Vždycky mi připadalo, že jsou The Valentines na scéně tak trochu neprávem přehlíženi. Tahle kapela v sobě přitom vždycky měla něco navíc, a hlavně jste ji vždy poznali díky svébytnému soundu. Potvrzuje to i jejich debutová deska s dlouhatánským názvem You All Look Beautiful When You Dance. Překvapuje rockovějšími písničkami, ale také vážným instrumentálním závěrem, který pro kapelu není typický.
V průběhu rozhovoru s baskytaristou a frontmanem Honzou Doležalem, kytaristou
Ondřejem Čepkem a bubeníkem Matějem Novotným jsme zabředli do nejzajímavějších skladeb debutu, který téměř celý s Honzou Doležalem spoluprodukoval Rony Janeček z John Wolfhooker. „Nic speciálního neplánujeme, takže tři tanečnice, ohňostroje a projekční stěnu u nás nečekejte. Hlavně to zahrát co nejlíp. Neradi bychom pak dostali bídu v Noty Vole…“ smějí se členové kapely, když dojde řeč na chystané koncerty.
Proč, čeho se bojíte?
Honza: Rádi ten podcast posloucháme na cestách na koncerty a s každým dílem se modlíme, abychom od Headlineru nedostali přes tlamu jako třeba naposledy Adam
Mišík. Noty Vole je fakt prdel, ale občas tam některým interpretům opravdu nezávidíme.
Ale my v redakci jsme přitom váš singl This Thing Called Love dokonce zahrnuli do výročního Headliner Best Of.
Honza: Za to moc děkujeme! Ta se lidem dost líbí, jsme rádi! Musím ale říct, že i na nejnovější singl Retry sbíráme skvělé komentáře na YouTube. Někdo nám psal, že máme vypnout ty kavárenské synťáky a bude to dobrý, haha.
Ondřej: Každopádně je pro nás nejdůležitější odezva na koncertě… Třeba Retry jsme naživo ještě nehráli, takže na reakci si ještě musíme chvilku počkat.
Překvapilo mě, že se právě Retry krátce po vydání okamžitě dostala do celkem prestižního playlistu New Music Daily na Apple Music. Ke skladbě jste vydali i zajímavý klip „ve smyčce“. Mimochodem, jak vznikl ten nápad na osvětlený mikrofon? To vypadá fakt dobře!
Honza: Zrovna s tím nápadem na osvětlený mikrák přišla moje holka přímo na místě natáčení. Chtěli jsme tam od začátku barevné lampičky a výrazná světla…
Ondřej: No, původně jsme přijeli na natáčení a ten mikrofon tam ani nebyl! Takže jsem pro něj rychle jel do zkušebny, ale ve finále se místo toho použila žárovka.
Takže ten nápad vznikl spontánně a pod tlakem?
Honza: Přesně tak, vlastně všechny naše nejlepší nápady a kraviny vždycky vznikaly na poslední chvíli při natáčení. Tom Tejkl, který nám dělal klip, se mě ptal, jak bychom klip propojili s kontextem té skladby. Proto jsme nakonec vymysleli i restartovací tlačítko na ovladači, kterým klip začíná i končí.
Co jsem se dočetl, tak si všechno nahráváte sami a až pak jdete do studia, kde ladíte detaily.
Honza: Jo, většinu věcí nahrávám v bytě. Mám tam furt u sebe mikrofon, takže jakékoli nápady zaznamenávám spontánně. Musím ale přiznat, že něco jsme nahrávali i ve studiu.
Matěj: Přesně, já jsem třeba po x letech nahrával živé bicí a tamburínu.
Honza: Tamburína tam sice je, ale není přes všechny ty vrstvy slyšet, haha.
Po poslechu vašeho debutu musím konstatovat, že skoro každá skladba zní trochu jinak…
Matěj: To souvisí s tím, že jsme si na tu desku nedávali žádný koncepční rámec.
Honza: Žánry jsme tady vůbec neřešili…
Ondřej: Což je vlastně koncept té desky, žádný žánrový omezení.
Ale připadá mi, že jste se na debutu více otevřeli rockovým kytarám. Dříve jste byli „popovější“. Čím to?
