Je polovina sedmdesátých let. V devatenácti už se s kapelami nacestoval dost, tak založí z pokojíku vydavatelství. Zaklepe na dveře Tonymu Viscontimu, protože se mu líbí práce, kterou dělá pro Bowieho, a pak se stane jeho manažerem v době, kdy producenti manažery ještě nemívali.
Později založí festivaly v Anglii, Indii a na hranici Severní a Jižní Koreje. Hlavní linkou by mohl být nejspíš projekt, který rozvíjí s Damonem Albarnem – jmenuje se Africa Express a zprostředkovává spolupráci afrických umělců s interprety z celého světa. Legendární výjezd do Bamaka, hlavního města Mali, či vlakové turné po Anglii poskytne dostatek atraktivních scén. Možná by se jako ústřední motiv spíš hodila zápletka, kdy hlavní hrdina přesvědčí stadionové hvězdy, aby hrály v malinkých klubech a vstupenky prodávaly v loterii – výtěžek pomůže dětem ve válečných zónách.
Že to je scénář přitažený za vlasy? Vítejte v životě Stepehna Budda, s nímž jsme se setkali na konferenci Prague Music Week.
Zažil jste toho díky hudbě mnoho. Máte ještě nějaké nesplněné profesní sny?
Ano. Aktuálně obzvlášť ve spojitosti s jihoamerickou hudbou, která mě velmi zajímá. Plánujeme, že příští rok vezmeme Africa Express do Jižní Ameriky, a doufám, že z toho vzniknou nějaké zásadní zajímavé spolupráce a také, že se toho osobně zúčastním. Ale nechte mě říct jednu věc: Úžasná hudba může pocházet odkudkoli, záleží na vášni a duši umělce. Můžete objevit skvosty kdekoli od Grónska po pobřeží Malajsie. V tomhle ohledu svět zažívá lepší časy – můžeme poslouchat hudbu z nejrůznějších zemí.
Jedna z nejlepších věcí, kterou jsem v životě objevil, je telefonní aplikace, která vám naladí rádio z jakékoli země na světě. Otevřete si mapu, na níž jsou tisíce stanic, a vy můžete na kteroukoli kliknout a poslouchat. To je úžasná revoluce – můžete kdykoli objevovat, co poslouchají a mají rádi místní. Pro mě jako pro člověka, který vyrůstal v jiné době, je pořád uchvacující, že to je možné. Hodně cestuji, a často je proto obtížné spát, pozdě v noci si proto občas ladím rádia z míst, kde jsem nikdy nebyl. Já byl v řadě zemí – asi v devadesáti, ale to není ani půlka ze všech, takže mám pořád hodně co objevovat.
Den, kdy Stephen Budd začal svou rapovou kariéru. Nebo se snažil předat umělcům Africa Expressu instrukce.
Když jste na Prague Music Weeku mluvil o některých svých projektech, a především o Africa Expressu, přemýšlela jsem, jestli promotérům vlastně nechybí kreativita…
Většina se asi svému publiku bojí představit hudbu, co by ho překvapila a vyrazila mu dech, ale kdo se odváží, může být příjemně překvapen. Mám pocit, že například festivaly, které lidem přivezou něco, co jim rozšíří obzory a co nečekají, získávají čím dál silnější přízeň. Když se v životě setkáváte jen s tím, co znáte, nebo s něčím podobným, je to, jako byste žili v komnatě ozvěn. Když nečekaně narazíte na hudbu, kterou jste nikdy neslyšela, a nadchne vás, je to zážitek, o němž budete vyprávět všem přátelům. Další rok přijedou s vámi. Jasně, není to sázka na jistotu, ale podle mě se to z dlouhodobého hlediska vyplatí.
Takhle vás kdysi zasáhl africký hudebník Fela Kuti a jeho hudba, že? Bylo to právě kouzlo nečekaného, co z jeho tvorby udělalo vaši celoživotní vášeň?
Měl jsem velké štěstí, že jsem dostal darem jeho kazetu. Byl jsem jím naprosto uchvácen, nikdy dřív jsem o něm neslyšel a chtěl se dozvědět víc. Dnes je respektovaným umělcem, jehož nezměrný vliv na hudbu je dobře zdokumentován, tehdy těch informací bylo méně. Ovlivnil celou škálu hudebníků od Beyoncé po Damona Albarna, jsou o něm muzikály na Broadwayi, filmy i dokumenty. My jsme loni pořádali velkou výstavu v Paříži, na její zahájení přišel i prezident Macron. Jsem rád, že jeho odkaz už svět zná, protože já ho miloval ještě v době, kdy o něm málokdo slyšel. Ale jeho hudební odkaz je obrovský, nahrál sedmdesát alb…
Byl vaší branou do světa africké hudby?
