, odvrátí úplně. Věnovala jim reggaetonovou skladbu NO+SAD a sarkasmem v ní o společenském polarizujícím kamenování nešetří: „Podle vás mám povislá prsa, jsem stará, tlustá, coura, kapitalistka, komunistka a feministka. A víte, že mně je to jedno? Už z toho nebudu smutná.“
Ve videoklipu albového vrcholu Tenochtitlán na sebe nechává Mon Laferte vrhat kameny, které však davu vypadnou z rukou, když ji před smrtí spatří nahou ležet na kříži. Po celou dobu je obklopena láskou muxes, uctívaného třetího pohlaví Zapotéků z regionu Tehuantepec, proslulého nádhernými barevnými oděvy. Videoklip, v podstatě umělecké dílo, natočila chilská režisérka Camila Grandi a zanesla do něho fotografie mexické umělkyně Graciely Iturbide a odkazy na tradice mexické kultury a vliv katolické církve. A teď si představte, jak asi v děsivé, až goticky temné triphopové metafoře o předsudcích a obětech společenského lynče Mon Laferte zpívá…
Salsy, peruánského valčíku, cumbie, bolera, rancheras: všeho se na skvělém albu Autopoiética dočkáte, akorát v objetí elektroniky. A v roztančené skladbě 40 y MM se také dozvíte, kým ve skutečnosti Mon Laferte je: milfka, popová kočka, sexy máma, zábavná, elegantní a dobrá zpěvačka.
Jinak se prý ale v jednačtyřiceti letech cítí silná.
Jako boss bitch.