Rosalía byla zjevením už s druhým albem El Mal Querer, na němž demonstrovala svůj vizionářský přístup k tradičnímu španělskému flamencu. Její současné a popové pojetí možná nebylo příliš po chuti konzervativním posluchačům, ale ukázalo, že je umělkyní moderní doby, která touží posouvat hranice i možnosti a nelpí na minulosti. Novinka Motomami její inovátorství potvrzuje.
Zpěvačka se i tentokrát vydává vpřed a z velké části ustupuje od flamenca, které pro ni bylo stěžejní a charakteristické. Na Motomami míchá koktejl z vícero žánrů, i když ke svým hudebním kořenům se zcela zády neobrací. V základu stále čerpá z muziky typické pro španělsky mluvící svět, jež je v jejím podání jednoduše srozumitelná i anglicky či jinak mluvícímu publiku. Zároveň není podbízivá a poplatná aktuálním trendům, naopak je ohýbá a tvaruje, jak zrovna potřebuje.
Motomami je přehlídkou všeho, co Rosalía umí. Od poslední desky klade větší důraz na hiphopovou ostrost a drzost, místy rapuje. Zároveň ukazuje i svůj cit pro klenuté melodie a klavírní balady, jež ovšem dokáže všelijak ozvláštnit. Libuje si jak v minimalismu, tak ve zvukové hutnosti. Svým přístupem Rosalía docela připomíná Billie Eilish – konkrétně tím, jak šikovně dokáže využívat různé hudební prostředky a nevtíravě jimi transformovat pop v sofistikovaný a komplexní zážitek. Neznamená to, že by se svou americkou kolegyni snažila napodobit a ukrást něco z její skladatelské alchymie. Spíše na písničky nahlíží podobným prizmatem.
Jakkoli se Rosalía nemá tendenci podbízet, daří se jí na desce sypat jeden hit za druhým. Ne možná v tom tradičním slova smyslu, ale obzvlášť na první polovině alba není jediné hluché místo. Proměnlivá dynamika drží pozornost posluchače absolutně ve střehu a překvapuje s každou další písní.
Vyčnívá tu zejména latinskoamerická bachata La Fama, kde Rosalíe při rozjímání nad stinnými stránkami slávy sekunduje The Weeknd. Skvělá je i následující „folklorní“ Bulerías, v níž umělkyně naplno ukáže svůj úžasný pěvecký potenciál. Balada Hentai je křehká a intimní, přesto bez problému zapadá do celkového výbušného konceptu alba.
Rosalía si na desce zkrátka dopřává absolutní svobodu, ať už ji zavádí do jakéhokoli koutu hudebního vesmíru. Je experimentální a hravá, přesto neunudí nesourodou kakofonií tónů a naprostými hudebními úlety, které ocení jen posluchači libující si v alternativě.
A právě v tom tkví zpěvaččina silná stránka – do španělského popu dostává prvky, které se v něm obvykle nevyskytují, žánr posouvá a nespokojuje se s tisíckrát slyšeným. A v takovém ambiciózním projektu se jen málokdy protne inovativní forma se skvělým obsahem.
Verdikt: 85 %
Rosalía není žádný standardní popový hráč. Její tvorba je inovativní a experimentální, přesto velmi melodická, líbivá a hitová.