Vlastně už před Kutim zaujal mou pozornost Manu Dibango. Na začátku sedmdesátých let měl v Evropě pár hitů. Byla to úplně jiná hudba. Jazz prolnutý s disco muzikou, která zněla jinak než cokoli dalšího. Kupoval jsem si jeho singly, když mi bylo asi dvanáct, a miloval jsem ho. On a později Fela Kuti mi otevřeli mysl, abych si uvědomil, že existuje další svět a v něm není jen americká a anglická hudba. Jeden čas jsem byl hodně ponořený do německé hudební scény, obzvlášť mě bavil krautrock, kapely jako Neu!, Temple a Can. Když máte zvídavou mysl, dřív či později se začnete zajímat o hudbu z různých částí světa.
Vaše první placená práce v hudebním odvětví byla bedňáctví pro Motörhead. Nestýská se vám někdy po těch nejspíš bezstarostných časech?
Byly to vzrušující časy. Já od dětství věděl, že chci dělat něco, co bude nějakým způsobem souviset s hudbou. Hrál jsem s kamarády v kapelách na kytaru, dělal jsem dýdžeje a podobně, bylo jasné, že můj život se kolem hudby točit bude. A mám štěstí, že se to fakt stalo. A tyhle začátky? Jasně, nevím, jestli se mi stýská po tahání beden, ale když se ohlédnu čtyřicet let nazpět, vidím, že hudební svět byl tehdy o mnoho jednodušší. Dnes existuje daleko větší konkurence, svět je otevřenější a vy můžete do té soutěže snadno vstoupit téměř z celého světa. Považuji za výhodu, že jsem se narodil v určité době a prožil ten vývoj.
Jako dýdžej s hudbou Budd začínal a nikdy neskončil. Pusťte si jeho set v Istanbulu.
V Praze jste vyprávěl, že když jste pro kapelu, kterou jste zastupoval, hledal producenta, postupoval jste podle jednoduchého klíče. Řekl jste si, že chcete toho nejlepšího, podíval jste se, kdo produkuje hudbu Davida Bowieho, a pak jste šel a zaklepal na dveře Tonyho Viscontiho. Fungoval by tenhle přístup i dnes?
Byla byste překvapená. Myslím, že na dveře pořád můžete zaklepat více lidem, než byste myslela. Možná to jsou dnes spíš virtuální dveře, ale pořád je to podle mě to hlavní: Ozvat se, někoho oslovit, udržovat věci v pohybu. Pokud chcete uspět, je hlavní nezdolnost. Ochota jít pořád dál, víra ve vlastní tvorbu a snaha se neustále zlepšovat. Pokud jste v nějaké podpůrné roli – manažer, organizátor hudebních akcí, manažer klubu – je to stejné. Musíte mít drive pokračovat, když se setkáváte s mnoha překážkami a odmítnutími. Ne uslyšíte stokrát. A pak vám jeden člověk řekne ano. Ale nesmíte to vzdát třeba u sedmdesátky. V tom je ten klíč.
Jaká byla vaše nejvíc frustrující řada odmítnutí?
Největší výzva byl asi charitativní projekt, který jsem pomáhal založit pro nevládní organizaci War Child. Bylo to během první války v Iráku a já měl hodně malé děti. Viděl jsem nějaké záběry iráckých dětí, které si hrály s municí, a velmi mě to zasáhlo. Přemýšlel jsem, jak bychom mohli pomoci dětem, které žijí ve válečných zónách. Chtěl jsem podpořit charitu War Child, která je spojená s lidmi, jako je Brian Eno.
Napadlo mě, že pokud bychom našli způsob, jak uspořádat koncerty těch největších hvězd, které obvykle hrají na stadionech, v malých klubech, třeba jen pro dvě stě lidí, mohli bychom na ně prodávat vstupenky v loterii. Věřil jsem, že bychom těch lístků prodali statisíce a pro umělce by to byl snadný koncert, kterým by si nekanibalizovali prodeje vlastních vstupenek, nemělo by to velké náklady, ale získalo by se spoustu peněz pro dobrou věc. Rok jsem strávil přesvědčováním umělců a jejich manažerů, že to je dobrý nápad. Nikdo mě sice neodmítal, všichni říkali, jasně, to je skvělý, ale nikdo se k tomu nechtěl zavázat.
Začal jsem být frustrovaný, protože jsem si slíbil, že to uskutečním. A už jsem byl v jednání s kluby, kterým jsem sliboval, že tam přivedu The Cure, Elbow, Craiga Davida nebo Amy Winehouse. Měl jsem předjednaný jeden týden, kdy se to mělo všechno odehrát, ale nikoho jsem nemohl přimět k tomu, aby to doopravdy slíbil.
Africká kapela, které Budd dělal manažera, na indickém festivalu, který založil.
Jak jste to prolomil?
