Robert Cray s nadšením koncertuje skoro půl století. Přestože to vidí jinak, je ikonou amerického blues, gospelu, soulu, R&B a rokenrolu. U nás se představí 29. května v pražském Lucerna Music Baru.
Do Prahy přijedete s vaším nejnovějším albem. Bude evropské turné postavené hlavně na něm?
Určitě zahrajeme několik písní z nového alba, ale není to tak, že by koncerty byly hlavně, nebo dokonce snad výhradně o něm. Hrajeme písně napříč mými deskami, které vycházely už od osmdesátých let. Bude to takový mix všeho.
Přesto mi o tom albu něco řekněte. Jmenuje se That’s What I Heard a vyšlo už zhruba před třemi lety…
Když se nad tím takto zpětně zamýšlím, naprosto speciální a unikátní na něm je především to, kde vzniklo. Navštívili jsme vyhlášená nahrávací studia v Hollywoodu v Los Angeles, kde v minulosti točili třeba Frank Sinatra, Les Paul, Beach Boys a podobné ikony. Přímo v místnosti, kde jsme nahrávali, je klavír Nata King Colea a židlička Franka Sinatry, na které jsem mohl sedět i já. V tom studiu se psala hudební historie. Na všech chodbách můžete vidět fotky z těch dob a dýchá na vás a prostupuje vámi energie všech těch zásadních hudebních osobností. Speciální tedy bylo hlavně to, že jsme tam mohli být. Kdo by si pomyslel, že muž, který dělá hudbu, jakou dělám já, dostane příležitost nahrávat v ikonických Capitol Studios. Druhým důležitým bodem byla spolupráce s producentem Stevem Jordanem.
To ale zdaleka nebylo poprvé…
Mám-li být upřímný, vůbec to už nepočítám. Steve přináší do studia osobitou energii, což se výrazně projevuje jak v tom, že společně strávený čas je jedna velká radost, tak na výsledné nahrávce.
Jak vaše spolupráce vypadá? Přidává nápady až ve studiu nebo spolu i píšete?
Se Stevem o skladbách mluvíme s dostatečným předstihem před odjezdem do studia. Někdy mám pocit, že si navzájem čteme myšlenky. Například jsme dělali na R&B albu s předělávkami starších písní včetně My Baby Likes to Boogaloo z 60. let. Když jsme vybírali, které písničky upravíme a natočíme, volal jsem mu a říkám: Steve, musíme natočit My Baby Likes to Boogalloo. A on na to: Já vím a budu v ní hrát na bicí.
Jeví se jako velmi akční a spontánní.
To je celý Steve, občas hraje na bicí, jindy z ničeho nic řekne „pojďme si zahrát na perkuse“, a tak se všichni chopíme nástrojů a hrajeme jako o život. Ve studiu je s ním ohromná zábava a stává se členem kapely. Umí zahrát snad na všechny hudební nástroje. V některých mých písních hraje třeba také na varhany nebo doprovodnou kytaru. Ze všech těchto důvodů jsem nesmírně šťastný, že s ním můžu spolupracovat, a všichni si to pokaždé maximálně užíváme.
Zmínil jste, že poslední album vzniklo ve studiu, kde se psala hudební historie. I o vás se říká, že píšete hudební historii. Cítíte to také tak?
Takhle o sobě vůbec nepřemýšlím. Je to asi něco, co musí posoudit spíš jiní lidé než já sám. Vím, že mám své hrdiny, stejně jako kdokoli jiný.
Které například?
Obdivuji hlavně osobnosti, které jsem už zmínil, pak k nim patří také Howlin‘ Wolf, Ottis Reading, Muddy Waters a další.
Jsou nějací muzikanti, s nimiž byste rád spolupracoval?
Teď si nevybavuji žádné konkrétní jméno. Jistě je řada skvělých a talentovaných hudebníků, se kterými by bylo potěšení spolupracovat, ale já takto nepřemýšlím. Rozhodně by pro mě bylo ohromnou ctí hrát v kapele Howlin‘ Wolfa, pokud by byl naživu. Zkrátka, občas si fantazíruji, jak by bylo úžasné moci vystupovat po boku takových skvělých muzikantů a inspirujících osobností.
Nesledujete ani neposloucháte žádné současné, řekněme mladší hudebníky?
Vlastně ano. Teď jsem si vzpomněl. Susan (Tedeschi) a Derek (Trucks) jsou famózní. Líbí se mi, co dělají, a jak do toho vkládají celé srdce i duši.
Zpět k turné. Vnímáte rozdíl mezi americkými a evropskými fanoušky?
Rozhodně cítím, že to mají s hudbou jinak. Myslím si, že lidi v Evropě naše hudba přitahuje víc než v Americe. U amerického publika mívám občas pocit, že by zrovna byli raději na úplně jiném místě než na našem koncertě. Evropští fanoušci nám věnují mnohem hlubší pozornost.
Což je docela zvláštní, uvážíme-li, že kořeny hudby, kterou hrajete, jsou právě v Americe. Možná jejich vášeň odešla do Evropy.
To je dost dobře možné a velmi pravděpodobné. V Americe vznikly různé hudební žánry, které jsou populární všude – jazz, blues, gospel, R&B. Pochází odtud hudba milovaná po celém světě. Mnoho Američanů proto překvapuje, že je nadšení pro všechnu tuhle hudbu mimo Státy mnohem větší než v naší zemi. Osobně si myslím, že se nacházíme v době, kdy si Amerika neuvědomuje, jak významně obohatila světovou hudbu, a nezajímá se o její kořeny.
