Je spiritus agens folkového festivalu Janouškovo Ústí, který má za sebou už osmatřicet ročníků, guru a porotce přehlídek Porty, jakož i inspirátor dvacet let existující Textové dílny, pravděpodobně prvního českého textařského workshopu. Janoušek je ale hlavně písničkář s devíti sólovými studiovými alby a nejméně sedmi uměleckými kolaboracemi s Karlem Plíhalem, Vlastou Redlem, Nerezem nebo Samsonem Lenkem. Prostě, legenda.
„Zjednodušeně řečeno, já jsem se stal rovnou písničkářem. V šesté třídě jsem u nás v Ústí nad Orlicí chodil do Osvětové besedy nebo jak se tehdy ta organizace jmenovala, a tam mě učil na kytaru jeden jazzman,“ vypráví na úvod. „Z jazzu jsem toho moc nepobral, ale jak mě naučil první akordy, tak jsem si začal hrát a vymýšlet slova a k tomu zpívat. Nejdřív o tom, že ta holka na schůzku se mnou nepřišla…“
Pamatujete se na ten první text?
Jo, ale jenom kousek: „Na schůzku nepřišla / asi s jiným odešla / a já ji mám rád / jak jí to mám dát / najevo.“
A co poslední písnička?
Tu jsem napsal na začátku letošního roku. Pamatujete na tu píseň o imaginární hospodě, co jsem složil ještě v osmdesátkách? To byla taková hospoda u nás v Ústí, co už nebyla, vzpomínka na rok 1970, kdy mi bylo sedmnáct. Do té hospody U Frimlů jsme chodívali, to byla naše první univerzita. Sedávaly tam taky různé pábitelské osoby. Jednou tam byl dokonce Hrabal, to když měl v Ústí výstavu jeho kamarád Boudník. Pořád se do té hospody ve vzpomínkách vracím. Sedávali tam staří chlapi s ohříváčkem v pivě a prsili se, že ta první světová, to bylo něco jinýho než ta válka potom. A pak tam tehdy byli padesátníci, co do sebe lili studená piva, a ti zase říkali, že ti dědkové tam tehdy nic nedělali, jen se váleli v zákopech, ale ta NAŠE druhá světová, to bylo jiné kafe. A jak tak říkali to „naše“, napadlo mě, jak asi bude vypadat ta „naše“ třetí světová. Tak to je ta moje poslední písnička. Jmenuje se První nebo druhá. Ještě jsem ji ani nenatočil.
Každý autor má nějaké vzory. Co ty vaše?
V té době, co jsem cvičil první akordy na kytaru, jsem zároveň hodně četl, zejména poezii. Takže jsem začal tím, že jsem začal zhudebňovat Číňany, Villona, prokleté básníky, taky Máchu, Seiferta nebo Kainara. Toho dokonce dřív, než to začal dělat Mišík. Tihle lidé byli můj první učební materiál. Zlepšoval jsem se a zlepšoval, až jsem najednou začal psát svoje.
Existují cizí písničky, u kterých je vám líto, že jste je nenapsal vy sám?
Samozřejmě, to mě napadá často. Když člověk slyší píseň, která ho chytne za srdce, řekne si Ježíš, proč to nenapadlo mě. Ale to máme asi všichni. Vzpomínám si na jednu schůzi OSA, kde padl nějaký citát z – už ani nevím které – písně a Eda Krečmar si nahlas povzdychl přesně tohle. Jak to, že to nenapadlo mě.
Co Semafor? To byl v době vašeho autorského zrání přece velký pojem.
Samozřejmě, písně Voskovce a Wericha a Semaforu, to byly jedny z mých základních kamenů! Měl jsem asi o tři roky starší sestřenici, která si zapisovala tyhle písničky do sešitku. Vzal jsem si ho s sebou, když jsme jeli se školou ve čtvrté třídě na lyžařský zájezd. A jednou večer, to jsem ještě neuměl hrát na kytaru, jsem seděl na posteli, klinklal přitom nohama, a přezpíval spolužákům všechny ty písničky z jejího notýsku. Bylo to moje první vystoupení před lidmi a poprvé jsem díky Suchému a spol. okusil sladkou chuť potlesku.