Už jsem šílel, když jsem byl na hudební konferenci a potkal jsem jednoho z manažerů, se kterými jsem jednal třeba už před půl rokem. Šel jsem za ním, doslova jsem ho přimáčkl ke zdi a vyčetl mu, že mi slíbil, že se ozve. A najednou souhlasil. Byl to manažer Davida Graye, který měl v té době obrovské jméno. A jako první spustil lavinu – stačilo to, aby se připojili všichni ostatní. V tom prvním týdnu jsme měli dvacet umělců – včetně těch výše jmenovaných. Dělali jsme to několik let, dnes se z toho stala akce Brits Week, kdy se každoročně v souvislosti s Brit Awards koná deset takových koncertů. Byla to pro mě obrovská lekce. Když ve svém srdci cítíte, že to je dobrý nápad, musíte vytrvat. Sám jsem byl tehdy na pokraji toho, že to vzdám, jsem rád, že jsem to neudělal. Práce na tomhle projektu mě změnila. Sám jsem se stal odolnějším. A uvědomil jsem si, že člověk může dokázat víc, než si myslí.
V tomhle ohledu jste dobrý vzor.
Měl jsem štěstí. To je také důležité. Když děláte něco, co milujete, když milujete hudbu a máte výdrž, můžete něco vytvořit.
Další věc, kterou pomáháte tvořit a zajišťujete ji po organizační stránce, je projekt Africa Express spjatý především se jménem Damona Albarna. Vzpomínal jste v Praze na první výpravu do Afriky, kam Damon vyvezl mimo jiné Fatboye Slima či dýdžeje Zanea Lowea. Co jste tam ten týden dělal vy osobně?
Pomáhal jsem to organizovat. Jedna z mých nejoblíbenějších vzpomínek je na první den, kdy jsme dorazili do Bamaka, hlavního města Mali, což je opravdu africké město. Oproti Lagosu nebo Johannesburgu je tohle hluboký zážitek. Přijeli jsme tam a první věc, kterou si Damon přál, bylo navštívit velmi slavného afrického hudebníka Salifa Keitu. Měl klub, ve kterém žil. Objevili jsme se u něj asi v jednu ráno, měl zavřeno. Tloukli jsme na dveře a otevřelo se nad námi okno, v němž se objevil Salif Keita. Co tu sakra děláte, řval na nás, když viděl partu opilých amerických a anglických chlapíků. My jsme mu upřímně odpověděli, že jsme přišli, protože ho chceme vidět. Otevřel nám, zavolal pár lidí, otevřel bečky s africkým Guinessem a asi hodinu nám hrál. Slezl z pódia, podal mi kytaru a říkal, teď ty. Bránil jsem se, že nejsem muzikant a umím zahrát jen pár kousků, že to dám někomu jinému. A on na to: ne, ty hraj. Tak jsem vylezl na pódium a začal hrát. V publiku seděli čtyři hudebníci, co vyhráli Grammy. Fatboy Slim, Damon Albarn, Martha Wainwright a další tam seděli a sledovali mě. Chvilku si mě vychutnali a pak se všichni přidali a užili jsme si ten nejúžasnější večer.
Nicméně, to byl jen zábavný začátek. Byli jsme tam, abychom podpořili místní umělce, otevřeli nějaké možnosti. Chtěli jsme vytvořit prostředí pro spolupráci. Damon mi sliboval, že tenhle projekt bude takový vedlejšák, ale věnuji mu velkou část svého času.
To bylo v roce 2006. Má to dnes, když už je to velmi zavedený projekt, jinou atmosféru?
Je to pořád podobné. Mnoho lidí, když je oslovíme, reaguje nadšeně – jasně, tohle chci taky zkusit! Ale pořád se bojí. Jet do Afriky a hrát s lidmi, se kterými jsem nikdy nehrál? No, víte… A hledají spoustu výmluv. Jiní řeknou bez okolků jasně! A právě tyhle dobrodružné hudebníky se snažíme hledat a přitahovat k nám. Naše role je v podstatě kurátorská. A pak prostě musíme zajistit, aby se to stalo. Zajišťujeme akci po finanční a organizační stránce.
Dalším vaším polem působnosti je hudební management. Dělal jste manažera i řadě interpretů, ale vaší specialitou je zastupování songwriterů a producentů. Proč?
I managementu samotných hudebníků jsem se věnoval mnoho let a pořád věnuji. Měl jsem celkem úspěch s Gang of Four, Heaven 17, Magic Numbers a dalšími. Od roku 1985 se ale starám i o producenty. Předtím tenhle byznys v podstatě neexistoval, byl jsem jedním z prvních, proto jsem to vždy rozvíjel a pokračoval v tom. Baví mě to a není to tak těžká práce. Dělat manažera umělcům je daleko větší výzva. Zabírá to mnohem víc času, investicí a energie. Ale i tomu se rád stále v určité míře věnuji. Aktuálně mě hodně baví jazzová scéna v Londýně. Posledních, řekněme osm let, to hodně žije a začíná se to propisovat i do světa. Zastupuji pár kapel z tohoto ranku a samozřejmě některé africké umělce. Baví mě obojí. Vybudoval jsem si různé vztahy a nastavení s kolegy, kteří mi pomáhají se tomu věnovat a zároveň mít možnost pořádat různé hudební akce a organizovat projekty, které jsou pro mě důležité.