Co vnímáte jako největší úspěch své kariéry?
Pro mě je největším úspěchem, že můžu dělat to, co miluji, což znamená hrát, vystupovat. Hrát a být tady pro lidi.
Ceny Grammy a členství v Bluesové síni slávy není tak důležité?
Je fantastické získat takové uznání za všechno, co jsem za spoustu let udělal, ale je to jen segment, okamžik v kariéře. Není to důvod, proč dělám hudbu. Děláme to proto, že milujeme hudbu. Každý večer, každé vystoupení je příležitostí dozvědět se něco nového o sobě samém. To, že jsem schopen a mohu to stále dělat, je ta nejlepší věc v životě.
Vzpomínáte si na moment, kdy jste se rozhodl, že to bude na celý život?
Bylo to na střední škole. Jednoduše to vyplynulo z toho, že jsem byl s kamarády, hráli jsme spolu a moc nás to bavilo. Nikdy jsem nepřestal, nikdy jsem to nevzdal. Šel jsem z jedné školní kapely do druhé. Po střední škole jsem měl kapelu i s Richardem Cousinsem, který je doteď mým baskytaristou. Tehdy jsme se rozhodli odjet do Oregonu a založit tam spolu vlastní kapelu. A tak se taky stalo. To bylo v roce 1974. Tak vznikl Robert Cray Band a od té doby pořád hrajeme. Příští rok oslavíme padesát let na scéně.
To je úctyhodné číslo. Kde se ve vás pořád bere tolik energie?
Myslím, že to je díky radosti z hraní. Když jste na pódiu, ocitáte se v jakési časové kapsli, kde nestárnete a kde zapomenete, kolik vám je. Dobře, tělo vám to možná občas připomene, ale nikdy ne na pódiu, kde si to pokaždé naplno a bez omezení užíváte. Jestliže vás něco takhle baví, naplňuje a žijete tím, nechcete přestat. Jen se podívejte na The Rolling Stones, taky nechtějí přestat.
Býváte ještě někdy před vystoupením nervózní?
Jistou míru nervozity pociťuji pokaždé. Když totiž vstoupíte na pódium, nikdy nevíte, jaké to bude, dokud poprvé neotevřete pusu a nezačnete zpívat. Pak to z vás všechno spadne, uvolníte se a show začíná. Ponoříte se do první písně a následně už jde s lehkostí jedna za druhou.
Robert Cray s kapelou měl být zhruba před rokem a půl hostem na turné Erica Claptona. Ten však spolu s Van Morrisonem vydal píseň proti covidovým lockdownům, kde je přirovnal k otroctví, a prohlásil, že nikdy nevystoupí na žádné akci, která by vyžadovala očkování, což ale později udělal. Cray ho požádal o změnu textu písně.
Na závěr jedna kontroverzní záležitost. Pokud nebudete chtít odpovědět, naprosto chápu. Mluvil jste s Ericem Claptonem od chvíle, co jste odstoupil ze společného turné, nebo je to pro vás uzavřená kapitola?
Pro mě je to uzavřené. Ty jeho písně… Víte, celou situaci jsme probírali v mailech a on si prostě trval na svém. Tvrdil mi, že měl na mysli otroky v Anglii v dobách dávno minulých, ale já jsem si jistý, že to tak nebylo a text: „Do you wanna be a free man or do you wanna be a slave? Do you wanna wear these chains until you’re lying in the grave?“ (Chceš být svobodným mužem nebo otrokem? Chceš být v řetězech do doby, než ulehneš do hrobu?), je všeříkající. Jeho reakce na moje maily byly dost nepříjemné, takže jsem přestal reagovat. Posléze navíc přišel s další skladbou v podobném duchu a tím svůj postoj ještě potvrdil. V tu chvíli jsem si řekl, že je hotovo. Pro mě definitivní konec. Poslal jsem mu zdvořilou zprávu, ve které jsem ho informoval, že nemůžu být hostem na jeho turné.
Musel jste už někdy dříve ukončit spolupráci nebo přátelství s někým z podobných důvodů?
Nemyslím. Tohle bylo poprvé a chci věřit, že také naposledy.
Co byste poradil sedmnáctiletému kytaristovi, který by chtěl být za padesát a více let na vašem místě?
Ukaž se, hraj a užívej si to. To je přesně to, co drží nás, díky čemu pokračujeme. Našli jsme něco, co nás nesmírně baví – být spolu na pódiu a každý večer vytvářet něco nového. Když budete dělat každý večer to samé stejně, začne vás to nudit, ale když to pokaždé uděláte trošku jinak, ačkoli jde o stejnou píseň, stačí opravdu malá úprava či odlišnost, pokaždé to bude jiné a zábavné pro vás i pro publikum.
Každý váš koncert je tedy úplně jiný?
Je to tak. Každý večer hrajeme jiné skladby a každý večer také každou skladbu hrajeme jinak, než jsme ji hráli minule.
Seznamte se
Robert William Cray je americký bluesový kytarista a zpěvák, který v srpnu oslaví sedmdesáté narozeniny. Pětinásobný držitel a šestnáctinásobný nominovaný na cenu Grammy, člen Bluesové síně slávy, inovátor spojující blues, soul, R&B, klasický rokenrol a gospel vydal přes dvacet oceňovaných alb, jichž se po celém světě prodaly miliony kopií. Zatím poslední That’s What I Heard nabídl před třemi lety.