Obrázek k článku RECENZE: Výjimečná Marie Puttnerová ukazuje, že nikdy není pozdě zkusit to jinak
| Antonín Kocábek | Foto: Dušan Tománek

RECENZE: Výjimečná Marie Puttnerová ukazuje, že nikdy není pozdě zkusit to jinak

Ke svému sólovému albu se zpěvačka Marie Puttnerová odhodlávala dlouho. Snad i proto se na něm chce ukázat v nejrůznějších polohách, poletuje mezi žánry a je patrné, jak moc mu obětovala. A ačkoli se představuje ve vážné, poetické a hudebně seriózní podobě, je všechno, jen ne tradiční.

Mnohde až udiví zvukovými experimenty s přesahy do neprobádaných hudebních končin. Volba Eddieho Stevense jako producenta, který křehké písně opentlil studiovými kouzly, se jeví jako vyloženě šťastná.

Marie Puttnerová je nejen skvělou a zkušenou zpěvačkou s léty praxe. Více než deset let je členkou eklektických Jablkoň i jejich pobočného dua Půljablkoň, hostovala na zhruba desítce alb kolegů a neztratila se ani na obou deskách početné supersestavy Zvíře jménem podzim. Všude vyniká hlasovou jistotou a rozsahem i širokým žánrovým záběrem, ale i skvělým muzikantským cítěním. Ať tak zpívá zhudebněnou poezii Zahradníčkovu, příběhové texty Vlasty Třešňáka, svoji autorskou lyriku, nebo upravené lidovky, nikdy to nejsou jen „obyčejné písničky“. Pouze samotným hlasem jim vdechuje nový život i vyznění. Oba její stabilní spoluhráči, kteří ji na sólových koncertech už zhruba tři roky doprovázejí, kytarista Petr Uvíra (mj. Ladě nebo Vladivojna La Chia) či zde hlavně na kytaru a violu hrající Martin Novák (jinak známý jako excelentní bubeník Druhé trávy Roberta Křesťana a v minulosti i Yvonne Sanchez, Lenky Dusilové či dlouhé řady jazzových formací), pak její zpěv obalují přehršlí často jen těžko identifikovatelných tónů, perkusivních samplů a zvuků, které z nahrávky činí poměrně alternativní výlet.

Eddie Stevens, který má za sebou spolupráci s Moloko, Freak Power či Roísín Murphy, ale u nás proslul hlavně jako zvukový strůjce série tří alb Moruše Jany Kirschner, vše kočíruje s respektem. Nesnaží se elektronikou převálcovat rurální charakter skladeb, ale také nezůstává jen u toho, že by dovolil ústřední trojici zůstat u pouhého tradičně pojatého folklóru a jazzu. Mnohde tak album připomíná scénickou hudbu, nebrání se prakticky čemukoli, chytá posluchače za jeho fantazii a nic mu nedá zadarmo. Ne, opravdu tu nemáme co do činění s oddechovou a relaxační hudbou či znovu oprašovanými krásami folklóru, místy jde spíš o magické bludiště zvuků, dronů a improvizačně znějících pasáží, kde si nemůžete být jistí vůbec ničím. Zdánlivě se vše uklidní a k normálu vrátí v druhé polovině nahrávky a v písních Chandra a Baroneta Prášila, kde Martin Novák usedl za bicí a dal tak skladbám jasný rytmus i řád, aby vše ale znovu vyústilo v temný zvukový kolovrátek nekonkrétnosti, která trvá až do naprostého finále.

Odlišnost, s jakou se deska vymezuje z běžné tvorby, může připomenout až třeba Björk s jejím balancováním někde mezi popem, moderní vážnou hudbou a dobrodružnými zvukovými experimenty, nebo u nás Lenku Dusilovou, když odloží písničky a nahradí je sólovými hrátkami s looperem. Je to celé spíš posmutnělé, zamyšlené, antipopové a záměrně se natolik vyhýbá všemu probádanému a vstřícnému. Pro mnoho posluchačů – a to včetně těch, kteří zpěvačku znají z jiných projektů – bude dost možná až neposlouchatelné. Je tu tolik nečekaného, nenávodného a někde i poťouchle zvukově destruovaného, že to až nemusí být příjemné. Taková alternativa se už totiž dnes zkrátka nenosí.

Je víc než jisté, že vznik nahrávky pro všechny zúčastněné musel být nemalým dobrodružstvím. Hravost se místy transformuje v posedlost, snaha o novou formu v dekonstrukci těch stávajících. Přesto jde o silnou poezii, prolínající se s tak invenčním hudebním hledáním a natolik přesvědčivým vybočením z bezpečí jak folku a folklóru, tak i jazzu, že se vše spojuje ve zcela nový tvar. Nečekaný a inspirativní pro kohokoli, kdo o to stojí.

Verdikt 80%

Debut Marie Puttnerové, to je ve všech směrech divné, ale také výjimečné a neobvykle pozoruhodné album.