Objevila jsem je nejdřív naživo a pak začala poslouchat jejich desky. Když byli poprvé v Praze, předskakovali „satanistovi“ Marilynu Mansonovi a přijeli představit debutové album The Sickness. Působili jako totální zjevení. Zpěvák s holou hlavou v kůži a kovu, kly v bradě, na elektrickém křesle… rodiče z našeho výletu na koncert nebyli zrovna nadšení.
Disturbed od té doby víc provokací a mokantních performancí nenabídli. Nedivím se. Když přijdete s vlastním kvalitním stylem, proč ho zásadně měnit? Důležité je mít stále čich na dobré písně, a to oni mají.
Novinka je tak trochu návratem ke kořenům, ačkoli mistrovské dílo typu Inside the Fire, jaké se podaří kapele jednou za kariéru, pokud vůbec, nebo něco tak neodolatelně se zarývajícího pod kůži jako Stricken, Guarded či Down with the Sickness, pocházející ze čtvrtého, třetího a prvního alba, už od té doby nesložili. Davidovi zůstalo štěkání a vrčení, neudýchatelné množství textu jako v minulosti už ze sebe nesype. I tak má běžný smrtelník znovu co dělat, aby si je s ním zvládal aspoň zčásti chrlit unisono. To jsme patnáct až dvacet let nazpět, teď je teď.
Je přirozené a vítané, že padesátníci zrají a nepotřebují se za každou cenu nutit do extrémů jen proto, aby nakrmili nenávistníky, kteří by stejně dál měli hlad. Raději přidali něžný duet s uznávanou legendou. Zástupy nepříznivců se rozrůstají, přibývá i nové publikum. Sama se řadím ke staronovému, neboť z předchozích tří alb mě chytly pokaždé možná tak jedna dvě písně, bezprostředně předcházející, čtyři roky staré Evolution, jsem si poslechla jednou. Poslední dítě chicagského metalového kvarteta si nechávám křičet do uší opakovaně. Disturbed nejsou tak agresivní a draví, ale opět se tomu přiblížili. Pro maximální zážitek poslouchejte dostatečně nahlas.
Hned od první písně Hey You je jasné, s kým máme tu čest. Podladěné kytary, Draimanův nezaměnitelný zpěv, agresivní momenty střídané s harmonickými mezihrami, také pro rádia přívětivé pasáže. Bad Man stojí mezi stěnami kytar, valivých i kvílivých, David vyštěkává text i procítěně zpívá melodický chytlavý refrén. Titulní píseň Divisive je opatřená hymnickým refrénem a kytarista Dan Donegan ji přetíná vejpůl povedeným kytarovým sólem. Největší nářez na albu má všeříkající název Unstoppable. Je to hrdě nastavený prostředníček těm, kteří prohlašují, že Disturbed na stará kolena vyměkli. Draiman na začátku refrénu vyštěkne, jak to umí jen on, a zpívá: „Poslouchej mě! Jsem nezastavitelný!“
Love to Hate není coverem ani variací na píseň od Erasure s ukrojeným You. Čekejte syrovou, přinaštvanou věc s údernými bicími a dravými kytarami zjemněnou zpěvným citlivým refrénem. Nakrmíme oheň ve Feeding the Fire, kde se o pozornost přetahují kytary s bicími, a zklidníme se. Je čas na něžnosti. Disturbed už k tomu nepotřebují výpůjčky. Narážím pochopitelně na jejich cover Sound of Silence od pánů Simona a Garfunkela, který se stal globálním hitem pro lidi všech věkových kategorií a vyznavače všech hudebních žánrů, aniž by tušili, kdo jsou Disturbed.
Vůbec poprvé za celou historii přizvali vzácného hosta, dámu, zpěvačku Ann Wilson z legendární rockové skupiny Heart. Výsledkem je baladický a zároveň úžasně mocný duet Don’t Tell Me. Draiman na začátku ukazuje další, dosud neprojevené polohy hlasu. Když se spojí s Ann v silném refrénu, je to kouzelné. Tak jsme se rozněžnili a můžeme si zase zavrčet a přitom vzít život zpět do vlastních rukou v písni Take Back Your Life. V příští Part of Me nám David i zaštěká. Závěrečná Won’t Back Down je píseň povzbudivá a posilující jak hudebně, tak textově.
Disturbed vždycky přinášeli ve skladbách hluboká sdělení, je skvělé slyšet, že pořád mají co říct a vědí, jak to říct srozumitelně a nekompromisně.
Verdikt: 85%
Disturbed prostřednictvím Divisive ukazují, že v hudbě tvrdý nutně neznamená zlý a rádoby drsný jako šmirgl. Jde to i jinak, nejlépe po svém a nezaměnitelně, pak jste Unstoppable.