Program na hlavním pódiu otevřela americká deathcorová parta Lorna Shore, jejíž produkce je takový nářez, že by takříkajíc probudila i mrtvého. Pět minut po ní potěšili na druhé největší stagi už velmi solidní dav festivalových návštěvníků svým skočným hodinovým setem slovenští Horkýže Slíže.
Vystoupení na těchto dvou pódiích se po celý festival střídají, a tak po jejich koncertu stačilo přejít zpět k tomu největšímu, jež opanovali další Američané I Prevail. Přestože v rozhovoru, který si v Headlineru brzy budete moci přečíst, tvrdí, že poté, co se proslavili předělávkou písně od Taylor Swift, už covery hrát nechtějí, zařadili kus Chop Suey! od System Of A Down.
I Prevail vystupovali mezi prvními
Jejich krajané Anti-Flag naservírovali energický tanečně punkrockový set. Naštvané písně plné vzdoru a frustrace ještě navíc doplněné frontmanovými vtípky a komentáři působily nesmírně pohodově. Na rozloučenou ještě Justin Sane rozezpíval dav a pak zazněla reprodukovaná I Will Always Love You od Whitney Houston.
Festivalový koncert britských Architects naprosto dokonale vystihuje název závěrečné písně – Animals (zvířata). V tom nejlepším slova smyslu. Byl živelný a plnokrevný. Kapela i její příznivci po něm odcházeli totálně splavení.
Architects hráli s živočišnou energií
Kanadští Simple Plan u nás stále mají pevnou fanouškovskou základnu a hezky si ji rozmazlují. Třeba i tím, že děkují, vyslovují Česká republika a přejí dobrý večer hezky česky. Z toho, co odehráli, dokonale fungovaly staré hity typu Shut Up, které si s nimi přítomní příznivci radostně notovali, novější věci, které brousí až do core music či metalu, takovou odezvu neměly, ačkoli právě na nich je vidět, že to tihle zastydlí pop punkoví studentíci v sobě mají a umí to pořádně rozbalit. Většinou ale jedou muziku á la americká střední. Už chyběla jen Avril Lavigne a její „skejtr bój“. Sotva jsem si to pomyslela, na pódiu se při skladbě Jetlag ke kapele připojila americká pop punková zpěvačka Talor Acorn, která právě v Avril vidí jeden ze svých vzorů a na jednom z menších pódií sama vystupovala před půlnocí. Dalším hostem byla Kanaďanka LØLØ, která na Rock for People vystoupí dnes odpoledne. V závěru Simple Plan pozvali na pláž tím, že mezi lidi poslali velké bílé plážové balony. Frontman Pierre Bouvier jeden z nich podepsal.
Pak už byl nejvyšší čas se opět přesunout k hlavnímu pódiu a zabrat co nejlepší místo pro vychutnání si vystoupení headlinera prvního festivalového dne – maskovaných amerických pekelníků Slipknot. Jezdí k nám docela pravidelně a každá show je na úrovni, ovšem to, co předvedli na Rock for People, bylo famózní.
Po vizuální stránce byli oproti samostatným koncertům poněkud minimalističtí, vystačili si s efektní hrou barevných světel, nasvíceného kouře a, až na konkrétní odpudivé výjevy hned na začátku, s projekcí abstraktních obrazců. Nechyběly ani ohnivé jazyky šlehající z plamenometů. Kostýmy v podobě dobře padnoucích černých uniforem zdobených typickými „S“ a čísly jednotlivých členů, k tomu většina masek v bílé barvě, udělaly ze všech osmi muzikantů upravené metalové elegány, i když pořád ještě dostatečně zlé a trochu děsivé.
Co je třeba vypíchnout, je zvuk. U metalových kapel, které to nekompromisně sypou do lidí, je vždycky lepší zvuk v hale, kde je krásně uzavřený, duní, pulzuje, vykresluje zřetelné tóny, zatímco venku je slabší, odnáší ho vítr, roztéká se do nekonečného prostoru a tím ztrácí na síle. Zázrak! Slipknot měli zvuk rozhodně silnější než v hale. Natriggerované bicí tak nakopávaly, až měl člověk pocit, že mu to jejich dunění mění rytmus tlukotu srdce, kytary a basa nádherně čisté a čitelné, zpěv naprosto srozumitelný a krásně posazený do muziky.