Honza: Vždycky jsme rádi poslouchali všemožnou hudbu. A vlastně mi dneska připadá důležité, aby na deskách, koncertech i festivalech byla přítomna co největší žánrová propojenost. Od mala mě bavil metal, rap i pop, jenže dříve ještě existovaly nějaké subkultury a hudba byla zřetelněji rozpoznatelná. Dneska už je to fuk… Žánry se míchají a nic už není tak vyhraněné, což mi přijde super.
Na druhou stranu sjednocujícím prvkem desky je určitý vintage sound a retro nálada. Zároveň v tom slyším i vaše jazzové kořeny, o kterých mluvíte v souvislosti s hraním na ZUŠce…
Honza: To jo, haha. ZUŠky jsou plné brutálního jazzu.
Ondřej: Přesně, pokaždé, když nám to neladí, tak je to jazz jako kráva!
Jsem si naběhl…
Honza: Ne, vůbec, jestli to v tom slyšíš, tak je to naprosto v pořádku. Zároveň jestli v tom někdo slyší death metal, tak jsem s tím taky v pohodě. Jen to nebyl záměr!
No tak ten tam tedy opravdu neslyším!
Honza: Ne? Ani ty brutální snary?!
Ne, to fakt ne! Pojďme ale k dalšímu songu. Rovněž mě zaujala píseň Boxing without Gloves, která má zajímavý dreampopový podklad.
Ondřej: To je hodně stará písnička, vlastně nejstarší ze všech na desce. Je ale pravda, že u žádné z těch písniček nelze úplně určit, kdy vlastně vznikala. Veškeré party se na sebe v průběhu času vrstvily.
Honza: Co se týče Boxing without Gloves, tak podle té basy bych tipoval, že hlavní nápad vznikl v době, kdy jsem hodně poslouchal Duu Lipu. Je ale otázka, jestli ji vůbec někdy budeme hrát naživo. Ten song je hodně taneční, ale netuším, jak moc nám naživo sedne.
To by byla škoda, přitom je to dost chytlavý kousek…
Ondřej: To jo, byla to vlastně asi první písnička, kterou s námi dělal producent Rony Janeček. Měli jsme ji už nějakou dobu hotovou, jen jsme ji nestačili vydat…
Honza: Pamatuji si, že jsem si okamžitě po jejím nahrání začal ujíždět na kytarovkách.
Ondřej: Jo! To jsi se znova zamiloval do Oasis, to si pamatuju! Pak jsi zahodil všechny nápady na další taneční songy…
Honza: Pravda, hodně mezi hudbou přebíhám.
Skoro ve všech médiích se o vás píše jako o kapele hrající veselou hudbu se smutnými texty. Už je to skoro takový evergreen… Přitom ale některé songy na debutu na mě oproti dříve vydaným singlům působí mnohem melancholičtěji i po instrumentální stránce.
Ondřej: Člověče, asi máš i pravdu. Třeba závěrečná skladba borntocry je první takovou intimnější věcí, jakou jsme kdy dělali.
Honza: Pravda, to je jedna z mála našich písniček, kde se skutečně slučují emoce instrumentálu se samotným textem.
Obecně mi poslední tři písničky Clouds, Take My Time a borntocry oproti první půlce desky připadají pomalejší a rozvláčnější. Proč? Přijde mi to trochu škoda, album pak ztrácí drive.
Honza: To si rozhodně nemyslíme! Ale ono upřímně, když už z toho máš ten pocit… kdo hledá na albu ten největší hit na jeho úplném konci?! S tím reálně nikdo nepočítá. Proto to vnímám celé jako koncept, kdy si na závěr můžeš dosadit něco, čím si to celé chceš zakončit.
V pořádku, však je to jen věc názoru. Subjektivně ale preferuji, když album neztrácí na tempu…
Honza: Spíš ty poslední tři skladby mají pomalejší nájezd… Třeba Take My Time se pak rozjede refrénem. Kontrasty jsou pro nás důležitý.
S tím souhlasím. Mimochodem, jak to máte s texty? Máte nějaký zajetý způsob, jak psát?