V Praze jste také vyprávěl, jak vám dělala prověrku Mi6, když jste jel se členy britské vlády na obchodní misi, v jejímž rámci vznikal indický festival NH7 Weekender, jehož první ročník se konal v roce 2010. Má podobně dramatické pozadí vznik jihokorejského DMZ Peace Train Music Festivalu?
Už jsem asi říkal, že jsem měl vždy úžasné štěstí na lidi. Zatímco festival v Indii byl můj nápad a našel jsem skvělé lidi, kteří mi ho pomohli uskutečnit, v Koreji to byla daleko větší shoda okolností. S Martinem Elbournem, dramaturgem Glastonbury, který bohužel na Prague Music Weeku nakonec kvůli zranění vystoupil jen přes obrazovku, jsme byli v Koreji na podobné akci, jako je ta, kde se setkáváme. Jmenuje se Zandari Festival. Poslední den nám nabídli nějaké možnosti užít si zemi jako turisté. V nabídce byly trhy, kláštery a podobně. My si s Martinem vybrali cestu na hranici se Severní Korejí.
Všichni jsme popíjeli místní nápoj sodžu, a když jsme jeli zpátky z výletu, na kterém jsme dalekohledem sledovali severokorejské vojáky, projížděli jsme krásnou krajinou, pozorovali vodopád a Martin říká, nebylo by to úžasné místo pro festival? Jen to tak prohodil, moc jsme to nerozváděli. Asi týden po návratu do Británie jsme měli telefonát a nějaký chlápek z Koreje nám říká, že na ten festival, co bychom chtěli udělat, sehnali peníze. O čem to sakra mluví, divili jsme se. „Vždyť jste tu chtěli udělat mírový festival,“ povídá on. A ptá se: „Můžete se vrátit do Koreje a promluvit si se starostou Soulu?“
Tak jsme letěli zpátky, sešli jsme se se starostou, moc fajn chlápek, mimochodem, domluvili jsme se na penězích a utvrdili se, že mírový festival je dobrý nápad. Tehdy to zrovna bylo mezi těmito sousedy dost napjaté, a ještě se do toho nějak motal Trump. Druhý den jsme jeli na hranici, kde byla tisková konference asi s padesáti kamerami. A tak jsme tam mluvili o tomhle festivalu, který ještě existoval jen čistě v našich hlavách, a ani tam moc ne. Ale založili jsme ho. Já jsem pomohl s dovezením několika západních umělců, Martin zase navrhl nějakou základní koncepci… A povedlo se.
Má hudba sílu měnit svět a přinášet mír?
Někdy stačí, že má sílu zahanbit lidi, kteří páchají násilí. Někdy se pak zastaví a zamyslí. Ale když se ohlédneme třeba do šedesátých let, vidíme hudbu jako opravdu významnou mírovou sílu. Stála v samotném středu mírového hnutí, které pomohlo zastavit válku ve Vietnamu… Myslím, že hodně umělců zapomnělo, jakou moc jejich hlas může mít. A nejde jen o válku, ale i jiné společenské otázky. Jo, hudba může věci měnit.
Seznamte se
Kromě projektu Africa Express, jenž začal díky partě muzikantů, kterou rozhořčilo, že na koncertu Live 8 pro Afriku vystupuje pouze jeden africký umělec, se Stepehen Budd věnuje především hudebnímu managementu. Kromě umělců zastupuje i hudební producenty a songwritery. Tomu se začal věnovat po několika málo letech v roli bedňáka na cestách s Motörhead a dalšími kapelami, během nichž se naučil mnoho o fungování rokenrolu. Nejprve si poté doma v ložnici založil vydavatelství. Vybíral si kapely, kterým vydával sedmipalcové vinyly, jejichž produkci od nahrávání po odnos do obchodu Rough Trade na Portobello Road zajišťoval sám. Nakonec skončil jako manažer některých z nich. „Moc jsem tehdy o managementu nevěděl, jen to, že musím kapelám sehnat koncerty, dostat je na ně a sehnat někoho s dodávkou a PA,“ vzpomíná Stephen Budd na své začátky. Dnes je ředitelem agentury Stephen Budd Music Ltd., festivalu OneFest, projektu Africa Express Damona Albarna. Spoluzakládal festival NH7 Weekender v Indii a podílel se také na vzniku festivalu DMZ Peace Train v Koreji.