Aby se odlišil od svého známého jmenovce, tak si říká „nebavič“. Za svůj muzikantský život nahrál tolik desek, že už je ani sám nedokáže spočítat. Ať už jako věrný basák a skladatel Pavla Lohonky, či jako technický dělník ve studiu. Dosud však nepřišla vhodná chvíle, aby se zaměřil sám na sebe. Na svou prvotinu si počkal až do pětašedesáti let, kdy se zavřel do studia a skoro celou ji nahrál sám.
První otázka je celkem nasnadě. Proč jste se svou debutovou deskou čekal až doposud? V hudební branži se pohybujete již bezmála třicet let.
O něčem podobném jsem uvažoval někdy před pěti lety, protože šedesátka je v mužském životě určitý mezník a byla by to dobrá příležitost nějak se vyjádřit ke světu kolem sebe. Ale zrovna jsme se něčím důležitým zabývali v kapele (myslím důležitým natáčením) a nechtěl jsem tříštit síly. Pak přišel covid a my, osoby samostatně výdělečně činné, jsme najednou měli trochu vážnější starosti.
Ale začátkem letošního roku jsme se vraceli z hraní v Karlových Varech a v autě se rozpředla debata o tom, že důchod je taky takový přelom a že už bych měl jednou udělat taky něco pro sebe, po tolika letech, kdy jsem pomáhal druhým ke „slávě a úspěchu“. A tehdy se zrodil nápad na album Na důchodě.
Hudební pohlazení, kde jako jediný nástroj figuruje baskytara.
Spolupráce s Pavlem Lohonkou je pouze jedním z vašich několika úvazků. Dále působíte jako hudební režisér, autor scénické hudby, studiový hráč a rozhodně bychom našli i další aktivity. Nebylo to také z toho důvodu, že na natočení desky jednoduše nezbyl čas?
S dovolením bych trochu rozporoval toho hudebního režiséra. Hudební režisér byl pro mě Květoslav Rohleder, který byl podepsaný pod spoustou supraphonských nahrávek v době, kdy do studia pronikl jenom ten, kdo něco opravdu uměl, i když byly samozřejmě i výjimky. Ještě jsem tuhle fázi výroby hudby stihl zažít: zvukový režisér, hudební režisér a paní, co obsluhovala magnetofon a v pauzách mezi mačkáním čudlíků si četla nebo lakovala nehty. Po osmi hodinách práce se vypnuly stroje, třeba uprostřed tejku, a šlo se na tramvaj. Ale ti pánové svojí práci opravdu rozuměli a bylo lze se o přestávce na cigáro s nimi bavit o lahodnosti subdominanty s přidanou sextou. Dnes takových machrů už není potřeba, pokud se nebavíme o velkých a složitých nahrávkách, při kterých se musí číst partitura a hlídat tucet dalších věcí. Moderní technika produkci hudby zdemokratizovala natolik, že slušná nahrávka se dá pořídit za zlomek tehdejších nákladů. A vlastně už i bez toho magnetofonu za dva miliony. Takže to, čím se snažím přispět při natáčení, je spíš takový celistvý servis, kdy se hodně diskutuje a hledají se cesty. Mluvíme teď o amatérské scéně, kde je mnohdy třeba napřed zjistit, kam až můžeme jít, aby zákazník finančně nevykrvácel na detailech, které se nakonec můžou ukázat jako nepodstatné, a kapely následně odcházely s pocitem, že byly v maximální míře ošetřeny a z výsledku mají radost. Protože potom se i vrací. Občas vypomůžu i rukama, ale nikomu to nevnucuju. Takže odpověď je: Ano, jednoduše nebyl čas.
Neztratilo tou vší moderní technikou samotné nahrávání desek trochu kouzla?
Nemyslím si. Je to pořád stejné dobrodružství a někdy taky stejné trápení a kolbenka. Akorát můžete být pečlivější, protože nehrozí, aby se při desátém pokusu zvukař začal ošívat, že se mu z pásu setře citlivá vrstva a bude muset štelovat předmagnetizaci. A při mixu nemusí být šest lidí, kteří v daný okamžik něčím pohnou o milimetr, a když to netrefí, jede se znovu. Kouzlo je pořád, jenom ubylo stresu.
Aby vás deska finančně nezruinovala, spustil jste s jejím oznámením kampaň na Startovači, kde se vybralo více než čtvrt milionu korun. Mimo mnohé jiné byla jedna z odměn i grilovačka u vás na chalupě. Překvapila vás ta částka?
