V srpnu uběhlo sto let od narození Miloše Kopeckého, jednoho z našich nejvýraznějších herců 20. století. Patřil k umělcům, kteří se nespokojili jen s učením a přehráváním rolí. Bavila ho tvůrčí práce, od improvizace po psaní odlehčených textů, které si následně sám načítal.
To všechno mapuje kompilace Miloš Kopecký – Známá i neznámá tvář. Supraphon sáhl do svého archivu a vydal téměř dvacet hodin záznamů Kopeckého autorského, hereckého a taktéž pěveckého díla. Že uměl zpívat, to u herce asi nikoho nepřekvapí. Že se ovšem podílel na nahrávkách, které se budou pouštět i za půl století, s tím nejspíš tehdy nepočítal ani on sám. A přesto se tak stalo. Hezky po padoušsku odzpívaný Mackie Messer z Brechtovy Žebrácké opery patří mezi první velké hity textaře Jiřího Suchého. Není větší potěšení pro ortodoxního lumpa si zanotuje snad každý, kdo někdy viděl legendární film Limonádový Joe. Mimochodem, Horníček s Kopeckým milovali Brdečkovu divadelní předlohu ze 40. let, kterou považovali za nepřekonatelnou, a chodili na ni opakovaně do divadla Větrník. Jednou na toto téma zavedli krásnou řeč během Hovorů H.
Filmový Limonádový Joe Kopeckého jako zpěváka u publika bezpochyby proslavil, ale za pozornost stojí řada dalších nahrávek. Kouzelná je například swingová Chodidla, kterou do češtiny přeložili Voskovec s Werichem. Kopecký píseň s rozkošnickou chutí zazpíval během natáčení pořadu Ktosi je za dverami a Lasica se Satinským tehdy herci udělali roztomilé backvokály. Já osobně tyto nahrávky považuji za ještě lepší než populárního Limonádového Joa.
Kopecký často vyrážel za diváky, díky čemuž vznikla řada nahrávek s otázkami obecenstva. Občas některé vtipy opakoval (naivní otec kapitalista versus prozřetelný synek čuchající blížící se znárodňování), ale to už holt k hereckým vyprávěním patří. Pořád se opakoval míň než Miroslav Donutil. A taktéž se kromě klasického hraní věnoval i poezii, báječně načetl třeba Morgensterna nebo Kainara.
Díky tomu všemu je kompilace Známá i neznámá tvář opravdu široce rozpřaženou sondou do Kopeckého díla. Herci jeho formátu se dnes už bohužel nerodí. Nebo možná rodí a chyba je na druhé straně. Publikum už možná nevyhledává takovou jevištní tvorbu, jaká tu ve 20. století vznikala. O to větší mají podobné kompilace smysl. Supraphon už takto vydal komplety Miroslava Horníčka, Zdeňka Svěráka a Jana Wericha. Docela se těším, kdo přijde příště.