Mluvíte o vlivu poezie na vaše první písně. Existuje vůbec nějaký rozdíl mezi písní a básní?
V podstatě tam žádný rozdíl nevidím. Mám rád, když v textu cítím báseň. Tuhle se mi stalo, že jsem měl napsat doslov k textům Ivana Huvara z Folk Teamu, který se rozhodl, že ty své písně vydá bez melodií jako knížku. A najednou, jak jsem to četl, zjistil jsem, že jeho slova obstojí i sama o sobě jako básně.
Co by měl obsahovat dobrý text?
Vlastně bych měl nejdřív říct, co by neměl obsahovat. Převrácené přízvuky! Když si pustíš rádio, tak hned slyšíš, jak tím český jazyk dostává za uši. Čili text by měl být formálně správně. Jinak by text měl mít hlavně nějakou zřetelnou myšlenku, nosné téma. Měl by v sobě mít i nějaký hezký obrat, který zaujme na první dobrou, a asi i výrazný refrén. I když je fakt, že existuje spousta dobrých písní úplně bez refrénu.
Jak je to u vás s inspirací? Věříte, že nejlepší věci rostou z okamžitého popudu?
U mě je to různé. Někdy jde o to, jak říkal Jiří moravský Brabec, navozit materiál na hromadu a z toho pak můžeš něco dál vytvářet, třeba rozšířit co nejvíc nějakými asociacemi, ale jindy ti to přijde do hlavy najednou. V takovém případě to mám většinou tak, že mě napadne první sloka i s kytarou, a pak už můžu kytaru klidně odložit a jen se snažit se v dalších slokách trefit do metra z první sloky.
Kam ty „hromady materiálu“ ukládáte?
Různě. Nejvíc nedodělků mám v počítači a pokouším se je postupně dodělávat. Někdy to trvá dlouho, celá léta. Například píseň Každý potřebuje otce. Trvalo mi sedmnáct let, než jsem ji dokončil. A zase naopak, když jsem tátovi k osmdesátinám věnoval jednu písničku, tak jsem ji vymyslel při řízení, když jsem jel autem dvě stě padesát kilometrů na jeho oslavu.
Toho smetí v počítači máte hodně?
Docela dost. To tak bývá. A mohlo toho být ještě víc. Když byl Vlasta Redl velmi vážně nemocný, začal rozdělovat, komu po smrti připadnou jeho kytary, klávesy a bůhví, co ještě. A mně chtěl věnovat ten svůj šuflík. A to byl opravdu šuflík narvaný papíry plnými nedokončených nápadů. To by byla šílená dřina se tím probírat! Ale naštěstí se uzdravil.
Pokud vím, existuje něco jako Textová dílna Slávka Janouška, kde se věnujete psaní textů.
Dvakrát do roka pořádáme setkání a máme spoustu členů na internetu. Už dvacet let si při našich setkáních ukládáme úkoly. Někdy vycházejí z určitého sloganu nebo nápadu. Řekni nějakou myšlenku, a když máme tři nebo čtyři nosné nápady, dáme je do klobouku a vytáhneme některou z nich a na to téma píšeme texty.
Má to vůbec nějaké výsledky?
Už máme tři cédéčka z písní, které tam vznikly. Někdy se objeví tři, čtyři nebo i osm písní, které stojí za to. Nebo třeba Ivo Cicvárek má na deskách taky mimo jiné písně, které vymyslel na Dílnách.
Existuje nějaké prostředí, kde na vás inspirace nejvíc útočí?