Překvapila, protože jsem si zpočátku moc šancí nedával. Nejsem žádná kapela se zavedeným fanouškovským elektorátem ani institucionální umělec, který by se mohl spoléhat na podporu příznivců, jež si léta vychovával.
Hodně mi pomohl můj přítel a kapelní manažer Ivan Kurtev, jehož vydavatelsko-produkční firma Supergram má s organizací podobných akcí bohaté zkušenosti a všechny dosavadní sbírky, jím organizované, byly stoprocentně úspěšné. Řekl bych, že na mně si tak trochu vyzkoušel, kam až se může vydat. Ale vzhledem k tomu, že kampaně má opravdu zmáknuté a ví, co je v jednotlivých fázích třeba udělat, byla poměrně vysoká šance, že taky uspěju.
Momentálně už máme většinu odměn ze sbírky odbavenou, křest v KD Mlejn ve Stodůlkách a všichni dotčení už mají cédéčko ve svých mechanikách. Aspoň doufám.
Deska se příhodně jmenuje Na důchodě. Mění se tím pro vás něco? Nebo zůstanete takto profesně pilný i nadále?
Na příchod důchodu jsem čekal v jednom baru v Českých Budějovicích a těšil se, že o půlnoci, případně v prvních minutách toho zlomového dne, mi přistane u nohou nějaké poselství ze sociálky nebo se aspoň ozve nějaké lupnutí. Nestalo se nic, tak jsem zaplatil a šel do postele. Takže jediná změna, kromě celkem zanedbatelné pravidelné apanáže, je sleva na dráze a v knihovně.
Dokud budu vládnout ušima, částečně očima (protože zvukový nádeník třetího tisíciletí nemusí ani moc slyšet, musí hlavně dobře vidět) a bude zájem, rozhodně se nechystám polevovat v úsilí. Na rybaření je ještě času dost.
Jako autor scénické hudby se podílel na Žalmanově dokumentu.
Na důchodě je poměrně žánrově rozkročená nahrávka. Dá se vaše prvotina vůbec označit jako folková deska?
Nemám moc v oblibě šuplíky, a třeba „folk“ je dneska trochu neurčitá zásuvka, kam se dá naházet všechno, co by jinde vyčuhovalo. Folk je takový trochu pouliční voříšek, kdy se ostatní žánry sešly na jednom velkém mejdanu a on teď má od každého trošku. Na druhou stranu je v něm skoro všechno dovoleno, takže v přihrádce folk se potkává třeba Honza Žamboch s Joni Mitchell a Cimbal Classic s Paulem Simonem. Myslím, že určující je spíš, o čem se zpívá, než na co se hraje. Ten rozlišovací znak jsou právě texty, které nejdou konzumentovi prvoplánově naproti, takže folkové autory nejspíš neuslyšíte v hotelovém výtahu nebo v obchoďáku, kde se pouští hudba, aby nebylo ticho.
Takže moje prvotina (abych se vrátil k otázce) může být klidně „folková“. Jsou na ní pokusy navrtat se do hip hopu, gospelu, jedna trochu punková pasáž, kousek dechovky, ale i prostá balada jenom s kytarou. To všechno dneska může být folk.
Takže folk, co se týče hudební stránky, nemá žádné mantinely?
Co se týče hudební stránky, bezpochyby mantinely má. Ale protože ta hranice, co je a co už není folk, jde spíš po linii textů, hudební stránka asi není úplně určující. Ovšem nedoporučuju radit se s jazykovým modelem ChatGPT – když jsem mu zadal prompt stran definice folkové hudby, zjistil jsem, že žádný folkař nejsem, protože:
a) nehraju na housle
b) nesplňuju důležitý rys ústní tradice (je velmi nepravděpodobné, že by moje písně zpíval někdo jiný než já)
c) mnoho dalších odchylek od definice
Možná vyhovím jenom v téhle charakteristice: „folk je důležitým žánrem, který umožňuje lidem vyjádřit svou kulturu, tradici a identitu skrze hudbu“. Takže další důkaz ošidnosti škatulek.
Ty dva zmíněné žánry, konkrétně hip hop s dechovkou jste vměstnal do jedné skladby. Jak takový nápad vyvstane na mysl?
Mohl bych klidně zopakovat poslední větu z předchozí odpovědi, ale nebylo by to poctivé. Takže to vysvětlím takhle: jsem odvěkým nadšeným obdivovatelem Franka Zappy, který se naprosto bez zábran pohyboval vším, co až dosud bylo v hudbě vynalezeno, a proto mi kombinování různých, zdánlivě odlehlých ingrediencí přijde v hudbě úplně přirozené.