A byl téměř perfektní, přestože se zpěvák a zároveň hlavní postava kapely Corey Taylor v průběhu vystoupení omlouval. Za to, že zní jako…, jeho hlas není ani z poloviny tak přísný, jako obvykle, plus za jakékoliv divné tóny, a opakovaně vyzýval publikum, aby mu pomohlo zpívat. Kdyby to neřekl, nikdo by nic nepoznal. Oproti předchozím tuzemským koncertům opět ubral na machistických průpovídkách. Možná už si uvědomil, že mu stačí jen sebevědomý postoj a beze slova se významně rozhlížet a lidi šílí, stačí zvednout ruku a každý ví, co má dělat. O to víc děkuje a slovy spojuje, například, když říká: „Mám podezření, že tady máme rodinu, Slipknot rodinu.“
K tomu připojil zmínku, že na pódiu není Clown, tedy perkusista Shawn „Clown“ Crahan, který se potřebuje věnovat nemocné manželce. Co ale zůstalo bez vyjádření je další změna v sestavě. Pár hodin po Crahanově prohlášení kapela na sociální sítě pověsila informaci, že se její cesty rozešly s Cragem Jonesem a do budoucna mu přeje všechno nejlepší. Toto oznámení brzy zmizelo a objevila se fotka obličeje s novou maskou. Bez komentáře. Už ten den na festivalu Nova Rock v Rakousku nicméně ovládal samply tajemný náhradník či nový člen.
Setlist koncertu byl poskládaný z naprostých pecek jako The Dying Song (Time to Sing), Liberate, Psychosocial, The Devil in I, People = Shit či Snuff. V průběhu celé show bylo několik dramatických pauz, kdy pódium potemnělo, zněly atmosférické samply a svítila třeba jen modrá, fialová nebo zelená linka případně červený obdélník a k tomu pás v úrovni bubnů. Před přídavkem na chvíli zavládlo úplné temno a pauza se prodloužila. Hned po pár prvních tónech bylo jasné, že se přidává Duality, patrně s jednou z nejkrásnějších refrénových melodií, co Slipknot mají v repertoáru. Úplnou tečkou za celou tou pohlcující metalovou lahůdkou byla píseň Spit It Out s typickým „jump da fuck up“ (tedy vyzváním fanoušků, aby šli do dřepu a následně, až se rozjede hudba, společně vyskočili), které dnes dělá kdekdo. Ovšem, stejně jako masky, u Slipknot to má smysl a člověk jim to všechno věří.
Kapela zaslouženě odcházela s řádnými ovacemi a vůbec se jí nechtělo z pódia. Corey, a třeba i bubeník Jay Weinberg, několikrát děkoval položením dlaně na srdce, následovaným gestem spojení rukou v modlitbě a kung fu pozdravem.
Dokonalou tečkou za prvním večerem bylo skvostné vystoupení indických metalistů Bloodywood. Hráli na pódiu v šapitó, kde je letos místo prašného písku na podlaze parket. Jejich směs klasického metalu, indické hudby se samply, atmosférickými pasážemi, čistým zpěvem, řevem i rapovanými pasážemi je strhující. Kapela musela dvakrát přidávat. Ani to nestačilo a publikum ze zaplněného velkého stanu odmítalo odejít.
Indický metal, který chce ze světa zprovodit pop. Bloodywood
Vedle záplavy hlasitých kytar, metalů, metalcorů a punk rocku z celého světa na Rock form People člověk občas narazil i na muziku z alternativnějšího soudku. A samozřejmě je zastoupena i tuzemská hudební scéna.Nejinak tomu bylo v první festivalový den, kdy byli k vidění třeba Th!s nebo Lety Mimo. Svoji nevšední znepokojivou hudbu tvořenou ruchy zvuky nabíranými v předem zvolených přírodních a průmyslových lokalitách na Islandu a v České republice propojenými elektronikou, beaty, kytarou a zpěvem předvedlo hudební uskupení fyield. Ve fyield se sešli Václav Havelka a Kryštof Kříček z kapely Please the Trees s Islanďanem Panem Thorarensenem. Včera sice zahráli jen ve dvou bez Thorarensena, ale i tak, ten, kdo k ČT art stage zabloudil zažil hypnotický hudební zážitek.
fyield byli hypnotičtí, jejich hudba znepokojivá, Foto: Marek Reinoha