Honza: Hele, vůbec… Všechno vzniká tak nějak spontánně. Dost často mě napadne nějaký instrumentální nápad rovnou s textem. Proto si třeba základy nových textů, ale třeba i basových linek broukám nejdřív do iPhonu a pak ten nápad doma dotáhnu. Většinou ale začínám refrénem, protože je nosnou částí každé naší písničky, ke které všechno směřuje.
Pořád se ale točíte na těch smutných věcech…
Honza: Připadá mi těžké si zachovat autentičnost. Když si řeknu, že bych neměl psát pořád o těch stejných tématech, stejně u nich vždycky skončím… Asi proto, že to jsou nějaké zásadní motivy, nad kterými často přemýšlím. Proto některé nápady vznikají na základě toho, co vnímám kolem sebe. Třeba název našeho staršího singlu Did My Back Hurt Your Knife? vznikl podle hlášky ze seriálu Přátelé. Je to různé…
V roce 2022 jste se zúčastnili finálového národního kola Eurovize. Tehdy jste tam šli se singlem Stay or Go, který vám masteroval světový producent Ted Jensen. Jak na to s odstupem času vzpomínáte? Dalo vám to něco a zopakovali byste si to?
Ondřej: Určitě dalo, ale znovu spíš ne…
Aha, jak to?
Honza: Je to šílený kolotoč. Navíc si nejsem jistý, že čísla, která ti to dá, něco reálně pro kapelu znamenají… Lidi, co sledují Eurovizi, zajímá hlavně ta show okolo. Nejde úplně o hudbu jako takovou… Jak se říká, Eurovize je takový evropský Super Bowl. Neříkám, že to je prvoplánové a špatné, jen nevím, jestli to pro náš žánr má nějaký význam.
I tak to ale musela být zajímavá zkušenost…
Honza: To rozhodně, jsme za to rádi. Potkali jsme v rámci celého toho procesu několik zajímavých a fajn lidí, což byla super zkušenost. Taky se člověk musel sakra snažit, aby se necítil blbě, když tam kvůli němu někdo celý odpoledne tahá na zádech kameru. Teď to navíc všechno probíhá naživo v rámci vysílání… Z toho bychom už úplně zešíleli.
Matěj: Docela mě ale překvapilo, že někteří lidé Eurovizi milují natolik, že vstanou brzo ráno na druhé straně planety, aby si s tebou udělali rozhovor.
Honza: To jo. A taky bylo fajn, že nám to následující rok hodně pomohlo s bookingem. Takže jsme za tu zkušenost vděční, ale jednou asi stačilo.
Poslední otázku bych rád směřoval na spojení The Valentines a Headlineru. V roce 2018 jste totiž vystupovali na jednom z našich Pontonů, které pravidelně pořádáme každý rok na Střeleckém ostrově. Pamatujete si na ten koncert?
Ondřej: Samozřejmě pamatujeme! Hráli jsme tam dokonce dvakrát. Tyhle akcičky jsem měl moc rád.
Honza: Jsem rád, že tak dáváte prostor mladým kapelám. Poznali jsme tam spoustu fajn lidí. Třeba s Kay Buriánkem jsme tam ve dvou vytáhli celou krabičku cigár a řešili výslovnost Sepultury. Ponton je fajn.
Že zrovna tenhle rozhovor skončíme s brazilskou metalovou legendou, by mě tedy opravdu nenapadlo…
Ondřej: Však Sepultura je super! Brazilský folklór!
Honza a Matěj (svorně): Přesně!
Hradecká scéna
V březnovém Headlineru jsem měl možnost hovořit s mladou pardubickou skupinou .themayrevolution, kteří shodou okolností právě s The Valentines v začátcích objížděli společné koncerty v Pardubicích a Hradci Králové. Od kluků jsem se dozvěděl, že stav hudebních scén v obou městech je na tom dost podobně, hlavně co se týče přístupu lokálních interpretů, kteří mimo své rodné město příliš nevyjíždí. „V Hradci není moc kapel, co by vyjížděly hrát třeba do Prahy nebo Brna. Vyjma nás třeba Glad for Today, The Atavists, M’alone a pár dalších,“ říká frontman Honza Doležal. Zároveň dodává: „Na druhou stranu, i v Praze je spousta kapel, které hrají jen tam. Co si ale budeme povídat, na kulturní akce jsou prostě větší města vždycky lepší…“