Teď jen doufám, že zmínka o FZ nevyzní ode mě moc nabubřele, protože mezi mými pokusy a třeba jeho kompozicí Black Page leží celý Tichý oceán. Prostě jen mluvíme o teoretických východiscích.
Kromě smyčcových nástrojů a bicích jste si celou desku nahrál sám. Neměl jste z toho trochu obavy? Přece jen více úhlů pohledu je občas prospěšných.
To je pravda, ale většinu těch písní jsem měl v hlavě už dlouho a postupně krystalizovaly do podoby, kterou jsem si byl schopný obstarat sám. Vím, jak je někdy cenný nezaujatý názor, takže v tom nebylo z mojí strany nějaké namyšlené fouňovství. Ale výchozí úvaha byla, že jsou to moje výpovědi, často poměrně intimní, tudíž bych je měl být schopen zaznamenat prostředky, kterými sám vládnu. Což samozřejmě není možné u různých speciálních dovedností; naštěstí máme na jihu Čech spoustu spřátelených specialistů, se kterými je radost spolupracovat, takže veškeré bubny, činely a perkuse a pár dechových partů jsme pořídili pohostinsky. Pan kolega Petr Havrda od nás z práce mi namňoukal jedno krásné outro na lapsteel a pan zvukař Petr Michal s chotí nazpívali jeden refrén tak autenticky, že by jim leckterá jihočeská dechovka mohla závidět. Dokonce i ty jakože „orchestrální“ pasáže vznikly u mě doma. Jsou z virtuálního nástroje Vienna Symphonic Library.
Kde se u vás vzala ta touha ovládat co nejvíce instrumentů?
Problém je, že se naopak vůbec nepovažuju za nějakého zdatného instrumentalistu. Možná obstojně ovládám basu, ale to je tak všechno. Řekněme, že jsem jenom takový imitátor s poměrně jasnou představou, který si nedá pokoj, dokud z prstů nedostane, co slyší v hlavě. Pro nevěřící čtenáře posloužím vlastním bonmotem, který jsem si mnohokrát na vlastní kůži potvrdil, naposledy právě u svého debutu: Kdo miluje klobásy a folkové písně, neměl by být u toho, když vznikají.
Srdcem a duší jste přece jen převážně basák, což je dokonale slyšet ve skladbě Mojžíš, která je kompletně na basu odehraná. Trvalo dlouho ji dát dohromady? Kdyby měla být přesně takto odehraná naživo, kolik by k tomu bylo potřeba muzikantů?
Důležitá byla celková představa, pak už to bylo jenom o hraní si s barvami a vnímání celku. V těch nejhustších pasážích by na to stačilo sedm lidí, ale jsou tam i nějaké reverzní flažolety, které vzniknou tak, že se zvuk přehraje pozpátku, a ty by se naživo blbě napodobovaly.
Mimochodem, jste asi první tuzemský folkový interpret, který má jednu ze svých skladeb na Spotify označenou jako explicitní, čili obsahuje mládeži nepřípustné výrazy. Víte o tom?
Asi tuším, co myslíte, a je pozoruhodné, že takové krátké jednoslabičné slovíčko neuniklo pozornosti mravnostního oddělení Spotify. Na druhou stranu je to dobrá zpráva, protože ten cejch předpokládá všeobecnou znalost angličtiny, jinak by to nemohlo být označeno jako závadné.
Přiznám se, že sám jsem váhal nad jinými slovy, třeba nad příslovcem „stydce“, ale pak jsem sám sebe přesvědčil, že ho tam nechám. V kontextu, jak bylo použité, to je takový vágní pojem trochu z anatomie, trochu z poezie.
Byl jste na sebe přísnější oproti tomu, když pracujete na cizích deskách, nebo to bylo jedno z vašich nejjednodušších nahrávání?
Samotného mě překvapilo, jak to šlo dobře. Skoro polovina basových partů byla natočena na elektrický kontrabas, který jsem si nedávno pořídil, a musím říct, že mě ten nástroj opravdu baví. Byly momenty, kdy se soukolí trochu zadrhlo, třeba když mě napadlo, že jedna píseň by mohla být postavená na ukulele (abych držel krok s dobou), tak jsem si tu divnou věc půjčil na víkend, za dvě hodiny měl vymyšlené, jak bych to chtěl udělat, a pak se půl dne trápil, než se dostavil pocit, že je ta stopa už jakžtakž poslouchatelná. Tím, že odpadla ta dříve zmíněná diskuze a hledání cest, jelikož nemělo smysl se hádat sám se sebou, prošel jsem tím procesem
relativně hladce. Ale i tak to bylo půlroční martyrium a chvílemi jsem asi byl dost nesnesitelný a nekomunikativní ještě víc než obvykle, protože mi hlavou nepřetržitě jely myšlenky, které nejsou z praktického světa.