Doma u stolu. Kdysi v kuchyni, teď už v mé pracovně. Nejčastější doba ukončení je půl čtvrté ráno. Pak si dám panáka, cigáro a jdu spát. Jsem sova. Přes den můžu už jen dolešťovat.
Co to znamená dolešťovat?
To je další fáze mé textařské práce. Říkám tomu „leštit text“, což znamená, že hledáš a kutáš na každém řádku, co by se dalo zlepšit nebo vybrousit. Je to něco jako archeologie. Pod nánosem slov hledáš další a další vrstvy. Pod takovým nánosem může být třeba jen jedno jediné slovo, které ale posune celý smysl písně mnohem výš. Třeba jednou jsme takhle s Redlem leštili jednu skladbu. Byla to myslím Spokojená společnost. Asi po deseti hodinách jsme z toho měli úplně jinou píseň. Tak jsme se zpátky vrátili k původnímu textu, změnili jsme jen tři slova z toho, co jsme předtím tak pracně překutali, a celé to stouplo nejméně o level nahoru. Nabízel jsem Vlastovi, že ho uvedu jako spoluautora, ale poslal mě víte kam.
Píšete pro jiné interprety?
Párkrát jsem to zkusil, třeba pro kapelu Miloše Makovského. Nebo jsem dělal český text na nějaký anglický nebo americký song. Ale nestalo se to mou oblíbenou disciplínou.
Vulgarismy, moravismy, anglismy?
Sprostými slovy hóóódně šetřím. Vyskytují se jen výjimečně. Moravismy mi asi do písní tu a tam proniknou, ale snažím se jim taky vyhýbat. A anglismy vůbec ne. V českých písních mi většinou vadí. Ale nevadí mi třeba v hip hopu. Mám pocit, že to k té stylizaci patří.
Míváte někdy pocit typu To se mi povedlo?
Jeden takový mě hřeje dodnes. Je z pětaosmdesátého a z písně, o které už byla řeč, z Imaginární hospody. Poprvé jsem ji zahrál v Hukvaldech, kam mě pozval Milan Kaplan, který tu akci tehdy organizoval, a vůbec se mi nepovedla. Druhý den jsem vystupoval v Ostravě. Bydlel jsem tam při té příležitosti na kolejích. Nějací studenti se zrovna vraceli z hospody, a když mě viděli na schodech s kytarou, tak prý zahraj něco. A já tu kytaru opravdu vytáhl a na chodbě v mezipatře jsem jim tu Imaginární hospodu zahrál. Všichni z ní byli paf. A já jsem v té chvíli věděl, že se mi opravdu povedla.
Co naopak pocit, že byste něco předělal, ten taky někdy míváte?
Ne. Někdy mám spíš pocit, že naopak je divné, že některá píseň, o níž jsem si myslel, že byla jen časová, platí i po tolika letech. To platí třeba o Kdo to zavinil.
A kdyby po vás měla zůstat jen jedna jediná písnička?
Zrovna třeba tahle. Kdo to zavinil.
Seznamte se
Slávek Janoušek, vlastním jménem Miroslav Janoušek, se narodil 9. září 1953 v Ústí nad Orlicí. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, dnešní Masarykovu univerzitu, a už od poloviny sedmdesátých let se pohyboval v brněnském kulturním prostředí – psal hudbu pro Divadlo Husa na provázku nebo Malé divadýlko. První úspěchy zaznamenal v roce 1972, kdy spolu s Karlem Jarošem vyhrál soutěž O ptáka Noha. V osmdesátých letech se naplno prosadil mezi novou generací českých písničkářů a stal se jednou z jejích klíčových postav. V roce 1984 získal interpretační Portu, o rok později i autorskou za píseň Kuchyňský rituál blues. Na kontě má devět sólových alb, od debutu Kdo to zavinil (1988) až po novinku Život je krátký (2023), a také řadu spoluprací s Karlem Plíhalem, Vlastou Redlem, kapelou Nerez či Samsonem Lenkem.