Pro někoho zatracená kapela po odchodu ikonické Tarji Turunen, pro jiné stále relevantní obři žánru, který se s přimhouřením oka dá nazvat jako „symfonický metal“. Nightwish i po osmatřiceti letech na scéně stále budí vášně v metalových kruzích, přičemž předmětem debaty je věčně téma „aktuální, předchozí a původní zpěvačka“. V kontextu jejich desátého alba Yesterwynde snad už konečně tento evergreen pomine – skutečnost, že Nightwish už dávno nestojí primárně na dominantním ženském vokálu, je prostým faktem.
S příchodem současné zpěvačky Floor Jansen v roce 2012 se kapela začala postupně přibližovat ke koncepčněji uchopeným deskám, přičemž zejména na těch posledních se Nightwish začali profilovat jako kapela, která ráda experimentuje se zvukem a především melodickými žánry. A jako by právě zkušenosti s takovým přístupem pod palcem šéfa Tuomase Holopainena, který je výhradním skladatelem skupiny, na jubilejní desáté desce naplno zužitkovali.
Yesterwynde je po všech stránkách skvěle vyvážené album, kde je každý instrument jasně a zřetelně rozpoznatelný v jinak bohatém hudebním oceánu, který vás od úvodního intra pohltí svou atmosférou. Ano, tohle Nightwish uměli vždycky, ale tentokrát jako by se oprostili od důrazu na jakýkoli prvek či nástroj a vyslali do pléna desku, která je nesmírně zvukově bohatá a malebná.
Dokonce i hlas Floor Jansen nechal Holopainen, jenž desku zároveň produkoval, trošičku staženou na úroveň hladiny ostatních nástrojů. Totéž udělal i s hlasem dvorního dechaře Troye Donockleyho, který suverénně a naplno převzal mužskou vokální roli po odchodu letitého baskytaristy Marka Hietaly. Výsledkem je tedy album, jež by se svou produkcí dalo přirovnat spíše ke klasice nebo filmové hudbě.
Netuším, kolik stránek by zabral detailní rozbor jednotlivých stopáží, ale Yesterwynde je zkrátka dílo, které musí posluchač sjet celé od začátku do konce, aby pochopil, kolik práce musel songwriting zabrat. Bohaté kompozice skladeb zde přechází už od úvodního fantasy intra (bez kytar) do symfonické bouře An Ocean of Strange Islands, která vrcholí emotivní hrou na dudy. První dojmy následně přebijí ještě dynamičtější track The Antikythera Mechanism, poprvé vyjíždí na povrch v gradujícím partu i ostrá basová linka nového člena Jukka Koskinena.
Emoce do nahrávky kapela vložila i třeba skrze dětský sbor ve skladbě The Day Of… nebo fantastický smyčcový úvod v dramatické skladbě Perfume of the Timeless, která se zároveň dá zařadit mezi stopáže i s hitovou ambicí. A to ani primárně nepíši o krásném závěru písně, který vyplňuje jemná harfa na pozadí decentního hlasu Donockleye.
Bohatost desky dělají také další skladby jako akusticky folkmetalová Sway nebo naopak až trochu futuristická The Children of Ata s výraznými synthovými klávesami a elektronikou v pozadí, čímž tak trochu rozbijí „fantasy atmosféru“ alba. Ničemu to však nevadí, naopak to některé posluchače může probrat z lehké letargie fantastických melodií, které album neustále provází.
Osobně asi pořád zůstanu především fanouškem alb jako Century Child (2002) nebo Once (2004), kde zejména vokální spojení Tarji Turunen a Marka Hietaly bylo dechberoucí. Nové album a ostatně také současná kapelní kapitola však daleko více tkví ve vyspělé schopnosti Holopainena skládat skutečně monumentální skladby, které si už prostě říkají o celý orchestr a co nejširší zvukovou paletu. A to se mi rovněž líbí. Na Nightwish totiž dneska musí člověk hledět jako na úplně jinou kapelu než před dvaceti lety. Přesto zůstává mezi absolutní špičkou symfonického metalu ve světě. Tuomas Holopainen po skladatelské stránce zraje. Velmi pěkně pracuje s dynamikou nahrávek a zároveň si je moc dobře vědom, že ve dlouhých skladbách o třeba devíti minutách musí umět něčím překvapit. A to se mu daří znamenitě – hudbou vám před očima maluje fantastické obrazy.
Verdikt: 83%
Yesterwynde je skutečně krásné album, na které je třeba se jen optimálně naladit. V dnešní rychlé době je poslech desky, jež působí jako obří filmový soundtrack s více než hodinovou stopáží, tak trochu mimo chápání. A to zejména pro mladší generaci, která je zvyklá přeskakovat mezi singly z minuty na minutu. Na tomhle albu to prostě nejde. Je dobré si desátou koncepční desku Nightwish poslechnout celou od začátku do konce. Je to silný zážitek.