Běžný smrtelník zřejmě nikdy nedokáže spočítat, na kolika jste se podílel deskách. Ať jako hudebník, či jako režisér. Máte to spočítané?
Nemám. Žádná statistika neexistuje, ale odhaduju, že to bude kolem stovky alb nejrůznějších žánrů. Možná už lehce přes stovku.
Máte mezi nimi nějakou srdeční záležitost? Samozřejmě mimo té vlastní.
Asi bych obtížně vystrkoval do popředí někoho konkrétního a takhle z hlavy bych určitě i někoho podstatného opominul a pak by mi to bylo líto. Hodně jsme si vyhráli s kapelní deskou Všechno je teď, která vznikala za covidu, a já osobně ji považuju za Žalmanův opus magnum. Krásná spolupráce byla i na albu Zavěšený kafe, kde náš dvorní externí pianista Radim Sládek zaranžoval Žalmanovy písně podle vlastního uvážení do jazzové podoby a s tou jihočeskou smečkou všechno nahráli. My jsme desku v podstatě jenom nazpívali a měli takovou vzdálenou supervizi, aby nám pánové neodlétli moc daleko, ale byla to požehnaná práce. Tam se právě potvrdilo, jak je škatulkování ošemetné, protože nápěvy, které vznikly ve folkovém kontextu, v jazzovém hávu fungovaly úplně přirozeně.
Poměrně rozsáhlá spolupráce je za námi s pardubickou kapelou Marien. Snad se moc neseknu, ale myslím, že nejméně na čtyřech jejích albech jsem nechal nějakou teritoriální značku a pro kapelníka Víťu Troníčka jsem vyseděl notový zápis jeho souborného zpěvníku.
Vraťme se ještě k vaší desce. Hned v první skladbě si dobíráte hudební mainstream. Štve vás hodně?
Odpověď je vlastně už v tom textu. Mám velké štěstí, že mi to může být jedno, protože hudební mainstream nepatří do mého vesmíru. Proto jsem se v písni pokusil postavit do kontrastu na jedné straně ten velký hudební průmysl, se všemi jeho pravidly a imperativy, a na druhé pěšáka bez ambicí, který nic nemusí, může ignorovat výkazy prodejnosti a excelové tabulky, a když už má puzení a zároveň štěstí, že ho jiní lidé podpoří, může si udělat jednou za život radost – prostě proto, aby si to zkusil.
Dá se podle vás v dnešní době dělat kvalitní hudba, která dokáže oslovit masy?
V tomhle asi nejsem úplně povolaný, abych beze zbytku odpověděl. Museli bychom napřed definovat, co jsou masy (maso) a co je kvalitní hudba. Je kvalitní hudba pro masy třeba Olivia Rodrigo, která má ve dvaceti letech několik desítek prestižních cen a nominací? Kvalitní bezesporu ano. Nechci to zlehčovat, ale takový Karel Hála byl typický kvalitní zpěvák pro masy. Pro mě by v určitých ohledech tohle mohl splňovat Ondřej Ruml, mám ho rád (myslím jako umělce) pro jeho pracovitost a nehvězdné chování.
Vydáním své vlastní desky jste si splnil, jak často říkáte, „dědský“ sen. Máte v hudbě i nějaké jiné?
Už jsem to nedávno v nějakém rozhovoru zmiňoval. Chtěl bych mít k dispozici takovou nějakou malou venkovskou filharmonii, která by měla čas, kdy mně se chce, tak jako to dělá ta, kterou mám v počítači. Protože u té virtuální mi chybí právě dialog a bezprostřední eliminace blbých nápadů.
Seznamte se
Převážnou část svého hudebního života strávil Petr Novotný jako neodmyslitelný parťák Pavla Lohonky, se kterým natočil již bezmála dvacet desek. Mimo toho se však věnuje práci ve studiu, kde pomohl řadě umělců. Také je autorem scénické hudby. Jako klávesista se také podílel na desce Xindla X: Návod ke čtení manuálu.